Mělo být původně streetovým rádiem. Novým a možná i profesionálnějším Rádiem 1 pro mladou generaci. Minulý týden jsme vám na RadioTV nabídli pohled na historii Rádia Wave a dnes přinášíme podrobnou recenzi veřejnoprávního rádia pro mladé. V následujícím článku najdete pohled na jeden den vysílání Rádia Wave.
Recenzi rozhlasové stanice lze pojmout různě. Recenzent může stanici poslouchat průběžně měsíc a pak napsat komplexní recenzi. Recenzent také může poslouchat pouze fragmenty vysílání a z nich získat výsledný dojem. Pro tuto recenzi jsem se ale rozhodl pro jiný model. Vybral jsem si jeden všední den a celých jedenáct hodin jsem zasvětil poslechu Radia Wave.
S úderem osmé hodiny ranní, kávou po pravé straně a notebookem po levé zapínám set-top-box. Je to vlastně první netradiční krok, který posluchače toužícího po Radiu Wave čeká.
První vlna
Ranní, respektive dopolední proud Radia Wave nese název První vlna a posluchače provází od osmé ranní až do oběda. S identifikací proudu jsem měl ale jako posluchač trochu problém. Moderátor Jakub Johánek se představil až po deseti minutách. Aby toto zpoždění napravil, vychrlil hned celou hromadu informací.
Je jistě v pořádku prozradit posluchačům co je v následujícím vysílacím bloku čeká, ale nějak jsem se nedokázal zorientovat. V tomto případě by rozhodně méně informací, znamenalo více. Úplně by stačilo prozradit program nejbližší hodiny a jako bonus přidat největší tahák celého bloku.
Krátce po čtvrt na devět se Jakub Johánek opět ozývá a ohlašuje sportovní rubriku Cross Check. Je nepochybně pěkné, že se dozvídám, jak dopadl hokej, basketbal, fotbal, nebo skoky na lyžích, ale co jsem se nedozvěděl je, kdo mi o sportu vlastně celou dobu vykládá. Jinak nebyla sportovní rubrika špatně zpracovaná, i když jako první zpravodajskou informaci bych po ránu asi ocenil o něco víc třeba předpověď počasí.
Co musím pochválit, to jsou informace o tom, co hrálo, či hrát bude. Krátké info je totiž součástí každého moderátorského vstupu. Většina skupin je pro mne sice velkou neznámou, ale místy mi o nich Jakub Johánek prozrazuje pár informací navíc. Hudební složka mě ale až do půl deváté spíš uspává, o povzbuzení k aktivitě nemůže být řeč.
Ve třičtvrtě na devět si mohu zasoutěžit a vyhrát komix. Jediné co mi ale u soutěže chybělo, byla informace, zdali vyhrává první nejrychlejší, deset nejrychlejších, nebo kdokoli kdo napíše správnou odpověď. Jelikož ale stejně správnou odpověď, týkající se alba týdne neznám, zamačkávám slzu v oku. Komix si holt nepřečtu.
Deset minut před devátou přichází krom jinglů první selfpromo. Postupně jsem lákán na pořady Liberatura, Evil Heat, na Jukebox Radia Wave a je mi v jinglu vysvětleno jak mohu naladit Radio Wave. Už podruhé se tak setkávám s nešvarem přeplnění informacemi. Místo aby bylo selfpromo rovnoměrně rozděleno do celé hodiny dostávám jednu velkou dávku najednou. Výsledkem je, že se musím soustředit, abych vnímal co je mi vlastně v druhé a třetí upoutávce sdělováno. Běžný posluchač zkrátka vypne.
V celou se dočkám krátký zpráv včetně sportu a počasí. To je sice příjemné, ale škoda že se Jakub Johánek nezmínil dřív, že nějaké zprávy budou. Malé avízo alespoň deset minut předem, případně i s nějakým tím titulkem by mě bylo navnadilo.
Mimochodem, to že je moderátorem Jakub Johánek jsem na konci zpráv slyšel za hodinu přesně podruhé. Ne, že je příjemné když moderátor opakuje své jméno do naprostého zblbnutí, ale sem tam je zmínit není úplně od věci.
Nové studio Radia Wave na Vihohradské (foto: ČRo Wave)
Druhá hodina ranního bloku začíná o poznání dynamičtěji. Hudba nabírá na tempu a i první vstup je dřív, přehlednější a tedy pro posluchače jasnější. Místo sportu se ale tentokrát dočkám rubriky o slovenské kultuře Kumšt a kulturního přehledu.
