Tímto dílem ukončíme stručné představování veřejnoprávní televizní služby ve vybraných zemích, převážně z pohledu jejich financování. Tentokrát se věnujeme třem státům jižní Evropy – Španělsku, Řecku a Portugalsku, které mají určité problémy.
Nad nedostatkem finančních prostředků na technický rozvoj se zamýšlela na podzim roku 1999 Valerie Magnan Billaudeauová.
Uvážíme-li, co vše je ve hře, a jak vysoké investice jsou zapotřebí, jeví se situace Španělska, Portugalska a Řecka v klíčovém okamžiku přechodu na digitální vysílání jako dost obtížná. Dlouhodobý nedostatek financí v rozpočtech jejich veřejných vysílatelů učinil tyto stanice závislými na státní podpoře a nedovolil jim řádně plnit požadavky kladené na veřejné vysílání ani se dostatečně připravit na nadcházející éru.
Tak jako ve svých začátcích většina veřejných televizních společností, i španělské, portugalské a řecké televizní stanice byly zcela financovány státem původně v podmínkách autoritativního politického režimu jehož se všechny v témže období (1974-5) postupně zbavily.
Televizní stanice na Pyrenejském poloostrově byly založeny během vlády generalissima Franca (TVE v roce 1956) a diktátora Salazara (RTP 1 v roce 1958), zatímco řecká ERT 1 zahájila provoz v roce 1966, rok před vojenským „převratem plukovníků“, kteří následně zřídili vojenský program vysílající informace pro armádu (YENED v roce 1970).
Když začaly demokratické změny, bylo už financování těchto stanic odlišné. Ve Španělsku v roce 1966 zrušila vláda uživatelský poplatek. Poté začala být RTVE financována téměř výhradně z reklamy, aniž přitom měla v té době coby monopolista vážnější rozpočtové problémy.
V Řecku a Portugalsku byl pro financování veřejné televize zvolen smíšený model. V Portugalsku existoval uživatelský poplatek, ale v roce 1990 s koncem monopolu veřejnoprávní televize, se ho tamější vláda rozhodla zrušit.
Země Pyrenejského poloostrova se tak od ostatních evropských zemí liší tím, že jako jediné nevybírají na financování veřejnoprávního vysílání uživatelský poplatek.
Řecká televize dodnes používá smíšeného financování a praktikuje neobvyklou metodu vybírání poplatku. Podle řeckého práva je poplatek na ERT povinna platit každá fyzická i právnická osoba, která vlastní elektroměr.
Poplatek je určován v závislosti na množství spotřebované elektrické energie s pevnou horní hranicí. Zahrnuje se do částky účtované za elektřinu a vybírá se při jejím placení. To přináší, na rozdíl od klasických poplatkových systémů, určité úspory v režijních nákladech. Celková suma vybraná v Řecku na uživatelských poplatcích je ale malá a tak řecká veřejná televize využívá k doplnění rozpočtu reklamu. Procento příjmu z tohoto zdroje se postupně zvyšuje a nyní už reklama představuje v rozpočtu ERT více než polovinu veškerých příjmů.
Jihoevropské veřejné televizní stanice tedy přešly od veřejnoprávní logiky charakteristické pro určitý politický kontext k logice komerční. Zatímco nejprve byly finančně (a také v rozhodování a organizačních otázkách) závislé na státu, později se staly závislými na reklamě, když vstoupily do soukromého vysílacího sektoru (ve Španělsku v roce 1988, v Řecku v roce 1989 a v Portugalsku v roce 1990). Tím se zostřila konkurence a zároveň se zmenšil i potenciální reklamní trh ovládaný veřejnými televizními stanicemi.
Nedostatkem prostředků trpí mnohé evropské veřejnoprávní televize, ale ve Španělsku, Portugalsku a Řecku je rozpočtová krize nejhlubší.
Španělská RTVE, která provozuje jak rozhlasové, tak televizní vysílání, se musela v minulosti potýkat s vážnými problémy. Její rozpočet je chronicky deficitní – v roce 1993 činil tento deficit 2,18 miliardy francouzských franků, jeho růst se nezastavil. Ačkoli do roku 1989 dokázala RTVE být zisková, konkurence ze strany soukromých stanic, španělský rozhlasový a televizní sektor dočista změnila. Ani snaha vlády nahradit RTVE příjmy, které s nástupem nových podmínek ztratila, nedokázala postavit stanici znovu na nohy.
Dnes je RTVE nejzadluženější televizní a rozhlasovou společností v Evropě. „V roce 1996 zaznamenala tato španělská veřejnoprávní společnost ztráty, které v úhrnu převýšily její obrat. Dluh jež narůstá od roku 1990 dosáhl v roce 1997 dvanácti miliard francouzských franků (což zhruba odpovídá součtu ročních rozpočtů programu France 2 a France 3). Tato zadluženost dosáhla takové výše, že každý rok stojí veřejnoprávní stanici 800 milionu franků,“ píše se ve zprávě CSA La télévision publique en Europe v prosinci 1998.
