Poněkud neobvyklý titulek nám dnes představí německý válečný radiopřijímač… Jak známo, každý totalitní režim se snaží o to, aby se uchu každého občana dostalo té správné porce ideologie a propagandy. Němci resp. tehdejší národně-socialistický režim, byli v tomto ohledu skutečně profesionály.
Již v první polovině třicátých let se v Německu objevily, tzv. lidové přijímače. Tedy snaha vyrobit ve velkém množství levný a poměrně výkonný přijímač. Okolo roku 1934 se objevují přijímače řady Volksempfäner VE301, VE301 Dyn, což byly cenově dostupné radiopřijímače uzpůsobené jak na provoz z elektrické sítě, tak i na možnost bateriového napájení. Jejich poslání bylo především kulturně osvětové a vzdělávací, přijímač byl určen k masovému užití pro nejširší vrstvy posluchačů. Což je sice chvályhodné, ale… V roce 1938 se objevuje další typ, a to již výše v titulku zmíněný DKE 38. Jeho výroba je již nařízena státem, vyrábí jej asi 30 podniků v tehdejším Německu /později i v okupovaných zemích/ a výrobní závody, což je pro totalitní stát příznačné, si nesmí konkurovat, pouze si mohou na hotové výrobky dávat firemní štítky. Je víc než jasné, že o šíření kultury a osvěty půjde již jen okrajově. Zde už má prioritu nacistická propaganda. Přijímač DKE 38 také dostává velice trefnou lidovou přezdívku Goebbelsschnause – Goebbelsova tlama. Cena DKE 38 se pohybovala okolo 35,- Říšských marek, což byla asi zhruba pětina platu kvalifikovaného dělníka té doby. V Protektorátu stál 380,- Kč, později jeho cena klesla asi na 250,- Kč. Jednalo se o přímozesilující zpětnovazební přijímač v jednoduché bakelitové skřínce, s dvěma AM rozsahy, středních a dlouhých vln. Přijímač sám byl velmi ekonomický, jeho spotřeba nepřekročila 10W.
Nyní něco techniky: DKE 38 /síťová verze/
Jeho konstrukce měla skutečně několik pozoruhodností. Zajedno nesmírně levnou výrobu, s hojným užitím bakelitu, pertinaxu a tvrzené lepenky. Přístroj se ovládal dvěma knoflíky /nastavení zpětné vazby pohyblivou cívkou a kapacitní přizpůsobení k anténě/ a vodorovnou otočnou ladící škálou, která nenesla jména stanic, ani kmitočty. Byla a tam pouze čísla od nuly do sta. Bílá čísla byla pro rozsah středních vln, červená pak pro vlny dlouhé. Vlnové rozsahy se přepínaly automaticky, vačkou a spínačem na hřídeli ladícího kondenzátoru. Jednoduché a také velmi levné řešení. Ladící kondenzátor byl zcela zvláštní konstrukce a to kondenzátor s pertinaxovým dielektrikem a jeho rotor se otáčel téměř o 380 stupňů. Tato součástka byla totiž několikráte výrobně levnější, než klasický ladící kondenzátor vzduchový, který, jak známo je nesmírně náročný na přesné strojírenské zpracování, včetně nutnosti použití kuličkových ložisek. Pro DKE 38, tedy síťovou verzi, určenou pro napětí 120, 150 a 220V byly vyvinuty a vyrobeny speciální elektronky a to VY2 /jednocestná usměrňovací dioda/ a dvousystémová VCL11 /trioda, tetroda/. Elektronky, vzhledem k napájení ze střídavé sítě měly nepřímo žhavené katody, zapojení žhavení bylo sériové, při napětí sítě 120V napřímo, při zapojení do sítě o napětí 220V byl ještě do série s vlákny zapojen předřadník asi 1,4K. Velmi zajímavé je zapojení reproduktoru, přesněji koncového stupně. Reproduktor byl připojen přímo, bez výstupního transformátoru, na anodu tetrodové části elektronky VCL11, dnes by odborníci řekli „koncový stupeň bez železa“. Reproduktor o impedanci cca 2K byl v koši z tvrzené lepenky a magnet byl zhotoven z lisovaného práškového kovu, kdy toto řešení, dnes obvyklé, bylo použito v historii výroby radiopřijímačů poprvé. Přístroj neobsahoval žádný transformátor, pouze tlumivku, a to ještě ne vždy.
DKE 38B /bateriová verze/
Zcela se lišila především v zapojení napájení a v elektronkách. Systém přijímače /zpětnovazební, přímozesilující/ byl stejný, ladění a ovládání také. Přístroj obsahoval tentokrát elektronky tři /dvě triody KC1 a jednu pentodu KL1/, usměrňovací elektronky je, jak vidno netřeba, při napájení z baterií. Napájecí baterie musily být dvě, žhavící a anodová. Žhavící baterie byl vlastně olověný akumulátor, dodávající napětí 2V. Pochopitelně by se dalo žhavit i z obyčejného monočlánku, ale to by se provoz přijímače dost prodražil. Anodová baterie musela dodávat napětí dvě. A to vlastní anodové napětí 90V a potom asi 6V pro předpětí nutné pro správnou práci elektronek. Řešilo se to odbočkou v sériově zapojených článcích baterie, kdy toto místo se pak uvnitř přijímače galvanicky uzemňovalo, takže vlastně tato napájecí větev měla zápornou polaritu. U sítové verze se to řešilo odporovým děličem, u bateriové takto, jak bylo popsáno. Jedná se o tzv. záporné katodové předpětí, pro chod každé elektronky je to nutné a detailní popis je nad rámec tohoto článku. Je to v každém lampovém rádiu. Ještě jeden detail. Elektronky byly s přímo žhavenými katodami, jak je u bateriových lamp obvyklé, ale nebyly žhaveny v sérii, ale paralelně. Vzhledem k tomu, že se žhavilo z akumulátoru, nebylo to nijak na závadu.