K rubrice Kumšt nemohu mít žádnou námitku. Byla dobře zpracovaná i smíchaná. Jen jedna drobnost neseděla. Skladba, na kterou rubrika navazovala, naprosto nekorespondovala s obsahem rubriky. Po alternativním, poměrně rychlém rocku jsem tak byl vržen do poklidné hudby na pomezí folku a popu.
V hodině mezi desátou a jedenáctou je pro posluchače připraven jen kulturní přehled Kulturistán, připomínka soutěže a další zbytečně velká dávka selfproma. Tentokrát ale alespoň nechybí krátké avízo zpravodajské relace.
Třetí i čtvrtá hodina První vlny se odehrávají v podobném duchu jako první polovina bloku. Ve třetí hodině si mohu zasoutěžit o vstupenky do kina, tedy mohl bych, kdyby byla soutěž ještě o něco víc promována. Takhle jsem soutěž málem propásl a díky jakémusi technickému problému jsem ani neslyšel, co vlastně výherce do telefonu říká.
Rubrika Deska týdne naopak byla slyšet velmi dobře. Recenzent vystupující pod pseudonymem Banán měl ale jeden vážný nedostatek. Sice umí text recenze napsat, ale za to jej po sobě neumí přečíst. Banánova dikce připomínala spíš než projev redaktora ČRo, projev žáka prvního stupně základní školy.
Předposlední rubrikou První vlny je pozvánka do jednoho z pražských klubů. Redaktor Pavel Zelinka, který měl pozvánku na starosti, je ale daleko lepším hudebním odborníkem než moderátorem a pozvánce tak na posluchačské atraktivitě ubrala jeho špatná výslovnost.
Celý vysílací blok informačně uzavírá kulturní přehled zaměřený na program kin a divadel a vyhlášení soutěže o komix. Na základě čeho byl vybrán vítěz, jsem se ale stejně nedozvěděl. Jediným kritériem se krom správné odpovědi zdál být fakt, že dotyčný bydlí v Ústí na Labem.
Pohled na studio Radia Wave (foto: ČRo Wave)
Blok První vlna je sice v základu dobře koncipován, má pevnou strukturu takže posluchač ví kdy na něj čeká rubrika, kdy zprávy a kdy nerušená hudba doplněná vstupy. Celý dojem ale kazí řada drobností. Občas nesladěnou hudební dramaturgií s dalšími prvky vysílání počínaje, přes místy zbytečné nahuštění informací a někdy naopak chybějící selfpromo, až po naopak nesmyslně velkou dávku selfproma vždy před celou.
Zvláštní kapitolou jsou rubriky. Některé výborně zpracované, u jiných by se ale bylo dobré zamyslet nad jejich umístěním v bloku i nad výběrem redaktora. Pokud totiž redaktor neumí číst, nebo mluvit celé rubrice to na kvalitě rozhodně nepřidá.
Kdo svou práci poměrně zvládá, je moderátor Jakub Johánek. Většinu doby mluvil bez šumlování a i když měl několik mírně zmatených vstupů tak celkově působil jeho výkon příjemně.
Větší pozornost by to ale chtělo věnovat délce jednotlivých vstupů a selfpromu které by ve vstupech mělo zaznít. Moderátorské vstupy jsou totiž často koncipovány tak jako by všichni posluchači věděli co je která rubrika, či avizovaný pořad zač. Na úplném konci vysílacího bloku jsem se tak třeba nedozvěděl, že následující hodina bude nemoderovaná, ani připomenutí že další moderátor se ozve až v jednu hodinu, což je pro posluchače informace víc než podstatná.
Odpolední session
Bloky proudového vysílání První vlna a Odpolední session na sebe přímo nenavazují, mezi ně je ještě vklíněna nemoderovaná hodina nazvaná Music Check, takže Odpolední session startuje dvě minuty po jedné. Její moderátor Pavel Sladký se hlásí ještě před zprávami.
Čtyřhodinový odpolední proud je postaven relativně podobně jako První vlna. Kromě rubrik ale obsahuje od půl páté do pěti i rozhovor, který se většinou týká některé z aktuálních kulturních událostí.
Po prvních dvaceti minutách jsem pochopil, že alespoň některé rubriky v rámci odpoledního bloku mi nic nového nepřinesou. Jedná se totiž o tytéž rubriky, které jsem si měl možnost poslechnout už ráno a dopoledne. To ale není žádná chyba. Málokterý posluchač poslouchá rádio kontinuálně a tak je reprízování poměrně rozumným využitím už jednou natočeného, či připraveného materiálu.
