Technická poradna sice byla na světě, ale nebyla první. To mi předvedl pan Vladimír Stibitz, bývalý rozhlasový technik, na 10. setkání posluchačů rozhlasu a čtenářů Technické poradny s výrobci a prodejci spotřební elektrotechniky v listopadu 1986 (první setkání bylo po pěti letech poradny, další byla již po roce). Dal mi s věnováním brožůrku „Jak odladím?“, napsanou v roce 1934, jako doklad existující poradny pro posluchače Radiojournalu, kteří měli trápení s rušením přijímače jinými vysílači.
To problémy posluchačů rozhlasu byly v sedmdesátých letech minulého století úplně jiné. Mnozí si již nepamatují nebo ani nezažili, jak třeba zlobí tak zvaný HiFi přijímač, který se musel po každém vypnutí znova dolaďovat, barevný televizor měnil barvy podle neznámých podmínek, kolísající magnetofon, atd. My si stěžovali a stěžovali, a nadávali tomu, kdo nám přišel do cesty. V poradně jsem tyto problémy zveřejňoval, čemuž se říkalo kritika. Čtenářů přibývalo a popularita rostla. Byla to jedna z mála, ne-li jediná rubrika, která pravdivě kritizovala výrobce a hlavně se pokoušela pomáhat těm, kteří neuspěli s reklamací a podobně. Byl jsem za odvážného, což mě těšilo, ale má odvaha byla „chráněna“ šéfredaktorkou Karbanovou, které nejvíc ze všeho záleželo na spokojeném čtenáři.
Začalo to nenápadně. Radil jsem, jak si třeba rozestavět reproduktorové soustavy pro příjemný stereofonní poslech. A první otázky čtenářů byly signálem, že výrobky Tesla nejsou z nespolehlivějších. Pak následovaly odpovědi a další otázky, až se probudilo vedení koncernu Tesla – spotřební elektronika. První reakce byly snahou o zastrašení, čemuž šéfredaktorka udělala přítrž. Nebudu popisovat všechny peripetie, které nakonec vyústily ve snahy problémy řešit. Dost se podařilo, mnohé se vysvětlilo, hlavně na setkáních, kde si výrobce mohl přímo od svého zákazníka vyslechnout, co ho trápí na zakoupeném přístroji, a výrobce (dnes by se řeklo mimo záznam) si mohl o problému popovídat bez státnických frází, v klidu a věcně.Většinou odcházeli obě strany spokojené. Zástupce výrobce mohl „doma“ sdělit, kde má výrobek slabá místa a předložit materiál, který získal na setkání. Vím, dnes to zní jako sranda, a při pohledu do obchodu máme dojem, že si můžeme vybrat, ale také, že si můžeme za to, že jsme koupili naleštěný šunt.
Velké oblibě se těšily na setkáních „burzy“ součástek a hlavně elektronek. Cena elektronky byla od dvou do pěti korun, což byla cena za vyzkoušení funkčnosti, což zařizoval „správce a neplacený“ spolupracovník Jiří Rokos. Bylo skvělé, že stačilo napsat (s plnou adresou), že někomu chybí a nemůže sehnat nějakou součástku, a do týdne ji měl doma. Dnes nevím, jestli se mi to jen zdálo nebo to skutečně fungovalo. Dopisy jako doklady jsem již prohnal skartovačkou, a tak zbývá jen archiv čtenářů a Radioservisu.
V době internetu se chlubit, že jsme měli čtenáře v San Diegu, je legrační, ale pokud tam ještě žije pan profesor Neumann, mohl by to potvrdit, a dokonce mi vysvětlit, jak poradnu v takové dálce našel. My jsme takový zvláštní národ. Pokud nad námi nějaký utiskovatel předvádí svou moc, držíme při sobě, ať jsme kdekoliv na světě. Jakmile utiskovatel zmizel, jsme na sebe jako pes a kočka, a to jsem mírný. Již se nenabízejí elektronky za „režijní“ cenu, ale za padesát nebo i sto korun. A díly posílat? Navíc poštovné je často vyšší, než cena posílaného. Tak to bereme jako realitu. Nerad bych se vracel do minulých dob, ale trocha vlídnosti by dnes nebyla na škodu.
Současnou poradnou bych byl rád nápomocen těm, kteří se v rychle probíhajících inovacích techniky, nemohou vyznat a ujistit je, že to není nikdy tak horké, jak se to „uvaří“. Čeká nás úplný přechod z analogového televizního vysílání pozemními vysílači na digitální vysílání pozemními vysílači, což je často uváděno jako DVB – T. To však neznamená, že vše analogové doma vyhodíme, jde jen o televizní vysílání, rádio VKV nebo chcete-li FM zůstává. Bude také digitalizováno, ale protože nevlastním skleněnou kouli, nepovím vám, kdy se máme připravovat.
