RadioTV nabízí třetí část seriálu o televizi veřejnoprávní služby ve světě, převážně v Evropě. První velká kapitola se věnuje netradičnímu seznámení s televizními společnostmi z pohledu financování veřejnoprávních domů. Dnes je na řadě RAI.
V roce 1998 nastoupilo do RAI nové vedení. A jak to bývá, vždy si na začátku funkčního období stanoví nové priority a cíle. Seznamme se s navrhovaným modelem, který veřejnosti představil Pier Luigi Malesani, ředitel sekce zahraničního vysílání.
Jedním z prvořadých cílu nového vedení RAI, které nastoupilo v únoru 1998, je kompletní restrukturalizace veřejného vysílatele, kterou by se měla zlepšit pozice RAI na trhu s rostoucí konkurencí a stále složitějšími podmínkami. Globalizace trhů, vliv nových technologií a postupující konvergence v oblasti vysílání, potřeba prohlubovat a rozšiřovat službu veřejnosti ve stále tvrdším soutěžním prostředí, to všechno dohromady si vynutilo přehodnocení organizačního modelu RAI a jejího chování na trhu.
Navrhovaný model vyhovuje novým požadavkům v tom, že jasně vymezuje jednotlivé organizační jednotky, které jsou autonomní, mají na starosti poskytování určitých služeb uvnitř i vně RAI a přímo zodpovídají za finanční stránku své činnosti, tedy za příjmy a výdaje.
Jednotky vytvořené na základe tohoto modelu jsou tyto:
- Ředitelství, které zodpovídá za chod organizace jako celku, dohlíží na její činnost a reprezentuje ji navenek.
- Administrativní vedení, které spravuje pomocný podpůrný aparát.
- Redakční oddělení, která vytvářejí nabídku pořadů a dalších produktů RAI.
- Technická oddělení (oddělení televizní produkce a vysílací divize), jež zajišťují zdroje potřebné pro vznik, výrobu a distribuci pořadů.
Přijetí této nové struktury si vynutilo radikální proměnu řídících procesů uvnitř RAI – její jednotlivé součásti nyní spolu komunikují na bázi zákaznicko-dodavatelských vztahů a vytváří se skutečný vnitřní trh, který řídí přesuny zboží a služeb mezi různými interními strukturami vysílatele.
Stručně řečeno, nový model zavádí důslednější a propracovanější systém zodpovědnosti za rozhodování na různých úrovních, nebot dává každé interní jednotce veškeré pravomoci potřebné k tomu, aby mohla plánovat, řídit a kontrolovat svou činnost, příjmy a výdaje.
RAI zastává funkci veřejného vysílatele od svého založení a podléhá proto zvláštnímu právnímu režimu, jehož podrobnosti stanoví četné zákony a smlouvy. Tyto právní předpisy jsou plně slučitelné s právem Evropské unie a jejich doplněním je amsterodamský protokol. Normy jimiž je RAI povinna se řídit, zásadním způsobem ovlivňují její chod a organizační strukturu. Díky nim má velmi specifické rysy a závazky co se činnosti týče – a další povinnosti pro ni plynou z provozní smlouvy, kterou uzavřela s ministerstvem komunikací.
Stojí za to poznamenat, že některé z těchto zákonů a smluvních stanovení ukládají povinnosti veřejné služby, které se dají ekonomicky kvantifikovat. Jiné ale takto kvantitativně odhadnout nelze. I tyto posledně jmenované povinnosti nicméně podstatně omezují volné rozhodování veřejného vysílatele o vlastním provozu a tedy ho na trhu znevýhodňují oproti vysílatelům komerčním.
Obecný princip, kterého se RAI při plnění svého poslání musí držet, je povinnost dávat prostor a hlas všem možným složkám společnosti jako celku. Provozní smlouva vyžaduje, aby RAI „organizovala a vykonávala své povinnosti veřejné služby tak, aby nejširším možným způsobem reprezentovala různá politická, společenská a kulturní uskupení v zemi na celostátní i místní úrovni.“
I na rovině konkrétních závazků musí RAI dodržovat stanovení deontologické povahy, která nehrají v činnosti komerčních vysílatelů žádnou roli. Provozní smlouva jí ukládá, aby věnovala mimořádnou pozornost vzdělávací a informační činnosti, a také aby všem složkám společnosti zaručila „přístup k informačním zdrojům a zvláště seznámení s aktuálními společenskými a kulturními otázkami (feminismus, ekologická hnutí, problémy stáří, přistěhovalectví či vztahy mezi severem a jihem Itálie)“.
Pak jsou tu jasné povinnosti co se programové nabídky týče – více než 60% celkového vysílacího času musí RAI vyhradit následujícím televizním žánrům:
- zpravodajské relace – „během celého dne v pravidelných intervalech“
- informační pořady – reportáže, publicistika, společenská tematika, televizní diskuse apod. včetně „informačních pořadů věnovaných činnosti státních institucí a italského parlamentu “
- kultura – „pořady s tematikou vědy, historie, umění či životního prostředí, pořady, které věnují podstatný objem vysílacího času nejdůležitějším událostem v oblasti divadla, hudby, opery, kinematografie, literatury, výtvarného umění a baletu, a konečně pořady vzdelávací“
- služby – pořady o aktuálních událostech, zvycích, tradicích a společenských otázkách, jež se soustřeďují na „témata všeobecného zájmu se zvláštním zaměřením na potřeby občanů“
- vysílání pro děti a dospívající – pořady speciálně zaměřené „na potřeby a zájmy dětí a dospívajících“
- sport – pořady, které pokrývají „nejen takzvaná tradiční sportovní odvětví a snaží se vyzdvihovat společenskou a výchovnou funkci sportu “
Očekává se také, že RAI bude vysílat zvláštní pořady, pro tělesně postižené, pro Italy žijící v zahraničí či pro místní jazykové a kulturní menšiny, stejně jako rozhlasové relace o dopravní situaci a rozhlasové přenosy parlamentních diskusí. K tomu by měla uvést do provozu čtyřiadvacetihodinový zpravodajský program v jehož původní nepřevzaté náplni by měly přes padesát procent tvořit pořady z vlastní produkce RAI.
