Poslanci nedávno schválili novelu zákona o koncesionářských poplatcích, podle níž by každá domácnost v zemi měla platit rozhlasovou a televizní daň – bez ohledu na to, zda vlastní či nevlastní rozhlasový a televizní přijímač. Česká televize by měla inkasovat 100 korun měsíčně oproti dnešním 75, rozhlas 45 místo dnešních 37. I když je velmi pravděpodobné, že buď Senát nebo prezident republiky zákon vrátí kvůli jasné diskriminaci té menšiny obyvatel, kteří televizor nebo rozhlasový přijímač nevlastní, otázka financování veřejné služby tím není definitivně vyřešena.
Česká televize by sice podle novely měla získat vyšší poplatky, zároveň ale poslanci odhlasovali snížení kvóty pro vysílání reklamy z jednoho na 0,8 procenta celkového vysílacího času. U Českého rozhlasu jednoprocentní kvótu pro reklamu ponechali. Názory samotných veřejnoprávních médií na vlastní financování jsou dostatečně známé: nejraději by ponechala současné dvouzdrojové, složené z povinných poplatků a zisku z prodeje reklamních časů. Jaký by byl ideální systém financování ČT a ČRo podle zástupců komerčních médií, poslanců a nezávislých mediálních odborníků? Na to jsem se zeptal zhruba třiceti respondentů. Přesto, že odpověděla pouze asi třetina, odpovědi stojí za zveřejnění.
Martin Dvořák: veřejnou službu plní i Prima
Podle generálního ředitele televize Prima Martina Dvořáka chybí státu zřejmě odvaha a vůle položit si základní otázka, co vlastně je veřejnou službou a co má být koncesionářskými poplatky podporováno. „Takzvaná „veřejná služba“, jejíž poskytování by mělo být jediným důvodem, proč by se měly platit koncesionářské poplatky, totiž v současné době v ČR bohužel není nijak definována. Česká televize je tedy z peněz poplatníků podporována i při výrobě či nákupu pořadů, které bývají mimo rámec veřejné služby a které spolehlivě dokáží zajistit soukromí vysílatelé. Naopak, „veřejnou službu“ do určité míry plní i soukromá média (např. vysíláním zpravodajství), která však ze strany státu resp. poplatníků podporována nijak nejsou,“ upozorňuje.
Prima podle Dvořáka od státu samozřejmě za veřejnou službu, kterou poskytuje, žádné poplatky nepožaduje, byla by ale ráda, kdyby její konkurent, ČT, byl takto podporován pouze do té míry, která je ospravedlněna veřejným zájmem. „V médiích by mělo být normou standardní podnikání soukromých osob, jak je tomu např. v oblasti médií tištěných; financování z veřejných zdrojů by tedy mělo být vždy velmi dobře odůvodněno a omezeno na skutečně nutnou míru.“ Dvořák se osobně domnívá, že absolutní prioritou by v tuto chvíli měla být široká diskuse o tom, co má divákům nabízet médium veřejné služby. „Dále by podle mého názoru mělo nejdříve dojít k reálnému zhodnocení současné ekonomické situace ČT. Až poté, co by bylo skutečně jisté, že ČT udělala vše pro to, aby se chovala efektivně, by měla nastat diskuse o způsobu financování ČT.“
Michel Fleischmann: veřejnoprávní média se přežila
Prezident rádií Frekvence 1 a Evropa 2 Michel Fleischmann se domnívá, že neexistuje ideální způsob financování veřejnoprávních médií. Ta podle něj ztratila své opodstatnění. „Dnes jsou službou veřejnosti všechna média. Valná většina posluchačů a diváků to ví a radši si i zaplatí „zvláštní“ služby, ale podle svého vlastního výběru.“ Fleischmann na nedávném semináři serveru Česká média v Českém Krumlově věnovaném tématu Konvergence médií kritizoval Český rozhlas kvůli megalomanství. „Dejte nám peníze, které získáte neávýšením koncesionářských poplatků, a uděláme vám stejně kvalitní službu veřejnosti, možná ještě levněji, než dokáže vy,“ prohlásil na adresu přítomného ředitele ČRo 1 – Radiožurnálu Alexandra Píchy.
