Každé desetiletí má svoji technologickou modlu. První desetiletí nového tisíciletí ovládla televizní digitalizace a to druhé bude mít pravděpodobně ve znaku dvě, pro mnohé skoro magická písmena HD. Výrobci televizorů, provozovatelé vysílání i vysílacích platforem vidí právě v těchto dvou písmenech budoucnost, která přinese nový zájem konzumentů a s ním odpovídající zisky. Není ale HD pouze další chimérou? Bude o vysílání ve vysoké kvalitě mezi konzumenty zájem, nebo zvítězí kvantita nad kvalitou.
Když se počátkem desetiletí začalo poprvé vážně jednat o digitalizaci, řada odborníků věřila v její samospásnost. Padala slova o desítkách stanic, interaktivních službách a milionových ziscích. O devět let později jsou realitou nové televize ve finančních problémech, interaktivita, která zůstala jen zbožným přáním a o dvou prvních digitálních pokusech, 24.cz a teleshoppingové TOP TV můžeme mluvit už jen v minulém čase. Stejně jako před devíti lety o digitalizaci, začíná se dnes mluvit o HD kanálech. Provozovatelé plánují, že v prvních pěti letech druhého desetiletí jich nabídnou divákům hned celou řadu a dokonce začínají padat slova o multiplexu vyhrazeném pouze pro stanice ve vysokém rozlišení.
Ready nebo full, devět z deseti diváků nepozná rozdíl
Vysílání v HD nabízí z domácích terestrických kanálů experimentálně jak Česká televize, tak i Nova. Pravda, do tohoto seznamu bychom měli přidat i Primu, ovšem ta ovšem pouze takzvaně upscaluje, neboli přepočítává svůj HD experiment z obyčejného SD vysílání a tak její pokus víc symbolický, než praktický. HD kanály pochopitelně nabízejí z platforem jak satelitní, ta kabeloví a IPTV operátoři.
Situace na trhu s elektronikou jakoby operátorům a provozovatelům vysílání přímo hrála do karet. Objemy prodaných HD přístrojů utěšeně stoupají a zdá se, že by tedy zájem o televizi ve vysokém rozlišení mohl být. Jenže zájem diváků může být v tomto případě zavádějící. Obliba, se kterou nakupující pořizují přístroje s písmenky HD, totiž nemusí být motivována čistě pouhou po kvalitě. Pokud dnes zatouží divák po novém televizním přijímači, většinou sáhne po LCD obrazovce oproti klasické CRT a téměř veškeré LCD televize na trhu jsou buď HD full, nebo alespoň HD ready. Řada nakupujících ovšem často ani netuší jaký je mezi slovy ready a full praktický rozdíl. Zjišťovat touhu diváků po HD kanálech podle počtu prodaných přístrojů by tedy mohlo být zavádějící.
Kvantita vs kvalita
Nepoměrně spolehlivějším ukazatelem zájmu by mohl být výběr vysílací platformy. Jednotliví operátoři totiž nabízejí často velmi rozdílnou kvalitu signálu a vybírají-li si diváci platformu kvalitnější, mohlo by to být signálem, že po kvalitě opravdu touží. Bohužel ani tento ukazatel není zcela spolehlivý. Divák totiž nemá na všech místech republiky stejnou možnost výběru. Pokud se ale podíváme, která z platforem kdy zaznamenala raketový nárůst a po službách kterého operátora diváci toužili v posledních letech asi nejvíc, potom se sen o vítězství kvality nad kvantitou pomalu vytrácí.
Největší vzestup totiž zaznamenala služba, která se téměř okamžitě stala synonymem nekvality, DIGI TV. Tato, původem rumunská platforma, získala za první dva roky svého fungování na českém trhu 250 000 abonentů a nebýt téměř nulové zákaznické podpory měla šanci stát se jedničkou na trhu. DIGI TV se nesnažila bodovat u diváků vysokou kvalitou obrazu, ale kombinací ceny na pomezí nákladů a počtem kanálů. Jistě, málokterý český divák bude sledovat bulharský kanál zaměřený na lidovou hudbu a odborník se u většiny programů zděsí nad kvalitou obrazu, ale cena dvou set šedesáti korun měsíčně byla pro stovky tisíc diváků dostatečným argumentem. V řadě domácností se tak na nových LCD obrazovkách s písmenky HD v rohu objevil signál kvalitou jen tak tak dostačující pro kapesní televizi.
DIGI TV je už sice asi mrtvou platformou a i kdyby začala fungovat jak má, tak abonenty bude zpátky lákat velmi těžko, ale jasně ukázala, čemu tuzemský divák dává přednost. Kvantita a nízká cena zkrátka spolehlivě vítězí nad kvalitou.
Ne každý je Miloš Skalka
Předchozí ale rozhodně neznamená, že by HD stanice neměly budoucnost. Nepochybně se najde řada diváků, kteří ocení opravdu ostrý obraz (a dobrý zvuk) ve vysokém rozlišení. I když upřímně, pokud se na obraz nedíváte na opravdu velké obrazovce a opravdu zblízka, tak je pro lidské oko mezi HD a SD jen nepatrný rozdíl. Operátoři jsou ale dobří v přesvědčování co by měli konzumenti mít nebo chtít a tak se může stát, že za pět, deset let budou k dispozici nejen nabídky placených HD balíčků, ale třeba i HD multiplex.
Nechci tvrdit, že televize ve vysokém rozlišení je jen jakousi chimérou. Mohla by se ale snadno stát stejně přeceňovanou, jako byla ještě před několika lety televizní digitalizace. Samotný shluk písmen HDTV totiž nikomu úspěch nepřinese a je třeba počítat s tím, že zdaleka ne všichni diváci televizi ve vysokém rozlišení ocení. Vždy bude existovat nemalá skupina diváků, kteří budou preferovat programovou stránku před technickou, nebo kvantitu před kvalitou a na tuto skupinu by provozovatelé a operátoři neměli zapomínat. Nakonec, vždyť víc než polovinu potenciálních diváků tvoří ženy a děti, tedy cílové skupiny, které rozhodují o značné části rodinných výdajů a při tom je technická kvalita televizního programu téměř nezajímá.
