Novela autorského zákona otevírá cestu k likvidaci internetových rádií

Být papežštější než papež, tohle rčení se hodí na novelu autorského zákona, kterou rukou společnou a nerozdílnou připravují čeští kolektivní správci asi nejlépe. Aktuální novela se totiž, krom jiného, pokouší zařadit internetové vysilání po bok standardních rádií a předchází tak veškeré definice platných mediálních zákonů. Jestliže něco náš právní systém nepotřebuje, je to ještě o něco větší porce chaosu, se kterou aktuální návrh novely autorského zákona přichází.

Webcasting a broadcasting si mají být rovné

V současnosti žádný ze zákonů, regulujících mediální prostor v České republice, nezná pojem internetové rádio, nebo termín webcasting ve smyslu vysílání rozhlasové stanice prostřednictvím internetového protokolu. Například zákon o audiovizuálních dílech na vyžádání, který vstoupil letos v platnost, se IP rozhlasu důsledně vyhýbá a nově staví na roveň pouze televizní vysílání bez ohledu na platformu, prostřednictvím které je šířeno.

Chystaná novela autorského zákona má ale v plánu malou revoluci v podobě sjednocení pojmu poskytovatel obsahu. Doposud bylo v autorském zákoně vždy jasně uvedeno, koho se která povinnost týká, tedy zdali například provozovatelů televizního a rozhlasového vysílání, nebo provozovatelů převzatého vysílání a tak dále. Autorský zákon následně v jednotlivých případech odkazoval na zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání, který jednotlivé provozovatele jasně definuje.

Pravda, kolektivní správci měli stanoveny sazebníky i pro webcastery (čistě internetová rádia), jenže zákonná opora byla v tomto bodě velmi nejistá. Webcasteři ale pochopitelně platili, protože buď to se jednalo o společnosti, které i tak musí mít s kolektivními správci relativně dobré vztahy, nebo o malé provozovatele, kteří by si případný soudní spor nemohli dovolit.

Nevidět tuto tabulku, asi byste nevěřili jak jsme umělěcky plodný a čím dál tím plodnější národ (Zdroj: Ditt.cz)

Zlikviduje novela internetová rádia?

Vynechme teď morální stránku návrhu novely autorského zákona, i morální stránku fungování současných kolektivních správců, kteří se často chovají spíš jako ruská mafie, než jako státem pověření správci autorských práv a podívejme se na možné dopady chystané novely na internetová rádia.

Samotná novela neříká nic jiného, než že webcasting je z hlediska autorského práva totožný s broadcastingem. Novela v tomto případě neurčuje přístup kolektivních správců k webcasterům, ani to, zdali by došlo ke změně ceníků za webcasting. Existuje tak několik možných scénářů jak by se mohli kolektivní správci vůči webcasterům zachovat:

Varianta první:
Žádná změna nenastane. I průměrný kolektivní správce pravděpodobně chápe, že jsou určité hranice, přes které webcasteři nejen že jít nechtějí, ale především nemohou. Ceníky proto zůstanou stejné.
Dopady : Tato varianta vlastně není ani dobrá ani špatná. Současné ceníky kolektivních správců totiž nerozeznávají mezi jednotlivými webcastery a na rozdíl od brodcasterů je házejí do jednoho pytle. Jenže webcasteři netvoří kompaktní skupinu se stejným ekonomickým potenciálem a pro řadu malých internetových vysílatelů jsou i dnešní ceníky kolektivních správců více méně likvidační.

Varianta druhá:
Zařazení webcastingu po bok broadcastingu zvedne výrazně platby pro webcastery. Kolektivní správci totiž budou na základě novely tvrdit, že pokud si je poskytování obsahu rovno bez ohledu na platformu, potom by měla být i rovná záloha za použití díla.
Dopady : Takový přístup by měl za následek likvidaci řady internetových rádií, protože ta by neměla šanci získat dostatečné prostředky na provoz. Protože ale v případě webcastingu neexistuje jeho podpora, nebo definice v žádném jiném zákoně, mohli by se provozovatelé internetových rádií zkrátka sebrat a přesunout servery do ciziny. Zatím co provozovatelé televizního, respektive lineárního a nelineárního obsahu mají díky zákonu o audiovizuálních dílech na vyžádání tento postup znesnadněný, o internetovém rozhlasu není nikde žádná zmínka.

