Historie rádia II.

Praha – Kbely… Prolog:
„Od rána přerušena linka telefonní, Kbely – Vinohrady, poštovní úřad ve Kbelích v neděli nemá službu.“ Zapisuje v neděli 19. listopadu do staničního deníku radiostanice Kbely p. Jandl. Je to veliký problém, kbelská stanice, tedy její vysílač, je klíčována z Vinohrad. Vysílá především meteorologické zprávy, zajišťuje letecký provoz a další služby. V Anglii už ale fónické stanice zahajují veřejné vysílání, „broadcasting“ je na spadnutí i u nás. Na to si ale musíme počkat do května následujícího roku 1923.

Zahájení:
Nový AM vysílač o výkonu 250W je dovezen do Kbel 10 ledna roku 1923. Následuje montáž, pronásledována neustálými potížemi. Poruchy telefonních linek, výpadky proudu, kdy se nikdo nenamáhal oznámit tak důležitému zařízení, jaký bezesporu rádiová stanice je, opravy síťového vedení. Pro zajímavost dodávám, že kmitočtové rozdělení tehdy neexistovalo, stanice přelaďovaly od 300 do 2000 metrů vlnové délky, jak se operatérům zalíbilo, někdy dokonce stačil vítr kymácející anténou…

Vysílač ve Kbelích, dobová fotografie z první poloviny dvacátých let minulého století

První vysílací den:
18.5.1923 je zajištěn ze skautského stanu, protože ve vysílacím domku nebylo místo. Vystoupil orchestr Bia Sanssouci, dávali tuším Sicilianu z opery Sedlák a kavalír. Pěvkyně Růžena Topinková zapívala některé Malátovy písně. Nelze nevzpomenout také na legendárního hlasatele, pana Dobrovolného.

ČTĚTE TAKÉ: HISTORIE RÁDIA I.

Technika:
Skutečně pravěk. V ten den bylo vše snímáno na uhlíkový a málo citlivý mikrofon. Účinkujícímu se musel přikládat k těsně ústům, pokud následoval klavírní part, řešilo se to tak, že dával pod piano na dřevěnou misku. Velkou senzací je den, přesněji 31. březen 1924, kdy pro toto improvizované studio ve Kbelích dodala berlínská firma Huth „mikrofon pro více hlasů“. 2 prosince 1924 se „atelier“ jak se tehdy rozhlasovému studiu říkalo, natrvalo stěhuje na Vinohrady. Provoz začínající stanice nebyl zdaleka procházkou růžovou zahradou; technický personál stanice trápil také problém s filtrací napájecího napětí pro žhavení vysílacích elektronek. Protože šlo už tenkrát o poměrně veliký proud, byl problém ho nejen usměrnit, ale také odfiltrovat síťový brum 50 Hz. Tento problém vyřešili ve Kbelích tuším v listopadu 1924. K prvním technikům vznikajícího rozhlasu patřili pánové Vlach a Jandl. Zaměstnanci stanice si sami vyráběli objímky pro „radiolampy“, jak se tehdy nazývaly elektronky. Také sami zhotovovali kondenzátory, včetně ladících, otočných, což je mimochodem náročná a přesná strojnická práce. Navíjeli odpory a reostaty, také vysokofrekvenční transformátory. Vysílací elektronky, dodané zmíněnou německou firmou Huth, hořely jedna za druhou, málokdy dosáhly životnosti alespoň 100 hodin. Jak v tehdejších zápisech v technickém deníku stanice najdeme, problémy způsobovalo tzv. „topící vlákno“, tedy odcházely totiž přetížené přímožhavené katody těchto elektronek. Žárovkárna Elektra (později Tesla Hloubětín) však vyšla všestranně vstříc a pokoušela se vyrábět příslušné elektronky sama. Zde nutno vzpomenout na Ing. Bízka z této továrny, který do Kbel docházel a doslova na koleně vyrobené lampy zde zapojoval a zkoušel.