„Navýšení koncesionářských poplatků pro Český rozhlas při nesnížení reklamní činnosti jasně poukazuje na neznalost tohoto média. Tento sektor už teď disponuje cca 1,4 miliardy Kč ročně a bude disponovat více než 2 miliardami na poslechovost asi 28% celkových posluchačů. Celý soukromý sektor si v hrubém přijde na 1,2 miliardy,“ upozorňuje Fleischmann. Podobně argumentuje i jeho kolegyně, generální ředitelka RRM, Frekvence 1 a Evropy 2 Kateřina Fričová. „Již v současné době, ještě před schváleným zvýšením koncesionářských poplatků, hospodaří Český rozhlas zhruba se stejnou částkou, za jakou funguje na našem rozhlasovém trhu na osmdesát soukromých stanic včetně dvou celoplošných a sítě Evropy 2. Po navýšení to bude téměř dvakrát tolik!“
Jaromír Talíř: dnešní způsob financování vyhovuje
Za ideální způsob financování médií veřejné služby Fričová považuje koncesionářské poplatky s důsledně vypracovaným způsobem kontroly placení. „Navrhované plošné placení přesouvá koncesionářské poplatky na úroveň daně a veřejnoprávní stanice do role stanic státních. Že by příště prošel návrh, aby dálniční známku platili povinně i ti, kdo auto nevlastní?“ ptá se Fričová. Generální ředitel rádia Impuls Jiří Hrabák zase v minulosti opakovaně kritizoval vysoké výdaje Českého rozhlasu na vlastní propagaci, jež rozhlas dotoval převážně z peněz získaných prodejem reklamy a sponzoringu. Oproti tomu komerční rádia jsou podle Hrabáka v nevýhodě, neboť ze zisků z prodeje reklamy musí financovat vše včetně propagace.
Jak tento problém vidí politici? Šéf parlamentní mediální komise a bývalý ministr kultury Jaromír Talíř (KDU-ČSL) by média veřejné služby financoval stejně jako dnes. „Z větší části z koncesionářských poplatků z menší části z výnosů vysílání reklamy. Nebráním se diskusi o minimalizaci reklamy ve veřejnoprávní televizi, ale nemyslím si, že by se veškerá zátěž měla přenášet jenom na občany ČR,“ říká. Podobný názor má Talířova stranická kolegyně, poslankyně a exministryně spravedlnosti Vlasta Parkanová. „Považuji za optimální kombinaci poplatku a reklamy. Jejich výše a objem je vždy věcí diskuse.“ Lidovci společně s unionisty a většinou sociálních demokratů ve sněmovně prosadili zvýšení koncesionářských poplatků a snížení kvóty reklamy ve vysílání ČT o 0,2 procenta celkového denního vysílacího času.
Mirek Topolánek: stát by měl přidělovat veřejnoprávní licence
Senátor a předseda nejsilnější opoziční strany ODS Mirek Topolánek považuje za důležitější než způsob financování diskusi o samotné formě existence veřejnoprávních médií. „Myslím, že celou řadu problémů by vyřešilo zrušení politického dozoru, tedy obou rad, vznik korporací s jasnou odpovědností managementu dle standardních norem obchodního zákoníku a financování dle obecně stanovených, předvídatelných a kontrolovatelných pravidel. A ruku na srdce, je koncesionářský poplatek něčím jiným, než formou daně? A pokud jsme se jako občané rozhodli vedle armády, školství a dalších oblastí financovat také „média veřejné služby“, pak je financujme stejně jako ostatní oblasti – všichni, a to z krvavých daní, které již platíme.“
Naprostým ideálem by pro Topolánka bylo přidělování státní zakázky na poskytování veřejné služby formou licence na omezenou dobu, s jasně vymezeným rozsahem, kontrolou a možností licenci odebrat, či prodloužit. „Dnes by v této soutěži obstál s výhradou kanál ČT 2 a některé stanice ČRo,“ dodává. Místopředsedkyně Poslanecké sněmovny a stínová ministryně kultury za ODS Miroslava Němcová považuje za ideální způsob financování ČT a ČRo takový, co nejméně zatíží občany. „Teoreticky jsou známé tři modely: 1. pouze z koncesionářských poplatků, 2. tzv. smíšený model (poplatky + reklama), 3. formou daně, tedy zvláštní kapitolou ve státním rozpočtu. Bezpochyby nejprůhlednějším modelem je financování veřejnoprávních médií z „veřejných peněz“, tedy poplatků a u soukromých televizí z privátních zdrojů (reklamy). V současných podmínkách České republiky by však tento model znamenal výrazné zvýšení televizních a rozhlasových poplatků, proto si nemyslím, že je vhodný.“
Zvýšení koncesionářských poplatků, pro které Němcová podobně jako většina poslanců ODS nehlasovala, podle ní bezpochyby privileguje veřejnoprávní média. „Je mi líto, že nebyly zohledněny mé názory, které jsem zmínila při projednávání zákona v Poslanecké sněmovně. Nikdo se nezabýval tím, jak regulérně může zejména ČT zredukovat své náklady (snížením počtu zaměstnanců, snížením počtu vysílacích hodin), ale sáhlo se po nejjednodušší metodě – tedy do kapes daňového poplatníka. A to způsobem, kdy mají platit i ti, kteří přijímač nevlastní, což považuji za naprosto neakceptovatelné a souhlasím s některými právními názory, které tento princip, tedy plošné placení poplatků, označují za protiústavní.“ Kdyby vládní koalice opravdu chtěla účinně pomoci, mohla podle Němcové akceptovat návrh ODS na snížení DPH, což by ČT mohlo přinést 300 milionů Kč ročně.
