Odborný pohled na problematiku hlasitosti televizní reklamy aneb Hlasitá bouře ve sklenici ztišené (zvuko)vody. Nakolik je tento problém vážný a zdali je vůbec nutné ho legislativně řešit se podíváme v úvodní části krátkého seriálu na toto téma, který exkluzivně pro RadioTV sepsal JUDr. Pavel Foltán, místopředseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.
Zázraky audiovizuální techniky
„If it sounds right, it Is right.“ řekl zbytku planety pan Konstruktér studiových audio zařízení a pan Guru nejenom studiového zvuku špičkových kvalit Mr. Joe Meek už někdy v roce 1964, v analogově báječných letech vintage diod, triod, pentod a dalších elektronek, které otřásly audio světem. Tou dobou (kdy Marilyn už dva roky bohužel ne pupupidu a kdy televizní reklama měla ještě mléčné zuby) už jsem rval struny své první kytary s alnico Brilantem DeLuxe a hltal očima a ušima i to, co nebylo vidět ani slyšet, když táta nažhavil zelené oko té magické hračky s chromovým logem Tesla Sonet Duo, co jela a voněla mi jak Oldsmobile krále Elvise. Teď asi většina studiových i pódiových zvukařů – pamětníků (včetně kreativních muzikantů a jiných audio – našinců) moc dobře ví, proč a o čem tu je dneska hned úvodem téhle stručné glosičky vlastně vůbec řeč. A vědí to asi i ti mladí, co už se sami prozvučili k sice velmi drahé, ale jejich vlastní zkušenosti, že ani ta sebelepší technika (ba ani umělá inteligence) nenahradí cit člověčiny. A konec konců, že největší rachot je absolutní ticho…
Čili – globálně efektivně vzato – by se asi touhle malou reminiscenční nostalgií mohlo zadané téma vyčerpat hned úvodem, pak nažhavit drát a bez dalších řečí to radši fest vohulit a otočit volume doprava. Na plný kule. Jenomže – ententýkydvašpalíkyčertvyletělzelektriky – zákony akustiky, fyziky, logiky, ORL a dalších tradičních disciplin jsou objektivní. A už proto se asi jen stěží a na věky věků podřídí podzákonům broadcastingu, dirigovaným z globalizovaných vrcholů byznys-olympů samospádem těch nadzákonů marketingových… A vůbec – ucho není blbec, ucho zaslechne a slyší.
Stačí najít ovladač… a občas dobít baterky.
Řečeno s Bedřichem Smetanou – z mého života: Po několika desetiletích muzikantské profese v sálech plných PéÁček, zkušebnách plných nástrojovek (několik let i v protiatomovém krytu, coby skladu CO – nekecám) a tisících hodin ve studiích se sluchátky na uších je dneska odstup šumu mé Eustachovy trubice už tak velký, že bez jakékoliv kulisy hluku z televize či rádia se prostě normálně v noci nevyspím. A opět asi jen stejně amortizovaní muzikanti a zvukaři ví, o čem mluvím, když říkám, že totéž nikomu z Vás upřímně nepřeju. Takže v plné úctě a pokoře k odkazu všech praotců Ampérů, Bellů, Herzů, Ohmů, Teslů, Voltů, Wattů a dalších klasiků vědecko-technické revoluce by možná nebylo k zahození zorientovat se v terénu hodnot podle aktuální mapy. A to při zohlednění právě těch jejich azimutů a kót, bez nichž bychom ani zdaleka nedošli (nedohlédli a ani nedoslechli) tam, kam dneska můžeme. Pohodlně. Stačí najít ovladač. A občas dobít baterky.
Lepší obraz a zvuk v digitální éře?
Poslední dobou se v našich zeměpisných (resp. mediálních – přesněji televizních) šířkách zase mluví o zvuku. Už před nějakým tuctem let (v dobách „podigitalizování analogové opice“) se v České kotlině při masovém píárku k digitalizaci televizního vysílání via DVB-T poněkud zjednodušeně slibovalo, že díky přechodu na novou technologii DVB-T diváci získají řádově kvalitnější obraz i zvuk. Tou dobou už byly digitální technologie (zejména vlivem počítačů a příbuzných systémů z různých oblastí elektrotechniky, apod.) v audio světě dost dobře známé a úspěšně používané. Hlavně v branži hudebních projektů, a to jak produkcí a postprodukcí studiových, tak i aplikací pódiových a posléze i spotřebitelských prvků. Například už v druhé polovině 80. let minulého století se i u nás (v tehdy již funkčních home-studiích některých vesměs tuzexových popin, ale i některých profi muzikantských proletářů) používal legendární strojek Atari 1040 (mimochodem, na něco málo by se tahle relikvie asi dala využít i dneska).
Tou dobou jsem se setkal s řadou dalších digitálních mašinek a mašin třeba v audio-vizuálním studiu na brněnské JAMU, ale první skutečně už vskutku mocný Macintosh jsem viděl zhruba v půlce roku 1990 v akvárku velkého studia tehdy ještě Československého rozhlasu v Brně. A můj první nadupaný (a podle toho i tuzemsky předražený, nicméně od á do zet made in Japan) kytarový procesor jsem si koupil hned za pár měsíců poté. A prakticky po celá 90. léta jsem se setkával se systémy Mac i v reklamní kreativě (než globální trhy marketingově převálcoval jiný nejmenovaný, sice jakoby jen relativně lacinější, ale zato poněkud neimunitní a nestabilní systém). S digitálním světem jsme tehdy už měli svou delší a více či méně bohatší praktickou zkušenost. A tak jsme pak zkusili zmírnit ten celoplošný optimismus marketingového školení češstva, a to s poukazem na to, že televizní digitalizace českým divákům zcela jistě přinese podstatné zkvalitnění audio složky, čili zvuku.