RAI navíc podléhá omezením co se týče prodeje reklamního času a tyto kvóty jsou podstatně přísnější, než je tomu u italských komerčních stanic.
Je také zřejmé, že RAI musí plnit daleko rozsáhlejší a přísnější závazky k podpoře evropské produkce než jaké mají jiní vysílatelé. Italský zákon č. 122 ze 30. dubna 1998 de facto stanoví, že soukromí televizní vysílatelé musejí vynaložit na pořady evropské provenience minimálně 10% čistých ročních příjmů z reklamy. V případě RAI je to nejméně 20% z celkové sumy vybrané na uživatelských poplatcích.
Dlužno ještě poznamenat, že provozní smlouva podrobně stanoví oblasti do nichž je RAI povinna investovat, aby tak podpořila technologický rozvoj země.
Mezi hlavní oblasti investic, které jsou v provozní smlouvě jmenovány, náleží digitální zvukové vysílání (DAB-T), digitální vysílání obrazu (DVB-T), experimenty s formátem 16/9 a se systémem MVDS, budování audiovizuální knihovny s vyspělými parametry pro kodifikaci, uchovávání dat a interaktivní konzultace na dálku či projekty rozvoje multimediálních služeb.
Je možné provést orientační shrnutí všech povinností, které RAI plní na základě speciálních zákonných stanovení a které soukromé stanice na sebe neberou, protože jim z nich neplyne přímý hospodářský prospěch. Některé z těchto závazku lze i ekonomicky vyčíslit. V jiných případech ovšem dopad právní regulace takto kvantifikovat nelze.
Nejprve můžeme vzít v úvahu, že čisté náklady na chod „TV3 a přidružených provozů“, jimž je svěřena činnost s výraznějším charakterem „služby“ budou v souladu se současnou legislativou hrazeny výlučně z veřejných prostředků. Podobně můžeme uvažovat o čistých nákladech na provoz rozhlasu podle toho, nakolik se jeho nabídka z redakčního hlediska podobá nabídce televize. Můžeme také uvažovat o „plných nákladech“ na chod některých struktur, které plní specifické povinnosti veřejné služby – zde máme na mysli například Národní symfonický orchestr, středisko pro výzkum či oddělení pro správu archivu a vzdělávací služby. Každoroční náklady na chod celé této struktury se odhadují přibližně na 1500 miliard lir.
Dalším důležitým aspektem, který je třeba vzít v úvahu, je omezený prostor pro reklamu – ta zabírá ve vysílání RAI podstatně méně místa než na soukromých celostátních stanicích. Tím jsou pak dány i omezené příjmy z reklamy, které neodpovídají poměru sledovanosti RAI a komerčních stanic – tento rozdíl se odhaduje přibližně na 1200 miliard lir.
Při vyčíslování podílu uživatelských poplatků na financování lze vzít v úvahu i další faktory. Mezi ně patří investice do technického rozvoje vysílání o nichž se zmiňuje provozní smlouva, podpora pořadů italské a evropské provenience a snaha o rovnoměrné rozmístění televizních zařízení v zemi. Náklady na tyto položky se kladou do rozmezí 250 a 280 miliard lir.
Jak je vidět z výše uvedených čísel, celkové roční náklady na „služby veřejnosti“ jsou daleko vyšší než částka, již RAI dostává. Ta například v roce 1999 jen mírně přesáhla sumu 2500 miliard lir.
Uvedené částky nadto představují odhad nákladu pouze na jednu část z celkového počtu povinností spojených s posláním veřejné služby a nejsou do nich zahrnuty náklady na takové aspekty veřejného vysílání, jako je kvalita pořadů a pluralita informací, protože ty jsou pro činnost RAI sice charakteristické a určují hranice její podnikatelské svobody ale vyžadují složitější ekonomickou kvantifikaci.
Každopádně i z výše popsaného omezeného příkladu vyplývá, že celkové náklady RAI jsou daleko vyšší než příjmy, které jí plynou z uživatelských poplatků. To zajisté vypovídá o intenzívní snaze RAI plnit své poslání veřejné služby co nejlépe a co nejpružněji reagovat na poptávku veřejnosti.
Italská veřejnoprávní televize RAI v současné době provozuje následující televizní kanály: RAI Uno, RAI Due, RAI Tre, speciální kanály TG1, TG3 a regionální TGR.
RAI provozuje i veřejnoprávní rozhlasové vysílání. Jejími stanicemi jsou: Radio 1, Radio 2, Radio 3, GRR, GRParlamento, Isoradio,
Dále provozuje mezinárodní vysílání do zahraničí, jak televize, tak rozhlasu, pod názvem RAI International.
