Financování veřejnoprávní televize a rozhlasu je nejen v Česku aktuálním tématem. I v jiných evropských státech v současnosti probíhají, mnohdy bouřlivé, debaty na půdě místních Parlamentů. Často se tak děje v rámci projednávání novel o postavení veřejnoprávního média v té či oné zemi. Čas od času rovněž zesílí hlasy požadující zvýšení tzv. koncesionářského poplatku. Nejinak je tomu dnes v České republice.
Úvodem je nutné podotknout, že každá země si financování veřejnoprávních médií zajišťuje podle svého modelu. Na evropské úrovni neexistuje nějaké rozhodnutí nebo směrnice, která by direktivně přikazovala jakým způsobem se mají získávat zdroje pro financování médií veřejné služby.
Ačkoliv by se zdálo, že debata o financování veřejnoprávní televize a rozhlasu není v zemích Evropské unie na pořadu dne, není to pravda. V současnosti se živě debatuje o postavení veřejnoprávních médií ve Spolkové republice Německo (ARD, ZDF). Debaty o osudu a směřování British Broadcasting Corporation (BBC) zahájilo na Ostrovech i tamní ministerstvo kultury, které navíc uvažuje o novém zvýšení poplatků. Třetí zemí, kde projednávání o postavení a financování médií veřejné služby vyvolává vášně, je Itálie (RAI). Naopak situaci financování už vyřešili na Slovensku (STV) a v Maďarsku (MTV). Ovšem tam dosti svérázně.
Formy a zdroje financování
V praxi existují tři základní formy financování veřejnoprávního média:
- čistá koncese
- spojení koncese, reklamy, prodeje a sponzorství
- státní subvence
Podle Evropské vysílací unie (EBU) jsou všechny způsoby za předpokladu nezávislosti legální. Veřejnoprávní televize nemají být závislé pouze na reklamě.
V tomto základním rozdělení existují ještě další modifikace:
- dotace ze státního rozpočtu
- poplatek od diváků/posluchačů
- výnosy z reklamy
- sponzoring na konkrétní pořad
- vlastní komerční činnost
- výnosy z koncese či odvodů komerčních televizí (finská YLE)
- předplatné placených kanálů (BBC Prime)
Většina vysílatelů veřejné služby je financována z více zdrojů. Ve většině zemí je direktivně nařízeno, že občan resp. domácnost musí platit poplatek. Ne ovšem všude. V Lucembursku je televize (RTL) financována výhradně z reklamy, což jí umožňuje výhodná poloha, ze které plynou významné výnosy z přesahů na reklamní trhy Belgie a Francie. Španělská TVE je velkou měrou financována reklamou, kvůli stálému deficitu je navíc dotována ze státního rozpočtu. V Portugalsku je veřejnoprávní rozhlas financován z poplatků, ale televize RTP využívá obdobný model jako ve Španělsku. V Maďarsku byla v roce 2002 zrušena povinnost placení poplatků, financování je zajištěno z kapitoly státního rozpočtu. Naopak v Nizozemsku je od roku 2000 poplatek nahrazen zvláštní daní pro veřejnoprávní NOS, která je přirážkou k dani z příjmu (přijaty jsou garance pro transfer daně).
Pro zajímavost si přibližme situaci v USA. Ačkoliv převládá názor, že ve Spojených státech neexistuje veřejnoprávní televize, není tomu tak. V dominantním sektoru soukromých médií mají Američané alternativu v podobě produkce z PBS, NPR a CPB. V roce 1967 Kongres přijal zákon na podporu neziskových rádií a televizí – zřízena CPB. O dva roky později vznikla celostátní televizní síť PBS, jež sdružuje zhruba 350 stanic. Rok na to vznikla celostátní rozhlasová síť NPR. Sítě jsou v USA jsou tvořeny samostatnými licencovanými stanicemi. Financování sítí tvoří z jedné třetiny veřejné a ze dvou třetin soukromé zdroje. To je zajištěno takto: zhruba 33 % státní a federální dotace (z toho 14,5% dodávané přes CPB), 25 % členské poplatky, 22 % podnikatelské a nadační dary, 10,4 % příspěvky škol a univerzit a zbytek patří místní reklamě či vlastní komerční činnosti.