Ale naopak, že co se týče slíbených zázraků v digitálním obraze, tak tam že to v dané fázi vývoje ještě dlouhou míli nebude tak slavné. Zhruba po deseti letech se ukázalo, že ta naše informační střízlivost byla – asi právě o tu naši předchozí zkušenost – blíž k realitě. A proč je tu tenhle výlet do malého českého digitálního pravěku? Protože (jak se brzy znovu přesvědčíme) historie se neustále opakuje. A je na nás, abychom se v ní vždycky dobře orientovali a pak z ní aplikovali jen to pozitivní. V zájmu naší současnosti. A tudíž i v zájmu něčí budoucnosti.
Ilustrační foto – Česká televize
Technický ani kvalitativní pokrok nezastavíš…
To se v předchozích několika letech znovu dobře daří právě v audio světě. A opět díky rozvoji v oblasti výpočetní techniky a souvisejících technologií. I studiové PC systémy jsou už dnes – ve srovnání s předchozím desetiletím – ultra výkonné a běžně mohou i v terénu zcela mimo domovské studio (např. prostřednictvím vysokorychlostních rozhraní FW 800, či trojnásobně rychlejšího rozhraní ExpressCard, anebo s bleskovým Thunderbold při komfortní kapacitě přenosu velkých objemů dat) spolupracovat pomocí externích DSP akcelerátorů, vybavených dnes už zcela běžně dvěma i čtyřmi vlastními procesory. Takže tyto samostatné DSP jednotky při své spolupráci nijak nezatíží procesor hostitelského počítače. Navíc tyto rozměrově malé, ale výkonem a flexibilitou velké DSP jednotky při tom využívají tzv. plug-iny (tj. zásuvné moduly), což jsou praktické audio, či A/V software komponenty, jejichž prostřednictvím a dík práci špičkových programátorů máte k dispozici (kdykoli kdekoli i ve svém laptopu) virtuální verze legendárních studiových zařízení z kategorie top-vintage. Po pár stech dolarů za kus. A často v poměru k předloze 1:1 a někdy jsou plug-iny v lecčems i lepší. Jako třeba v případě přínosu týmu programátorů z kalifornské UAD a jejich hitů typu LA-2A/3A, 1176LN, EP-34 a dalších klenotů, jejichž top kariéru odstartoval v roce 1958 pan Bill Putnam senior. Soudobý – víc jak padesátihlavý – tým borců z UAD (kde působí např. i Dweezil Zappa a další profíci) zvládl plug-iny jako SSL, SPL, či Neve série, Moog, dbx, či Roland RE-201 a Studer A800 – a kdo někdy na tuhle dvoupalcovou analog tape mašinu točil (já asi před deseti lety), ten o tom ví své. A teď si do téhle plug-iny můžeme v klídku doma točit i demáče. Anebo venku třeba záznam z koncertu (do plug-iny v laptopu na klíně).
Cílem reklamy není otrávit posluchače
V soudobých velkých i malých studiích se (při produkci = záznamu a mixu, či postprodukci = masteringu) běžně pracuje se software aplikacemi na bázi sekvencerů. Ty ale poslední dobou expandovaly do rozměrů systémů DAW (digitálních audio pracovních stanic) s velmi značnou škálou možností pro práci s audio i s MIDI daty. A s rozsáhlou podporou desítek efektových procesorů ve formě plug-in komponentů. V řádu jen desítek tisíc korun dnes pořídíte špičkový DAW software k profesionálnímu audio či A/V studiu, kde máte možnost doslova kouzlit s mizivou latencí v reálném čase nebo pomocí různých úprav, s využitím možností modulace a celé řady dalších digi vychytávek. Aktuální upgrady kompletních systémů pro mediální produkce a postprodukce k tvorbě prostorového zvuku pro video, PC hry, film a televizi již pochopitelně obsahují také některé technologické a funkční prvky v rámci standardů stereo a surround nástrojů i k tvorbě špičkové kvality audio složek reklamních spotů také pro televizní vysílání.
Rozhlasové studio – ilustrační foto Český rozhlas
Je vůbec potřeba regulovat hlasitost reklamy?
Z uvedených skutečností plyne, že (když to umíte) můžete s pomocí dostupných DAW např. typu Steinberg Nuendo 5, anebo Avid ProTools 10 (včetně plug-iny JOEMEEK OneQ) udělat zvuk na Oscara, Lva, či Kuličku, atd. Avšak v rámci takových technických a technologických možností se pak jádro audio pudla – anebo chcete-li, tak ta audio kulička – logicky přesouvá ze sféry zájmu o kvantitu (tj. intenzitu, či hlasitost, aj.) do sféry zájmu o kvalitu – tj. do oblasti modulace, barvy, feelingu, apod. emotivnějších rozměrů vnímání zvuku. Takže audio složky těch chytřejších reklamních spotů už se nebudou snažit o to, aby diváka – prchajícího před reklamním breakem – dořvaly i na WC. Budou se naopak snažit (a už se taky snaží) divákovo ucho zmodulovat audio modulínou tak, aby se hned od příště samo chtělo nechat zlákat na … ale o tom až za pár dní v rámci druhého pokračování našeho seriálu.
Nicméně ta hlasitá bouře ve sklenici ztichlé vody (co břehy mele) je ve skutečnosti asi úplně odjinud a asi vůbec není o hluku.
JUDr. Pavel Foltán
autor je místopředseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání
přednáší na univerzitě