Některé nešvary se ovšem nevyhýbají ani Odpolední session a tak se například o soutěži dozvídám až z jinglu, tedy zhruba dvě vteřiny před jejím vyhlášením. Přesto, že na mě Pavel Sladký zatím působí ještě o něco lépe než jeho kolega Jakub, tak má zřejmě k selfpromu stejně negativní přístup. Že by selfpromo bylo na Wave sprosté slovo?
Moderátor Odpolední session Pavel Sladký (foto: ČRo Wave)
Ve druhé hodině odpoledního proudu mám možnost si ještě jednou užít kulturního přehledu, ale ještě předtím je na programu rozhovor Veroniky Majerové s organizátory prodejní výstavy na podporu neziskového projektu Krtek.
Pochybuji, že je právě toto téma pro většinu posluchačů nějak extrémně zajímavé, ale rozhovor byl zpracován profesionálně a vzhledem k tomu, že Veronika Majerová oproti některým svým kolegům mluvit umí, měl by si ji Wave chránit jako oko v hlavě.
Ještě před zprávami jsem se sice dozvěděl, na co se mohu těšit v jednom z večerních pořadů, ale o sportovním přehledu, který se objevil v první polovině třetí hodiny Odpolední session nepadlo až do jeho začátku ani slovo. Už si pomalu začínám zvykat.
Před koncem hodiny si ještě mohu oživit Kultistán na téma kina a divadla. Ještě před obligátní dávkou upoutávek a zprávami mě Pavel Sladký příjemně překvapí avízem na rozhovor, který bude mimo jiné náplní vysílání příští vysílací hodiny.
Po třiceti minutách se konečně slibovaného hosta ve studiu dočkám. Je jím hudebník ze spojených států, který má večer vystoupit v jednom z pražských klubů. To celkem logicky znamená, že se celý rozhovor musí odehrávat v angličtině a tady začíná drobný problém. Chybí totiž simultánní tlumočení a překlad zůstává v rukou moderátora. Ten je tak vždy nucen nejprve položit otázku v angličtině, následně nechá hosta odpovědět a teprve potom obojí překládá. Sice musím obdivovat výkon Pavla Sladkého, ale celý systém je tak komplikovaný že se v rozhovoru místy ztrácím.
Shrnuto a podtrženo. Odpolední session na mě působila o něco dynamičtějším dojmem než První vlna, ale připomínky bych vlastně měl stejné. O pomyslnou hvězdičku víc by dostal moderátor proudu Pavel Sladký. Je slyšet že už za mikrofonem pěkných pár hodin strávil a jako posluchač z něj mám pocit, že ví, o čem mluví, což je u moderátora těžká deviza.
Liberatura
Po posledních zprávách na posluchače čeká pořad Liberatura. Sice jsem se opět nedočkal žádného avíza, takže se jako posluchač informace chtivý musím podívat do programu, ale proč to posluchačům ulehčit a proč propagovat vlastní pořady.
Liberatura je pořad literárně – divadelní a na stránkách Radia Wave je o něm minimum informací. O to víc jsem zvědavý. Moderátoři David Zábranský a Kateřina Demelová (doufám, že jsem jména přeluštil správně), sice hned na začátku představují hosta, jméno jsem nevyluštil, ale už nějak zapomenou prozradit, jaký pořad to vlastně posloucháme, o čem je obecně a o čem dnes bude konkrétně. Z úvodu pouze vyplívá, že si moderátor kupuje papírové kapesníky a poprvé si koupil i Divadelní noviny. Jsem rád, že to vím, ale teprve po několika minutách se dozvídám, že host, Vojtěch Variš, pro Divadelní noviny píše. Haleluja.
Rozhovor se rozbíhá a po dalších pěti minutách je mi konečně host o něco víc představen a tak začínám alespoň trochu chápat, o čem by rozhovor mohl být.
Nakolik jsem si u proudového vysílání liboval, že mi moderátoři průběžně poskytují informace o hudbě, natolik si u pořadu Liberatura začínám zoufat. Nejen že je moderátorům jedno co za skladbu hraje, ale ani na začátku druhého vstupu nejsou schopni srozumitelně a jasně představit hosta.
Pořad nezachraňuje ani improvizované uvedení rozhlasové hry, jejímž autorem je host pořadu.
Celkově na mě tento magazín působí, jako kdybych byl přítomen rozhovoru lidí, kteří se výborně baví, protože vědí o čem je řeč, ale mě to tak nějak zapomněli prozradit. Jako běžný posluchač bych přeladil nejpozději po prvních pěti minutách.
Že bych se na konci pořadu dozvěděl, o čem bude další díl, nebo co bude ve vysílání následovat, to už pochopitelně nečekám.