Ale zpátky do Evropy. Nalezneme v ní i veřejnoprávní vysílatele, kteří nezískávají zdroje financování vysíláním reklamy. Patří sem mj. BBC, dánská DR, norská NRK, švédská SVT a finská YLE. Ale ani u těchto společností nelze říci: nevytvářejí komerční aktivity. Například BBC má dobře propracovanou komerční činnost, kterou zajišťuje BBC Worldwide. Tato dceřiná společnost je mj. spoluprovozovatelem komerčního kanálu v USA. DR zase má podíl v komerční TV2 a YLE získává příjmy od komerční Mainos TV, která jí platí za její vysílače, jež finská veřejnoprávní televize pronajímá.
Poplatky a způsob výběru
Zaměřme se nyní na ty země, kde vysílatel veřejné služby vybírá poplatek. Opět je několik variant výběru:
- buď si je vybírá sám
- nebo má vlastní agenturu pro výběr (např. v Německu GEZ)
- nebo poplatek vybírá státní nebo regulační orgán (např. ve Francii útvar Ministerstva financí)
- poplatek může vybírat i třetí strana určena zákonem (např. telekomunikace a pošty – Polsko, Itálie; elektrické podniky – Řecko, Kypr, Turecko)
- či poplatek vybírá třetí strana určena z výběrového řízení
Nejrozšířenější způsob je ten, kdy veřejnoprávní vysílatel vlastní agenturu zajišťující výběr poplatků.
V každé zemi se poplatek vybírá jinak. V drtivé většině zemí se nadále používá metoda výběru za přijímač (odtud koncesionářský nebo uživatelský poplatek), ovšem postupy jsou různé. Například ve Velké Británii se platí pouze za jeden televizní přijímač v domácnosti bez ohledu na počet osob a přijímačů. Povinnost platit ovšem vzniká i u přijímačů např. na chatě. V Británii jsou samostatné sazby za barevný a černobílý televizor (pozůstatek z minulosti). Zároveň zde jsou různé slevy a úplné osvobození od poplatku pro občany starší 75 let.
Přísnější jsou v Itálii. Tam je povinen platit každý, kdo vlastní jeden či více přijímačů – TV i rádio. V Itálii ale mají více druhů poplatků s různou sazbou. Povinnost platit za každý přijímač je kompenzována cenou poplatku, která je v Evropě jednou z nejnižších.
V Německu se platí za televizor a rádio (množství se nesčítá) v domácnosti. Poplatek je pro obě média společný a nelze jej oddělovat (nejde tedy platit např. jen za televizi). Osvobození od poplatku není automatické, nutné je kontaktovat GEZ a čestným prohlášením na zvláštní formulář potvrdit, že nevlastním přijímač (podobné s vyřizováním sociálních dávek v Česku). Slevy z poplatků mohou získat invalidé, nezaměstnaní na podpoře a studenti. Obdobně se postupuje ve Francii (FR2, FR3). Zde jsou od poplatku osvobozeni občané Francie a zámořských departmentů (občané francouzských teritorií mají obecně zlevněné poplatky oproti kontinentální Francii) nad 65 let věku.
Ve Slovinsku má povinnost platit poplatek každá domácnost, kterým RTV Slovenija zasílá přímo faktury. Pokud nějaká domácnost nevlastní přijímač, je nucena učinit písemné prohlášení; pak poplatek platit nemusí. Pro hotely a ubytovací zařízení jsou sezónní slevy (např. v zimě jsou uzavřeny). Specifikem Slovinska jsou vysoké ceny poplatků, zdůvodněné malým počtem domácností (uváděno zhruba 600 tis.).
Za určitý extrém lze považovat Rumunsko a Maďarsko. Zatímco v Maďarsku jsou poplatky zrušeny zcela (mj. pro nulovou platební morálku Maďarů, kterou zapříčinily i politické spory a výzvy opozice k neplacení „státní“ televize) a MTV je financována ze státního rozpočtu, v Rumunsku má povinnost platit poplatek za televizor a rádio každá domácnost. Zde je postaveno vysílání veřejné služby na úroveň sociálních služeb. Předpokládá se, že veřejnoprávní vysílání je veřejný statek stejně jako např. školy. Ty také každý financuje prostřednictvím daní, ačkoliv je už ani on ani např. jeho děti nevyužívá. Tady se tedy platí za osobu bez ohledu na počet přijímačů. Nevlastním-li přijímač, musím, podobně jako v Německu, učinit čestné prohlášení, že tomu tak je.
