Mezi povinnosti České televize dané zákonem patří i povinnost vytvářet vzdělávací pořady. Pojďmě se tedy podívat, jak tento závazek naplňuje, jak vypadá dramaturgická skladba vzdělávacích pořadů a jaké úrovně některé z nich dosahují. Není důvod k radosti, ale ani bychom nad Centrem vzdělávacích pořadů neměli lámat hůl.
Jelikož mezi programová a výrobní centra České televize náleží i Centrum vzdělávacích pořadů, věnujeme nyní krátce pozornost jeho činnosti vyvíjené v rámci této veřejnoprávní instituce. A to především s přihlédnutím k dramaturgické koncepci, návaznosti na systém českého vzdělávání a ke kvalitě vybraných pořadů.
Při pohledu do programového schématu České televize narazíme na jednu rozporuplnou, i když z určité perspektivy pochopitelnou, skutečnost. Některé z pořadů řazené do sekce vzdělávacích programů zároveň najdeme i v sekci pořadů pro děti a mládež. Samozřejmě, že proces vzdělávání a výchovy je neodmyslitelně spojen s obdobím dětství a mládí. Na druhou stranu se nemůžeme ubránit pocitu, že taková klasifikace má za cíl především působit dojmem širšího spektra nabízených pořadů v obou reprezentovaných žánrech. Z této perspektivy se jeví jako koncepčnější plánovité odlišení obou sekcí, zajišťovaných dvěma soběstačnými programovými centry, především z důvodu soustavnější a efektivnější práce na zastoupených pořadech. Měla by být čitelnější kvalita než kvantita.
Pokud stanovíme jako dvě základní kritéria činnosti Centra vzdělávacích pořadů návaznost na systém českého školství a prezentaci látky z většiny (pokud ne ze všech) oborů školní výuky, nalezneme v práci tohoto oddělení České televize značné nedostatky. Jediný blok v programové náplni je definován jako přímo určený pro školáky. Jedná se o blok nazvaný Zábavná škola, který v programovém schématu nahrazuje koncepčně ji zastarávající Televizní vysílání pro školy. Ačkoli nedošlo k viditelnější změně, doufejme, že (jak jsme referovali v minulém článku) přibude pořadů typu Děti v Čechách, které budou vycházet vstříc otevřenější povaze rámcových vzdělávacích programů.
Navzdory tomu, že Centrum vzdělávacích pořadů zcela správně chápe proces vzdělávání a výchovy jako celoživotní akt (proto se v programové nabídce setkáme i s pořady typu Tisíc let české myslivosti či Medicína pro 21. století), jakákoli snaha určit model a cíl práce tohoto oddělení v podstatě selhává. Nejvíce se aktivizačně-edukativnímu modelu (jako ve většině případů) blíží pořady zahraniční provenience, především výuka cizího jazyka (Learning English with Ozmo). Z pořadů vyráběných Českou televizí jich jen pár vykazuje komplexnější pojetí (Zeměpis světa, Dvaasedmdesát jmen české historie, Dobrodružství vědy a techniky), spíše se setkáme s pořady zaměřenými jen na dílčí (mnohdy velmi specifickou) oblast (Kameny v české krajině, Putování starými cestami, Znamení a rituály).
Souhrnně se dá říct, že Česká televize sice svůj veřejnoprávním statusem danou edukativní povinnost plní, ale poněkud svérázným způsobem, odpovídajícím jak finančním, tak i koncepčním možnostem tohoto státem fundovaného média.
Od povinnosti k lehkosti
V souvislosti s českým předsednictvím Evropské unii v první polovině roku 2009 připravila Česká televize na silvestrovský den krátký satirický šot nazvaný Od praotce k unii. V rozmachu typickém jak pro simplifikaci, tak anekdotickou tvorbu obsáhli tvůrci pořadu (především autor a výtvarník Pavel Koutský) v pěti minutách průběh českých dějin od mytických počátků až po dnešní ožehavou současnost i s jednoduchou prognózou průběhu právě plynoucího půlročního předsednictví. Otázkou zůstává, pro koho je vlastně takový formát určen? A jaký edukativní potenciál má?.