Unikátní snímek staničního deníku vysílače ve Kbelích z roku 1923

Úspěchy:
Tehdejší Československá republika byla třetí v Evropě s pravidelným rozhlasovým vysíláním. Nutno ještě dodat, že slovo „rozhlas“ se objevuje až začátkem roku 1926. 4.8.1924 se zkouší telefonie s letadlem ve vzduchu, 12.2.1925 se koná první přímý přenos z Národního divadla, kde se hraje ten večer opera Dvě vdovy od Bedřicha Smetany. Vysílač se stěhuje do Liblic. V roce 1931 je se svými 180 kW výkonu při 100% promodulování nejsilnějším vysílačem na světě. Přibližně v roce 1935 je zcela rekonstruován anténní vysílací systém podle patentu americké firmy Blow-Knox &Co., tato úprava značně vylepšuje pokrytí signálem na většině území Čech a velmi omezuje tzv. fadding, jenž sužoval všechny posluchače v dobách, kdy neexistovalo VKV. Tento vysílací anténní systém byl doslova jedním z divů tehdejšího technického světa. Jen na speciální hvězdicové zemnění systému, které výrazně určuje parametry antény, se spotřebovalo 25 kilometrů měděného drátu o průměru 4 mm.

První přijímače prodávané ve dvacátých létech minulého století byly malými uměleckými díly a technickými zázraky, na tu dobu pochopitelně. Jejich ovládání bylo nesmírně složité a kupujícího musel často zaškolovat do tajů obsluhy firemní technik. Teprve pak se objevily první klasické „kapličky“ jak je známe z dobových fotografií a následně / začátkem třicátých let/ již poměrně moderní přístroje dokonce i s předvolbami a automatickým laděním ovládaným malým elektromotorem. Tyto přístroje /pěti a více lampové superhety/ ale měly jedno společné: Neskutečně vysokou cenu na tehdejší poměry, u luxusních přístrojů daleko převyšující roční plat…

Posluchači:
Bylo jich v pionýrských dobách rádia, žalostně málo. Důvod byl prostý: Vysoká cena koncesionářského poplatku, jež činil zpočátku rovných 100,- Kč, později klesl až na 30,- Kč měsíčně. Dále cena radiopřijímačů. Luxusní šestilampový superhet mohl stát také až 10.000,- Kč a více, což byla skutečně astronomická cena v té době. Byla ale v „odborných radiozávodech“, jak se říkalo tehdejším prodejnám s radiopřijímači a příslušenstvím, široká nabídka lidových přijímačů, často audionů, tedy zpětnovazebních, přímozesilujících, nikoli superhetů, za přijatelnou cenu do tisíce korun českých. Kutilové si stavěli tzv. krystalky, což byly jednoduché přijímače, pro místní příjem na sluchátka, kde se ladil poslech pícháním jehličky aretované v kloubovém držáčku do galenitového krystalu. Tento přijímač, ač je to k neuvěření, nepotřeboval žádné baterie. Pracoval pouze s VF energií naindukovanou na anténě.
Ještě perlička: Po svém dědovi opatruji vzácný dokument. Je to „Koncese k zřízení a provozování radiofonní přijímací stanice“. Tedy radiopřijímače. Má číslo 806…

Málo mohovití fanoušci rádia proto začínali od jednoduchých přímozesilujících, či zpětnovazebních přijímačů /audionů/se dvěma, maximálně třemi elektronkami. Ale i v tomto případě musel člověk dychtivý poslechu rádia sáhnout dost hluboko do kapsy. Skutečně lidový hit byly krystalky /na obrázku výše/. To byl triviálně jednoduchý přijímač, často prodávaný jako stavebnice, sestávající jednoduchého laděného obvodu a detektoru. Viz:

Detektor, fungující jako hrotová dioda, sestával ze skleněného pouzdérka, ve kterém byl uchycen galenitový krystal, do kterého se píchalo pružnou jehličkou aretovanou v kloubovém držáčku tak dlouho, až byl příjem optimální a dostatečně hlasitý. Poté bylo možné ještě drobné doladění otočným kondenzátorem, což bylo potřeba hlavně v případech, kdy naladěný program rušila další blízká silnější stanice. Pochopitelně bylo nutno krystalku, mimo připojení ke kvalitní drátové anténě, také dobře uzemnit. Jinak jste se poslechu rádia nedočkali. Nastavování detektoru vyžadovalo neskutečnou trpělivost, často stačilo pak o naladěný přijímač neopatrně zavadit rukou a celá legrace s pícháním do krystalu se opakovala nanovo. Detektor je na snímku zobrazen zhruba ve skutečné velikosti, dokonce se dal /za pár korun/ ještě okolo roku 1961-2 koupit v prodejnách s elektropotřebami. Vím to dobře, krystalku jsem stavěl jako mladý hoch také…