V Řecku začala být po nástupu soukromých stanic finanční situace veřejné televize katastrofální. Natolik katastrofální, že vláda nechala vypracovat řadu finančních analýz provozu ERT. Nejznámější z nich, zelená kniha z roku 1975, se již zmiňuje o značných schodcích, které se nezlepšily.
„Rozpočet ERT není vyrovnaný – její příjmy činí 9,5 miliardy drachem a hrozí jí, že v roce 1991 bude mít ztrátu 6,5 miliardy drachem, pokud se státní subvence, jež momentálně představuje 4,5 miliardy drachem, nezvýší,“ píše Alain Woodrow v článku La télévision grecque face a la concurrence privée v deníku Le Monde 4. listopadu 1991. Schodek tedy není pro řeckou televizi ničím novým. Její dluh rostl od konce sedmdesátých let a v roce 1990 činil přibližně 277 milionu dolarů.
Podobnými problémy trpí i Portugalsko. Ačkoli tamější RTP vystupuje jako komerční stanice, její příjmy za rok 1993 (26 miliard escudos činí 850 milionu francouzských franků), nestačily k tomu, aby měla vyrovnaný rozpočet. Vláda jí proto musela vyplatit značné částky na subvencích, které jsou oficiálně náhradou za plnění závazku veřejné služby.
Nějakou dobu trvalo než si vedení veřejnoprávních televizních stanic uvědomilo, že rozpočtové těžkosti nemá na svědomí jen konkurence a že ztráty je třeba přičíst i přebytku pracovních sil a byrokratické organizaci.
Začaly se proto připravovat radikální změny, které měly snížit počty zaměstnanců veřejné televize ve všech třech zemích a zejména ve Španělsku, kde počet zaměstnanců RTVE klesl ze 14 000 v roce 1991 na 9263 v roce 1994.
Hervé Bourges, předseda Nejvyšší audiovizuální rady (CSA), poukázal na to, že „každá veřejná televizní stanice v Evropě má vcelku tutéž úlohu – nabízet televizi pro všechny, to jest televizi nespecializovanou, vysoce kvalitní a pluralistickou, televizi, jež slouží vzdělání, zvídavosti a šíření informací a pamatuje na všechny diváky.“
Podle příslušných zákonů musejí veřejné televize ve Španělsku, Portugalsku a Řecku plnit úkoly, jež jsou ve veřejném zájmu, to jest „vzdělávat, informovat a bavit“. Aby toho skutečně byly schopny, potřebují dostatek prostředku pro rozvoj kvalitních služeb. A přitom se jihoevropské stanice od svých evropských sousedu nejvíce liší právě nedostatkem financí.
Zdroje RTVE jsou desetkrát nižší než prostředky, jež mají dohromady k dispozici dva německé programy a šestkrát nižší než zdroje BBC1 a BBC2.
Pro německé a britské veřejné vysílatele je navíc typická nezávislost na státních úřadech; proto také jejich postavení upravují zvláštní statuty a sami vysílatelé mají k dispozici takové zdroje, které jim zaručují autonomii. V obou zmiňovaných zemích zůstávají uživatelské poplatky na vysoké úrovni a tvoří hlavní část rozpočtu veřejné televize.
Jak se mohou při takovémto zatížení svých rozpočtů jižní země vypořádat s nástupem digitálního vysílání? Vedle investic, jež budou na přechod k digitálnímu systému muset vynaložit, možná budou muset přehodnotit i celý svůj přístup k veřejnému rozhlasovému a televiznímu vysílání – vzít v úvahu případnou segmentaci publika a zavádění placených služeb.
Jak může španělská, portugalská a řecká veřejná televize doopravdy sloužit veřejnosti, když své příjmy získává převážně prodejem reklamního času ?
Komerční uvažování podle něhož se tyto televize dnes řídí, oslabilo jejich původní specifičnost a vystavilo je problémům konkurence. Příkladem může být stížnost na narušování soutěžních podmínek, kterou Direktorát IV. Evropské komise podaly proti RTVE, španělské soukromé stanice Tele Cinco a Antena 3.
Odsoudí direktorát pro hospodářskou soutěž jihoevropské veřejné vysílatele, když je do současné prekérní situace vleklého nedostatku financí v podstatě dostaly jejich vlády?
V Evropě se střetávají dva odlišné způsoby uvažování. Na jedné straně stojí obhájci ničím neomezované soutěže (tu vehementně prosazuje například Rupert Murdoch). Na druhé straně pak jsou ti, kteří chtějí zachovat silné veřejné rozhlasové i televizní vysílání, „televizi jako nástroj socializace demokratizace a udržování sociální soudržnosti, který by neměl být ponechán napospas jen logice trhu,“ výňatek z doporučení zvláštní komise španělského senátu pro obsah televizního vysílání (1995).
Jihoevropské televizní stanice si budou v konkurenčním rozhlasovém a televizním prostředí Evropy muset najít své místo. Je ale jasné, že toto místo bude z velké části záviset na způsobu financování, který si zvolí.
V dalších dílech nabídneme názory k možnostem financování, zda je veřejnoprávní vysílání slučitelné s ekonomikou volného trhu nebo oč jde v debatách o financování.