„Skvělý tahák z dějepisu. Měl by se přidávat k učebnicím a občanským průkazům.“ Dočteme se v příspěvku Rudy Kýčkové na webu České televize. Důležité je slovo tahák, protože scénář ke Koutského snímku (na němž se podílel Ladislav Kopecký) představuje opravdu jen takový účelový a hodně volný výtah z dějin českého národau. Přidanou hodnotou je v tomto směru Koutského výtvarný styl, který takové vtipné zjednodušení umožňuje. Český uděl, který je už snad od dob Františka Palackého a Josefa Pekaře tematizován jako určitá série většinou kratších vzmachů a dlouhodobějších dob pádu, způsobených většinou zásahem mocnějšího hráče na světovém poli, je v Koutského interpretaci zlehčován s ohledem na současnou komplikovanou situaci v perspektivě evropského sjednocování. Závěrečný odkaz na českou ochotu rozhojňovat byrokracii (což třeba při vzpomínce na staré Rakousko-Uhersko není příznačné jen pro náš národ) se odvíjí přesně v duchu nadsázky procházející celým tímto dílem. Rozhodně ale v případě šotu Od praotce k unii převládá funkce propagační nad tou edukativní. V jednoduchém zamyšlení se nad vývojem českých dějin mohou žáci posoudit odkud Česká republika vychází, co její vývoj provázelo a svým způsobem vystihovalo, a kam může jako taková směřovat. Jednorázový počin, ale svou svěžestí a tvůrčím zpracováním naznačující, kterými cestami by se edukativní produkce České televize mohla vydat.
Stránka pro hravé
Mezi vzdělávacími pořady najdeme i takové, které na první pohled s edukativní tematikou zcela nekonvenují. V souladu se snahami České televize vytvářet pořady, které se svým založením přiblíží současným mladým lidem (např. Pomeranč, Sabotáž), byl zařazen do programového schématu i pořad zabývající se počítačovými hrami. V souladu se stále dominantním anglickým jazykem v této oblasti bylo zvoleno jméno Game Page, které vyjadřuje mimo jiné i hravou podstatu programové koncepce. Odkážeme-li se na Komenského pojetí o „učení hrou“, a i s přihlédnutím k prokazatelným pozitivním (ale i negativním) vlivům počítačových na rozvoj určitých dovednostních, ale i vědomostních schopností dětí a mladých lidí, opravdu se dá uvažovat o vzdělávacím charakteru pořadu. Přesto jeho pojetí vychází vstříc spíše popularizačním tendencím a v důsledku připomíná televizní variantu fanzinových časopisů (např. Score). A to doslova. Šoty sloužící k seznámení s aktuálními tendencemi v hráčském světě (nové technologické výdobytky, rozhovory s tvůrci her či reportáže z herních festivalů) jsou doplňovány recenzemi zvolených her, při jejich charakterizaci je dost často využíváno hráčského slangu, v jistém smyslu pro nezasvěceného těžko pochopitelného. Když navíc moderátoři pořadu, v součinnosti s virtuální studiovou grafikou, zcela jasně vyjadřují fanouškovský charakter pořadu, vkrádají se do našeho vnímání Game Page jako vzdělávacího pořadu pochybnosti. Charakterizaci edukativního formátu jako rozvíjejícího vědomostní a dovednostní fundus žáků v podstatě nevyhovuje. Daleko více zde převládá, a to i v souladu s povahou většiny prezentovaných počítačových her, funkce zábavná. Vždyť je to jen hra. Hra, při které nemůžeme moc získat, ale takřka ani nic ztratit. Život ve virtuální realitě je totiž opravdu v určitém smyslu zcela virtuální.
