Tentokrát bude TV Diář monotématický. Včera totiž ČT odvysílala dokument o Martinu Fričovi, jenž bil do očí svou mizernou úrovní a hlavně prezentoval o Fričovi jednu velkou nepravdu týkající se jeho úmrtí. Rozhodl jsem se proto v dnešním zápisníku tento mýtus dementovat.
Včera večer jsem u obrazovky ČT1 prožil opravdu krušné chvíle. Na programu byl dokument o Marti
nu Fričovi, dle mého názoru, největším československém filmovém režisérovi v historii. Trochu mě znervózňovalo, že námětu, scénáře a režie snímku Martin Frič, klasik českého filmu se chopil televizní rutinér Zdeněk Zelenka.
Mé obavy se začaly naplňovat už v prvních záběrech, kdy sám Zelenka portrét o známém filmaři, jenž prošel pěti dekádami československého filmu, pevně přimknul k událostem ze srpna 1968. Začal jsem tušit nějakou neplechu…
Samotný film byl ukázkou amatérského diletantismu. Dokument svištěl po povrchu a nic jej nemohlo zastavit. Létal sem a tam jako neřízená střela, pro níž neexistují žádná pravidla. Jedinou světlou výjimkou byl popis tragické události, jež se odehrála během natáčení filmu Hej rup! (1934). Ve filmu nebyla patrná žádná osnova, režisér skákal přes desetiletí jako by se nechumelilo. Pod záběry filmů z třicátých let mluvila Jiřina Bohdalová, která s Fričem točila až v šedesátých letech, atp. Jediným filmovým historikem, který ve filmu mluvil a to ještě hodně málo, byl Jaroslav Sedláček. Divák se ze života Martina Friče dozvěděl minimum údajů a to nikoli z úst odborníků na českou filmovou historii, ale od herců a režisérů, popřípadě manželky Jiřího Sováka, což logicky snižovalo výpovědní hodnotu na úroveň historek z natáčení.
Jistotu, kam směřuje pointa, jsem získal ve chvíli, kdy ukázky z alkoholického filmu Dnes naposled (1958) byly zařazeny, zcela mimo chronologii, do závěru celého dokumentu. Poté byly prezentovány Fričovy problémy s alkoholem, skutečnost, že se musel z alkoholismu léčit a následné tvrzení, že měl Martin Frič schovanou – pro něj smrtící – láhev s tvrdým alkoholem na až bude nejhůř. A pak už jsem nevěřil vlastním uším. Každý národ má v oblibě své mýty a u nás koluje i jeden o Martinu Fričovi. Podle něj si 21. srpna 1968 otevřel onu láhev s tvrdým alkoholem a pod vlivem vpádu vojsk Varšavské smlouvy, láhev vypil, čímž spáchal vědomou sebevraždu.
Realita však byla mnohem prozaičtější. V onom čase ležel Martin Frič v nemocnici, protože u něj objevili rakovinu. Následují slova nevlastní dcery Marty Fričové tak, jak je zaznamenal filmový historik Pavel Taussig: „Hned ráno (po vpádu vojsk, pozn. red.) jsem šla za tátou do nemocnice. Chodil a pořád opakoval: To se nemělo stát. To se nemělo stát… Pak přestal vnímat, stal se apatickým. Za dva dny už jen ležel. Seděla jsem u něj. Najednou začal špatně dýchat. Přišli doktoři, musela jsem na chodbu. Už mě k němu nepustili…“ (Kinorevue, č. 24/1992, s. 21).
Dokument Martin Frič, klasik českého filmu byl tedy zarámován smyšlenou fabulí. Hlavním problémem ale zůstává mizerná kvalita, z níž je patrné šití horkou jehlou a snaha za každou cenu vecpat toto dílo do kontextu letos populárních „osmiček“.
Ukázka z Fričova filmu Dnes naposled
