RECENZE – Už druhý týden mohou posluchači rádia Frekvence 1, vždy v noci z pondělí na úterý a ze čtvrtka na pátek, strávit noc s hercem Jiřím Pomejem. Tento programově marketingový tah jedné z našich celoplošných stanic už stačila víc než dosyta proprat bulvární periodika a tak je na čase podívat se na něj recenzentským pohledem.
Celebrity fungují, to je známa věc. Dejte celebritu na obálku časopisu a zvýšíte prodej. Co už ale za všech okolností tak stoprocentně fungovat nemusí, to je import celebrit do elektronických médií. Ne každý zpěvák, herec, nebo politik, je-li posazen před kameru, či za mikrofon a donucen moderovat, dokáže skutečně odvést takový výkon, aby dlouhodobě zaujal diváky, případně posluchače.
Zatím nejnovější import celebrity spáchala Frekvence 1, když obsadila dvakrát týdně noční vysílání hercem, zkrachovalým producentem a především dlouhodobým oblíbencem bulvárních periodik, Jiřím Pomejem.
Dobrý hlas nestačí
Jestli je třeba něco Jiřímu Pomeje přiznat, potom je to jeho jedinečná barva hlasu. Zatím co většina tuzemských moderátorů se vznáší kdesi v tenorových výškách a slyšel jsem už i takové, jejichž modulace hlasu nemůže být způsobena ničím jiným než pádem obkročmo na traverzu, tak sytý baryton, jímž Pomeje disponuje, je velmi příjemnou změnou pro uši. Jenže příjemná barva hlasu není všechno.
První věc, kterou musí každý moderátor zvládnout, je sebeovládání. Není nic horšího, než když člověk ve studiu ulítává na faktu, že se mu rozblikal telefonní hybrid, a když se jeho světýlky nechá unést. Pokud se totiž moderátor v takovou chvíli neovládne, snadno získá pocit, že po něm touží celý svět. Bohužel, přesně tohle je největší problém nového moderátora nočního proudu Frekvence 1.
Jiří Pomeje propadl kouzlu blikajícího telefonu a díky tomu je v rámci vysílacího proudu bohužel schopen mluvit s jakýmkoli posluchačem o čemkoli a to libovolně dlouho. Evidentně tak při tom činí s pocitem, že telefonujícím pomáhá zvládnout těžké životní situace, že jim radí v lásce, zkrátka že koná činnost záslužnou a téměř svatou.
Smutnou pravdou ale je, že řada volajících si především užívá fakt, že mají možnost mluvit s celebritou, o jejíchž životních strastech si ještě před několika hodinami četli v aktuálním vydání některého z bulvárních listů. Zatím co pro takovou posluchačku jde tak o zážitek na celý život, pro posluchače jde přinejlepším o tragikomedii.
Já ty zprávy stejně nepustím
To že má každá stanice programové schéma a většina stanic i schéma jednotlivých vysílacích bloků, snad nikoho nepřekvapí. Tedy až na Jiřího Pomeje. Pomeje je totiž snad jediným moderátorem, který suverénně kašle na jakékoli povinnosti, které z pobytu za mixážním pultem vyplývají.
Už po prvních pořadech zaměstnanci Frekvence 1 zjistili, že Pomeje není schopen dodržovat ani tak základní věc jako je odbavení zpravodajské relace v celou a tak mu nakonec dali za úkol odbavit pouze zprávy, které mají jeho živé vysílání ukončit. Jenže ani to Jiří Pomeje nedokázal a tak místo zpravodajství posluchači slyšeli dalších několik telefonátů. Snad ani nepřekvapí, že celý blok nakonec končil o zhruba tři čtvrtě hodiny později.
Oproti neodbaveným zprávám pak už vypadají ostatní Pomejeho prohřešky proti rozhlasovým pravidlům jako bezvýznamné drobnosti. Kdo by se například trápil tím, že moderátor protáhle telefonát do půlky písničky, že není schopen používat podkres, nebo že mu občas ujede ruka a doprostřed posluchačského výlevu zazní kus skladby, případně že mu ujede pusa a promoderuje se bez uzardění třeba jinglem.
Snad Jiří Pomeje dovolí a neurazí se, když nyní připojím několik postřehů:
1. „Pojďme, jdeme na to, rozjedeme to“. To je úsloví, které jsem slyšel na začátku pořadu tolikrát, že jsem si chtěl strčit hlavu pod rozjetý kamion.
2. Fanynky jsou smrt. Základ je se s nimi nevybavovat a pokud možno rychle utípnout. Moderátor by měl především moderovat a ne si nechat drbat záda od fanynek.
3. Pokud si moderátor potřebuje odskočit na záchod, není nezbytné to okecávat minutovým vstupem. Stačí pustit dvě skladby za sebou.
4. Jiří, doporučuji přečíst si, co říkají naše zákony o reklamě v rozhlasovém a televizním vysílání. Jmenovat každou značku a provozovnu, která moderátora napadne, není vždy úplně nejlepší nápad.
5. Pokud chce posluchač pustit vlastní písničku přes telefon, nikdy, nikdy ale opravdu nikdy mu to nedovolte.
Takhle vypadá souboj s intrem.
Koncept by mohl být funkční, kdyby…
Jenže on má celý noční proud s moderací Jiřího Pomeje ještě jednu stránku a ta je naopak překvapivě pozitivní. Stejně jako většina lidí, jejichž primární povolání souvisí s uměleckou činností je i Jiří Pomeje založený výrazně citově, s velkou dávkou empatie a tyto přednosti se mu daří v rámci nočního proudu velmi dobře zužitkovat.
Posluchač, který si zapne v noci stanici s hudební dramaturgií jakou má Frekvence 1 je velmi pravděpodobně osamělý, touží po komunikaci, případně se potřebuje někomu svěřit a Pomeje je ideální kandidát na moderátora budícího důvěru a snadno s posluchačem navazujícího jakousi formu telefonicky důvěrného vztahu.
Pořad založený na konceptu rozhlasové „linky důvěry“ není ničím novým ale je to formát, který by mohl na Frekvenci 1 fungovat. Bylo by jen třeba pozměnit systém technického zabezpečení pořadu a Jiřího Pomeje výrazně vyškolit v tom co říkat a čemu se naopak vyhnout velkým obloukem. Pokud by totiž s Pomejem seděl ve studiu technik, který by dohlížel na technickou stránku, případně mohl moderátora usměrnit, potom by celý proud získal na kvalitě a přestal by se podobat vysílání školního rádia.
Záměrně jsem se v recenzi vyhýbal hudební složce proudu. Ta je založena na mixu Československé pop music převážně z osmdesátých let a mě osobně celou dobu opravdu výrazně týrala. Je ovšem třeba brát v úvahu pro koho je vysílání určeno i fakt, že Frekvence 1 má podobnou hudební dramaturgii připravenu na každou noc. Pokud tedy chci být spravedlivý, potom musím přiznat, že hudební dramaturgie s pořadem ladí.