Kolik má činit cena poplatku? I zde je nutné podotknout, že v každé zemi se sazba liší. Existuje však poměrně jednoduché pravidlo, podle kterého lze určit, jakou cestou by se daná země měla ubírat. V Evropě jsou státy, jejichž občané jsou, řekněme, poměrně bohatí (např. země Skandinávie). Pak jsou tu země, které mají velký počet obyvatel (Itálie, Francie, Německo, Velká Británie). Brát v úvahu musíme i skutečnost, jaké médium veřejné služby chceme mít. Zda si přejeme, aby VVS měl jeden, dva či více kanálů. Zda chceme, aby VVS vysílal kvalitní pořady. Jinými slovy, zda chceme, aby VVS byl reprezentativní institucí, která nabídne divákům širokou programovou paletu.
Reklama ve veřejnoprávním médiu
Vášnivé diskuze se vedou o tom, má-li veřejnoprávní vysílatel vysílat reklamu. Ani na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Obecně lze říci, že reklamu nevysílá ta veřejnoprávní instituce, která má pravidelný a relativně vysoký přísun financí z poplatků. Jedná se o země, kde je poplatek vysoký a kde funguje tzv. indexace – sazba bere ohled na inflaci. Tento způsob, kde VVS nevysílá reklamu je praktikován ve Skandinávii a Velké Británii. Patřilo sem i Německo. Ovšem ARD i ZDF už mohou vysílat reklamu, mimo večerního prime time (1%). Úplný zákaz platí na tzv. večerní primetime. Tyto země lze zařadit do pomyslné kategorie bohatých občanů, kteří si mohou dovolit financovat veřejnou službu, aniž by provozovatel potřeboval dorovnávat rozpočet na provoz reklamou.
Pak je tu extrémní přístup. V Evropě jsou stále země, kde se sice platí poplatek, ale VVS získává finanční zdroje převážně z reklamy. Jde především o televize jižních států (např. Portugalsko, Španělsko, Řecko), které mají neustálé problémy se svými rozpočty. V těchto zemích dosahuje podíl reklamy až 15 %. Ovšem patří sem i Nizozemsko (15%), Slovinsko (15%), Polsko (10%), Francie (10%), Belgické Valonsko (10%), Irsko (10%), Maďarsko (10%).
Třetí – mezi – kategorií jsou ti vysílatelé, kteří jsou financováni primárně z poplatků, svůj rozpočet jsou ale nuceni dorovnávat výnosy z reklamy. Ale veřejnoprávní médium vysílá reklamu v omezeném (1-5%) množství. Patří sem např. Itálie (4%), Rakousko (3%), Slovensko (3%) a Česko (1%).
Závěrem
Problematika financování médií veřejné služby je velmi obsáhlá. V tomto článku jsme se z pochopitelných důvodů nemohli detailně věnovat jednotlivým zemím a zkoumat jejich systém financování. Účelem bylo nastínit základní přístupy k této problematice, které jsou v současnosti využívány.
Pozornému čtenáři jistě neuniklo, že v modelech financování dochází k zajímavým paradoxům. Třeba v Nizozemsku platí veřejnoprávní sektor všichni prostřednictvím zvláštní daně, přesto má tamní NOS možnost vysílat reklamu až 10% z celkového denního vysílacího času. Slovinci platí vyšší poplatky než Italové a Francouzi, a přesto RTV Slovenija má dovoleno vysílat až 15% reklamy.
Pokud se však na to podíváme podrobně, zjistíme, že Slovinsko má pouze 600 tis. domácností, zatímco třeba v Itálii se platí jeden a více přijímačů. To samé platí o Nizozemsku, kde se sice vybírá daň, ta ale nedosahuje horentní sumy, takže se rozpočet na tři veřejnoprávní televizní kanály a velký počet rozhlasových stanic dorovnává reklamou.
V současné době se v českém Parlamentu debatuje o novele zákona o České televizi a rozhlasu. Klíčovější se ale zdá schvalování zvýšení poplatků modelu financování (mj. vyšší procento reklamy – z 1% na 3%, či žádná).
Mnozí předkladatelé a tvůrci návrhů se inspirují okolními zeměmi. Často s argumentem: když to jde u nich, půjde to i u nás. Věřím, že článek nabídl informace a zároveň poukázal na fakt, že takto nelze při tvorbě českého modelu financování pracovat. Každá země je specifická a proto i model zajišťování zdrojů se musí „ušít na míru“ České republice.