Pořad Liberatura by mohl být nepochybně zajímavý. Nikoli pro většinového posluchače, ale na stanici jako je Radio Wave svůj smysl určitě má. Jen by to chtělo najmout opravdové moderátory, nebo alespoň současnou dvojici, která sice umí mluvit, ale za to nemá ani potuchy o tom, jak by mělo vypadat rozhlasové vysílání, vyškolit.
Celkovou kvalitu pořadu ale nekladu za vinu ani tak moderátorů pořadu, protože ti se nepochybně snažili, ale především vedení stanice, které nemělo nepřipravený pořad pustit do světa.
Živá hudba by potěšila rozhodně víc než zmatená publicistika. (foto: ČRo Wave)
Bourání
Pomalu se blíží devatenáctá hodina a s ní pořad o architektuře Bourání. Po předchozím pořadu jsem mírně nedůvěřivý, ale doufám, že neopodstatněně. Hned ze začátku mi sice moderátor neblahé tušení potvrzuje tím, že nepředstaví ani sebe, ani pořad, ale alespoň představuje hosty. Mírně příjemná změna by tu tedy byla.
Rozhovor se týká dvou architektů a jejich práce, otázky jsou podávány srozumitelně a jejich řazení má i určitou logiku, ale stále postrádám trochu širší úvod. Co vlastně vedlo moderátora k tomu, že si pozval právě tyto hosty?
První skladba a starý dobrý nešvar neprozradit co to vlastně hrálo, mne probírají zpět k pozornosti a zjišťuji, že jsem málem usnul. Vstup delší než deset minut totiž uspí téměř spolehlivě. Zpětně si uvědomuji, že délka vstupů byla podobná i u předchozího pořadu, jenže tam mě držela vzhůru neuvěřitelná koncepce rozhovoru. U pořadu Bourání je rozhovor o poznání lépe veden, ale pro změnu mě uspává.
Zařadit do programu dva hodinové rozhovory za sebou je velmi nestandardní a nekoncepční krok, který si může dovolit maximálně publicisticko-analytická stanice. U rádia pro mladé se tento programový manévr rovná vypnutí vysílání. Většinu posluchačů takové řazení pořadů spolehlivě odláká, některé dokonce i uspí.
Celkově by byl pořad Bourání vlastně docela zajímavý. Nebýt drobností jako že jsem se nedozvěděl jméno moderátora ani název žádné ze skladeb a že moderátor trpí drobnou vadou řeči, skoro bych zapomněl na otřesný zážitek s pořadem Liberatura. Stále stejné chyby v různých pořadech, ale jasně ukazují, že chyba opravdu nebude v moderátorech samotných. Prostě jim jen nikdo nevysvětlil, jak by měli pořad dělat.
Blíží se devatenáctá hodina, končí pořad Bourání a po jedenácti hodinách poslechu pro dnešní den vypínám Radio Wave. Večerní hudební speciály i publicistický pořad Rentgen nechám s radostí na jinou recenzi.
Šéfredakrotka Radia Wave Judita Hrubešová se zprávařkou Zuzanou Rejchovou. (foto: ČRo Wave)
Jaké je tedy Radio Wave
Radio Wave je prototypem klubového rádia, jakým bylo v minulosti například internetové Radio Akropolis. Dává důraz na žánry, které rozhodně nepatří do mainstreamu a snaží se představovat hudební proudy, které jsou většinovému posluchači neznámé.
Wave má rozhodně dobré moderátory a redaktory v proudovém vysílání. V něm by stačilo několik málo koncepčních úprav a neměl bych výtky. Velkou slabinou stanice ale jsou některé publicistické pořady. Řazení dvou publicistických pořadů po sobě je naprosto nekoncepční nesmysl a stejně tak i nasazení moderátorů, které evidentně nikdo nevyškolil. To si může dovolit studentské kolejní rádio, ale ne stanice Českého rozhlasu.
Jsou ale i věci, ze kterých by se naopak mohly od Radia Wave poučit ostatní okruhy Českého rozhlasu. Mám na mysli především zvukovou grafiku, která sice už pár let slouží, ale stále působí díky své jednoduchosti velmi dobrým dojmem.
Můžete namítnout, že je tahle recenze tak trochu nefér. Poslouchal jsem Wave pouze jeden jediný den, respektive pouhých jedenáct hodin, a třeba to byl den, kdy se některým moderátorům nedařilo, protože jim zemřel pes, onemocnělo dítě, nebo milovaný šnek dostal zarděnky. Tedy že jindy je vysílání Radia Wave jiné, lepší, že jsou pořady, které se do recenze nedostaly. Jenže běžný posluchač, nehodnotí stanici podle dlouhodobého, ale často podle prvního dojmu a každé rádio na to musí být připraveno.
