Digitalizace rozhlasu je zatím jen myšlenkou, respektive textem, který putuje z výboru do vlády a zase zpátky. Ať už bude nakonec schválen v jakékoli podobě, je jisté, že za nějakých patnáct let nás čeká kompletní výměna rozhlasových přijímačů a změny v éteru. Jenže jak podstatné ony změny opravdu budou, naplní digitalizace rozhlasového trhu touhy těch, jejichž projekty zatím přežívají na internetu, a co můžeme čekat od současných broadcasterů?
Qui bono, neboli v čí prospěch
Kdo a proč vlastně digitalizaci rozhlasového trhu potřebuje. Stejně jako v případě jakýchkoli jiných technologických změn to rozhodně nejsou cíloví konzumenti, tedy v tomto případě posluchači. Například v případě digitalizace televizní byli jejími hlavními propagátory výrobci elektroniky, kteří tak získali jistotu odbytu a v případě rozhlasu jsou to, tedy alespoň v České republice, samotní broadcasteři.
Ti své digitální návrhy zdůvodňují snahou předejít stejnému legislativnímu chaosu jaký provází digitalizací televizní. Na rozdíl od televize nás však k digitalizaci rozhlasu, natož k vypnutí analogu nic netlačí, takže proč řešit něco, co k řešení vlastně není. Ty pravé důvody je třeba hledat někde jinde.
Pro kritiky současné podoby rozhlasového trhu se nabízí hned několik spekulativních důvodů, které nechme stranou. Zásadním problémem, o němž není pochyb, je zoufalý nedostatek volných frekvencí.
Sirius by v Česku nezářil
Náš rozhlasový trh totiž trpí jedním zásadním nedostatkem a tím je absence funkční alternativy k terestrickému vysílání. Zatím co v zahraničí plní tuto roli televizní kabelové rozvody, nebo satelit, v Česku se provozování rádia, které by vysílalo pouze prostřednictvím těchto platforem rovná sebevraždě. Zájem posluchačů o satelitní nebo kabelová rádia je totiž minimální a tak zatímco třeba ve Spojených státech najdete na těchto platformách třeba i placené rozhlasové stanice, u nás se nabídka omezuje na must carry a několik přežívajících alternativních stanic.
Za tento stav při tom paradoxně mohou ti, kterým by vzbuzení zájmu posluchačů o alternativní způsoby příjmu mohlo přinést pouze zisk, tedy samotní provozovatelé těchto platforem. Kabeloví operátoři, nebo respektive operátor, (nakonec, dnes už dělají „ups“ málem i elektrické zásuvky), totiž nikdy možnost poslechu rozhlasových stanic po kabelu nijak zvlášť nepropagovali a ani provozovatelé satelitních platforem se nikdy nesnažili rádio přes satelit přivést v život. Výsledkem tak je, že majitelé satelitních rozhlasových přijímačů se u nás pravděpodobně dají spočítat na prstech jedné stonožky a posluchači rádia přes kabel stonožek maximálně dvou.
Při tom pokud by v Česku alternativa pro terestrické vysílání fungovala pravděpodobně by nebyl hlad po nových frekvencích tak veliký a o digitalizaci rozhlasu bychom mluvili pouze jako o variantě do budoucna, která se dá provozovat souběžně s analogovým vysíláním. Řada broadcasterů by totiž měla v podobě kabelu a satelitu platformu na vyzkoušení nových formátů a prostor pro expanzi k žánrově vyhraněným posluchačům. Lze pochopitelně namítnout, že ani samotní broadcasteři se o kabelové, či satelitní vysílání nijak zvlášť nezajímali, jenže až donedávna k tomu nebyli ničí nuceni. Vždy bylo jakou frekvenci zkoordinovat, nebo jakého konkurenta koupit.
Vysílat budou moci všichni, neboli rádio Zahrádkář
Druhou skupinou, která touží po digitalizaci rozhlasu, jsou provozovatelé internetových, plnoformátových rozhlasových stanic. Od digitálního rozhlasu si slibují možnost dostat se konečně do vzduchu a zasáhnout svým programem všechny od Aše po Zlín. Část posluchačů právě k těmto stanicím upírá své touhy po nerozjuchaných, hudebně a programově alternativních stanicích.
Smutným faktem bohužel je, že jen málo z těchto stanic se do digitálního éteru dostane a ještě menší procento z těch, které opravdu digitálně vysílat začnou, přežije, neřkuli bude prosperovat.
Digitalizovaný rozhlasový trh totiž nebude jako ten současný alespoň o zdání kvality, ale naprosto nepokrytě o kvantitě.
Bylo by chybou si myslet, že současní broadcasteři půjdou do digitalizace pouze se stanicemi, které provozují nyní. Dnes jsou totiž vázáni ani ne tak licencemi, jako především většinovým posluchačem, který vyžaduje hudební kulisu, na niž je zvyklý a obligátně rozjásané moderátory. Experimentovat s formátem je zkrátka riziko, které by se nemuselo vyplatit a málo která rozhlasová stanice je ochotná riskovat, respektive málokterý provozovatel si může podobný risk dovolit. Oproti tomu digitalizace poskytne vysílatelům možnost spustit další kanály, u nichž budou moci nabídnout užší hudební formát, a kde bude možné vynechat nákladné položky jako je zpravodajství, nebo moderátoři. Výsledkem bude celá řada nízkonákladových samohrajek, s komunikační výhodou známé značky.
Pro provozovatele alternativních stanic, kteří si od digitalizace slibují úspěšný vstup do éteru, ale právě tyto samohrajky mohou znamenat pohromu. Nejen že se nové stanice v množství Evrop2, Fajnů, Blaníků a Impulsů snadno ztratí, ale hudební formát, který dnes nabízejí exklusivně, najednou bude nabízet dalších několik stanic. Z nových provozovatelů tak budou mít šanci pouze ti se silným ekonomickým zázemím, jako je například dnešní Dance rádio, nebo provozovatelé, jejichž kroky a finanční toky řídí bůh, dobrým příkladem může být internetové AW Rádio. Každopádně zahrádkáři asi opět ostrouhají.
Co tedy nakonec naladíme
Digitalizace rozhlasu nám tedy, krom nákladů za nové přijímače, přinese trh podobný portálům nabízejícím poslech internetových stanic a dočkáme se tak na přijímačích všech žánrů taneční muzikou počínaje a dechovkou konče. Možná přibude i několik nových stanic, které budou zoufale bojovat o přežití, a rádio Proglas dostane konkurenci. Jediná věc se ale v podstatě nezmění a to vlastnická struktura rozhlasového trhu. Současní vysílatelé si totiž nepochybně dokáží zachovat své podíly i do budoucna.