Petr Žantovský: je třeba definovat veřejnou službu
Bývalý člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, nyní pedagog soukromé Univerzity Jana Ámose Komenského v Praze Petr Žantovský považuje koncesionářské poplatky pro elektronická média veřejné služby za nesystémové řešení. „Stát jako by se bál přiznat, že ČT je vlastně státní televize (placená nepřímou, vymahatelnou plošnou daní). Myslím, že není důležitá výše poplatku, ale jeho samotná existence. Přitom platí, že stát si prostřednictvím daně – přímé, či nepřímé, na tom nesejde – může a jistě i občas chce z ČT dělat služku.“ ČT a ČRo lze podle Žantovského na jedné straně deklarovat jako státní, z rozpočtu placená média. Pak se prý nabízí jejich spojení pod jednu střechu, ostrouhání komerčních činností, zábavných programových prvků a reklamy, a soustředění se na veřejnou službu, pokud ji stát dokáže vůbec definovat. „Tím je potřeba začít,“ míní Žantovský.
Většinový názor podle Žantovského považuje za veřejnou službu zpravodajství, publicistiku, eduktivní a minoritní pořady. „Tak se toho držme. Podobně by ale bylo teoreticky možné si počínat i za předpokladu, že by žádné veřejnoprávní nebo státní médium nebylo a na plnění veřejné služby by se vypisovaly standardní státní zakázky – privátní televize by takové služby uměly vyrobit a poskytnout také, jistě i levněji. Tato verze je ale politicky dnes zcela neprůchodná,“ míní Žantovský, podle něhož žádný ideální způsob financování médií veřejné služby neexistuje. „Ideální bude, pokud stanovíme definici veřejné služby, její náplň postavíme na nejširší společný jmenovatel (aby tu službu potřebovalo co největší množství občanů) a teprve pak budeme hledat způsob financování, protože o nic jiného než o peníze tu konec konců stejně nejde.“
Milan Šmíd: existují kompromisní řešení
Na tom, že žádný ideální způsob financování ČT a ČRo neexistuje, se s ostatními shoduje i Milan Šmíd z fakulty sociálních věd UK v Praze. Jak však dodává, existují kompromisní řešení – například taková, kdy stát uzavírá s veřejnoprávním vysílatelem krátkodobé dohody o službách, které od něho vyžaduje, a zároveň v této dohodě mu garantuje zajištění prostředků pro financování těchto služeb (poplatkem, povolenou reklamou, dotací apod.) „Takové dohody se dnes uzavírají ve Francii, Itálii, ve Švédsku i dalších státech a jsou k dispozici na internetu.“ Definici veřejné služby však zákon o České televizi a Českém rozhlase neobsahuje a mnohaleté diskuse na toto téma zabředávají do nekonečných polemik na téma, zda je vůbec existence médií veřejné služby odůvodnitelná.
Málokdy se stane, že by se k problematice financování veřejnoprávních médií vyjádřili členové rady ČT nebo ČRo. Nový radní České televize Jan Prokeš tak učinil v nedělním rozhovoru na Českých médiích. Podle jeho názoru by bylo ideální zachování reklamy v „rozumné míře“, což je podle něj jedno procento nebo trochu méně. „Myslím, že musí existovat protiváha k soukromým televizím. Pokud by neměla ČT reklamu, tak by měly komerční televize v ruce všechno. Jako šéf reklamní agentury či šéf marketingu zjistíte, že televize nabízejí různé balíčky služeb dohromady. Souhlasím s těmi, kteří zcela správně říkají, že pak jsou ceny reklamy nekontrolovatelné.“ Zadavatelé budou podle Prokeše vždy potřebovat pro vysokoobrátkové zboží reklamu. Monopol komerčních televizí by se pak promítl do cen zboží. „Všude na světě to tak je a nevidím důvod, proč by tu u nás nebylo také tak,“ říká.
Prokeš však výrazně protestuje proti vysílání teleshoppingu v ČT. „Podle mne do televize nepatří, alespoň z hlediska esteticko-žánrového. To je ostudný výmysl, to je telebazar, který si vymyslely kabelové kanály třetí kategorie a nepatří vůbec na veřejnoprávní televizi.“ Stejný názor má Prokeš také na sponzoring. „Jestliže televize dostává velké sumy na tvorbu pořadů, nevidím důvod, proč ještě sponzorovat.“ Proto by Prokeš jak teleshopping, tak sponzoring v České televizi zakázal. To však mohou pouze poslanci novelou nebo samostatným zákonem. Radní, kteří mají ze zákona pouze kontrolní funkci v ČT a volí a odvolávají generálního ředitele, mohou mít při vzniku nové mediální legislativy pouze poradní hlas.