Naprosto teoreticky by mohla existovat i varianta třetí, v rámci které kolektivní správci upraví své ceníky například podle typu provozovatele, takže pokud by stanici provozovala třeba nezisková organizace, potom by byla tomuto faktu upravena i výše zálohy, jenže tak naivní asi být nemůžeme.

Kolektivní správci totiž vždy argumentovali tím, že nelze prokázat reálnou neziskovost a proto musí měřit všem stejně. Na druhou stranu nutno přiznat, že někteří ziskoví webcasteři by se asi podobnou praxi snažili zneužít ve svůj prospěch.

Vzhledem k tomuto argumentu tak lze jako nejpravděpodobnější předpokládat druhou variantu, která nebude mít za následek nic jiného než migraci části internetových rádií do zahraničí a pro druhou část webcasterů bude znamenat zánik.

ANALÝZA: Autorským organizacím platíme všichni. Víc než si myslíme

Novela autorského zákona může negativně ovlivnit řadu internetových stanic včetně neziskových studenských rádií. Ilustrační foto – studio brněnského Rádia R.

Problém můžou mít i knihovny a vzdělávací zařízení

Webcasteři ovšem nejsou jediní, komu by novela autorského zákona, tak jak si ji v návrzích představují kolektivní správci, mohla výrazně uškodit a skoro to vypadá, jako kdyby se její navrhovatelé neobávali jakékoli reakce jak ze strany veřejnosti, tak ani ze strany státu. A možná se neobávají oprávněně.

Dozor nad kolektivními správci by teoreticky měl vykonávat stát prostřednictvím Ministerstva kultury. Ovšem mezi teorií a praxí je velký rozdíl. Pokud by totiž ministerstvo svou roli skutečně plnilo, jen těžko by si některý ze správců troufl navrhnout začlenit do zákona například bod, který výrazně zvýší platby vzdělávacích zařízení za kopírování výukových materiálů. Jedná se totiž o paradox.

Školy kopírují výukové materiály, protože nedostávají od státu dostatečné dotace na nákup učebnic a za toto kopírování by měly platit výrazně vyšší poplatky než v současnosti, protože stát má za povinnost chránit autorská práva. To je Hlava 22 v praxi.

Stejně tak si jen těžko lze představit, že pokud by stát řádně plnil svou kontrolní funkci, dovolili by si kolektivní správci požadovat přístup do rejstříků s citlivými osobními údaji. Správci jsou občanská sdružení, která sdružují autory a jako taková mají na přístup k osobním údajům obyvatel asi tak stejný nárok jako vy, nebo já. Sdružování se, a činnost s ním související, je věc dobrovolná a zjišťování si osobních údajů, byť by se jednalo pouze o údaje o členech těchto sdružení, je z podstaty věci naprosto nepřípustné. To už si rovnou mohou naši kolektivní správci pořídit vlastní ozbrojenou, represivní složku.

Kdo hlídá hlídače autorských práv?

Podíváme-li se na návrh novely jako na celek, vnucuje se myšlenka, že je třeba se správou autorského práva urychleně začít něco dělat. Princip kolektivních správců, kteří mohou mít ze své činnosti profit, totiž evidentně vede pouze k potřebě neustálého zvyšování zisku. Rozumnou volbou by tak mohlo například být svěření kolektivní správy do rukou státu, který by prostřednictvím jednoho úřadu tuto činnost vykonával. Lze si představit i řešení prostřednictvím výrazné novelizace autorského zákona, která by veškerý profit, kolektivních správců, ať už v podobě rezervních fondů, odměn představenstvu, nebo jakékoli jiné, vkládala do rukou Ministerstva kultury jakožto orgánu, který kolektivním správcům povoluje činnost a pouze ministerstvo by tyto prostředky spravovalo a následně rozdělovalo. Náklady na činnost kolektivních správců by se tak řídily standardními tarifními tabulkami.

Jedině podobnou změnou lze z kolektivní správy opět vytvořit smysluplný systém, jehož cílem je usnadnění života autorů, oproti dojné krávě, kterou se během let stal. Správu autorských práv nelze zrušit, to by odporovalo mezinárodnímu právu i prosté logice, že ten kdo je opravdu autorem, si za své dílo odměnu zaslouží. Současný systém je ale natolik přebujelý, že spíš než autory podporuje sám sebe.