Sluchátka ke krystalce byla samostatná kapitola. Dnešní „špunty“ k přehrávači MPtrojek by vám s krystalkou rozhodně nehrály. Krystalka nekompromisně vyžadovala sluchátka o impedanci 4K a vyšší, což je zhruba 100x víc, než mají dnešní moderní sluchátka používaná u miniaturních přehrávačů. Je to proto, že krystalka pracuje jen s energií nakmitanou na anténě, žádný jiný zdroj tento přijímač nemá. V té době ale jiná než vysokoimpedanční sluchátka /mimo telefonních/ stejně nebyla, takže nebylo co řešit.

Jedna „veselá historka z natáčení“:
V pionýrských dobách rádia se začaly množit stížnosti obyvatel, hlavně na venkově, že jim rádiové vlny plaší dobytek, kazí se potraviny a dokonce se sráží mléko při vaření. Většinou se vždy našla autorita, která uvedla věc na pravou míru, někdy bohužel až u soudu. Až jednou padla kosa na kámen.  Tuším, že to bylo v Německu počátkem třicátých let.  Objevil se člověk, který si stěžoval, že nemůže již několik týdnů dobře spát, protože „mu v hlavě hraje rádio“. Lékař, na kterého se obrátil, to odbyl mávnutím ruky. Ovšem problém se tím nevyřešil a skončilo to u soudu. Tam to zpočátku také probíhalo podobně.  Blázen, nebo podivín, který se chce na správě rozhlasové stanice finančně zahojit, říkali si patřiční úředníci. Nešťastník se ale nevzdal. Vynutil si důkazní slyšení před odbornou komisí. Tam řekl: „Teď právě dávají Básníka a sedláka od F. Suppého.  Nyní hudba skončila a hlasatel říká to a to.“ Jeden z úředníků, který seděl u rádia o dvě místnosti opodál, to potvrdil. To už legrace nebyla, šlo do tuhého. Jedná se snad o zázrak, telepatii, či génia schopného rádiového příjmu, bez jakéhokoliv zařízení, snad vlastním sluchem?? Vysvětlení bylo zcela prozaické: Ten člověk si nechal udělat zubní náhradu. Protože nebyl boháč, můstek nebyl zlatý, ale ze zubařského kovu. Navíc první zub hned vedle můstku, který se ho dotýkal a kde byl můstek uchycen, byl spravený amalgámovou plombou. Vlhkost v ústech a dva různé kovy vytvořily primitivní anténu a detektor v jednom. Proces detekce VF energie na rozhraní dentálního kovu a amalgámu nastartoval masivní elektrochemickou reakci a řízené pnutí v rytmu modulace, hlavně v můstku. Mikroskopické vibrace se přenášely kostmi obličejového skeletu do citlivého aparátu středního ucha, který jej detekoval jako zvuk. Nutno ještě dodat, že ten postižený bydlel v obci, kde hned za humny stál jeden ze středovlnných vysílačů Říšského rozhlasu o nominálním výkonu asi 150 kW. *1) Konec dobrý, všechno dobré. Za přiznanou náhradu si nechal udělat zlatý můstek, vyjmout amalgámovou plombu a udělat zlatou korunku. Spát už mohl dobře, ale pokud chtěl poslouchat, rádio si nyní musel koupit…

*1) Podobné excesy byly zaznamenány i u nás, hlavně poblíž silných AM a FM vysílačů. Samovolné rozsvěcení žářivek v domech blízko vysílače, poruchy v elektrické instalaci. Znám i jeden neověřený případ ze šedesátých let, kdy majitel jednoho domku poblíž silného AM vysílače šokoval své návštěvníky tím, že rozsvěcel 75W žárovku napojenou na smyčku silného měděného drátu.

Příště se podíváme do Německa, kde firma Telefunken ve druhé polovině třicátých let postavila vysílací elektronku o neuvěřitelném výkonu /v té době/ 300 kW…