- Pohled na DKE38. Vlevo se nastavovala zpětná vazba, vpravo přizpůsobení k anténě. Ladilo se uprostřed otočnou škálou. Po válce se nacistická orlice vybrušovala, nebo zalévala pečetním voskem.
- Triviální jednoduchost přijímače vynikne při pohledu do jeho útrob. Vlevo sítová verze DKE 38, vpravo pak bateriová DKE 38B. Elektronky /zleva/ u síťové verze jsou to: VY2, VCL11. Hned vedle elektronky VY2 jsou vidět filtrační kondenzátory a svislý odporový předřadník na nastavení napájecího napětí /120, 220V/. Bateriové rádio je pak osazeno o jednu elektronkou navíc, tedy: KL1 a dvakrát KC1.
- Vzorně restaurovaná vojenská verze DKE 38 B Militär, snímek je z velice zajímavého webu NORD-SEVER, klub vojenské historie Chomutov, který najdete na http://www.kvhnord.com/index.php
Na snímku vidíte žhavící akumulátor a anodovou baterii /v modrém obalu/. Bateriová verze neměla síťovou zástrčku, ale opředenou šňůru s pěti banánky, které se podle barvy připojily na patřičné napájecí body. Na anodové baterii je názorně vidět zapojení katodového předpětí /bílý banánek/ a vlastní anody /žlutý banánek/. Protože se barevné označení u jednotlivých výrobců mohla lišit, byly na šňůrách ještě miniaturní štítky, co kam patří. Ve žlutém rámečku je sestavený a zabalený set, připravený k transportu.
DKE 38 a zvláště DKE 38B, která je vzácná, tak toto rádio je v pochopitelně ohnisku zájmu sběratelů. Především tedy originální válečné modely z let 1938 až 1944. Tedy něco o sběratelích:
Každý sběratel chce mít nejen originální model, ale také na 100% funkční. Pokud je sám vášnivým radioamatérem, má to o mnoho lehčí. Na snímku vidíte napájecí část síťového DKE 38. Nad lamelovou paticí elektronky VY2 je filtrační tlumivka a dvojice elektrolytických kondenzátorů. Na horním z nich je jasně vidět škvíra mezi pouzdrem a zalévací hmotou. Kondenzátor vyschl a ztratil kapacitu. To se u elektrolytických kondenzátorů stává běžně. Zde je tento stav vážný, přijímač nefunguje správně a je ohrožena i vzácná a už prakticky nesehnatelná usměrňovací elektronka VY2, která je nucena pracovat v nestandardním režimu. Co s tím? Můžeme koupit nový, moderní a nějak to tam nabastlit. Hrát to bude stejně, tak o co kráčí, že? Ale toto když poradíte sběrateli, požene vás z domu bičem, nadávky nepočítaje. Sběratel si počíná jinak, pokud nesežene funkční kondenzátor, pochopitelně originální…
Dojde do odborného obchodu a koupí moderní elektrolyt o kapacitě 4,7 mikrofaradu, určený pro napětí do 470V /viz žlutý rámeček/. Kondenzátor sice elektricky odpovídá původnímu na 100%, ale je asi 10x objemově menší a má vývody určené pro montáž do tištěného spoje. To za války nebylo. Sběratel vývody upraví naletováním a ovine kondenzátor speciální lepenkou…
To vše vloží do původního pouzdra, ze kterého vyjmul již nefunkční kondenzátor původní. Zaleje čela kondenzátoru syntetickou hmotou a případně obarví, aby to mělo patinu. A je to…
Po válce se u nás přijímače DKE nějaký čas prodávaly, většinou ale jako neúplné stavebnice. Vyspělí radioamatéři použili původním skříňku a šasi DKE a postavili na tom úplně nový, poměrně výkonný superhet se třemi vojenskými elektronkami RV 12 P 2000.
Rádio mělo nesporně vyšší kvalitu, hlavně díky elektronkám RV 12 P 2000, které byly ve čtyřicátých létech skutečně špičkou, pak také že to byl již plnohodnotný superhet, na první pohled bylo i vzhledově stejné. Ale jak je z obrázku patrno, z původního DKE tam nezůstal kámen na kameni. Když se jednalo o stavebnici, budiž. Ostatně, bylo po válce a moc spotřebního zboží, včetně elektroniky nebylo. Pokud se takto přestavěl funkční originální kus je to nyní ze sběratelského hlediska veliká škoda.
Autor použil tyto zdroje:
NORD-SEVER, klub vojenské historie Chomutov, který najdete na: http://www.kvhnord.com/index.php ,
Historický radioklub československý, Ing. Miroslav Beran: DKE 38/B (1938 – 1944) (Deutscher Kleinempfänger / für batteriebetrieb), DKE 38 (1938 – 1944) (Deutscher Kleinempfänger)
Kotek: Čekoslovenské radiopřijímače
Orbis Praha: Radioamatér, ročník XXVI, číslo 1., leden 1947
Jen poznámka: Odklápěcí cívka neřídila u DKE zpětnou vazbu, ale řídila vazbu s anténou (spolu s odbočkami na této cívce).
Zpětná vazba byla zapojena klasicky podle Shella s otočným kondenzátorem a zpětnovazební cívkou z anody triody. Kondenzátor měl pertinaxové dielektrikum a byl spřažen se síťovým vypínačem (složil i jako regulátor hlasitosti).