Sen stát se moderátorem má spousta z nás už od malička. Stejně tomu bylo například i u populárního amerického moderátora Howarda Sterna. Poradit nadšencům, kteří nevědí jak se prosadit a dostat svoji úplně první práci v rádiu, se rozhodl německý moderátor Christoph Flach. Na své internetové stránce www.chrispoh-flach.de uveřejnil dvoudílný návod, jak prorazit. První díl je věnován těm, co nemají s rádiem absolutně žádné zkušenosti. Druhý díl je pak určen těm, co už za sebou mají např. vysílání ve školním nebo nemocničním rozhlase.
Christoph Flach je v současné době moderátorem veřejnoprávní stanice hr3. Kromě toho se věnuje výcviku moderátorů na Německé novinářské škole v Mnichově, má na starosti další vzdělávání zaměstnanců ARD/ZDF a pořádá kursy a semináře na Německé rozhlasové akademii v Dortmundu. Jako poradce pomáhá programovým šéfům při hledání strategie, programových změnách a v technických záležitostech.
Před mikrofonem se poprvé objevil ve svých dvanácti letech na Dětském dnu rádia Luxemburg. Z legendárního Luxemburgu skončil jako poradce a trenér moderátorů například i Patrick Lynen, která taktéž vede kursy na Rozhlasové akademii v Dortmundu a o rádiích dokonce i vydal knihu viz Z moderátora spisovatelem, ve které úspěšní moderátoři popisují svoji cestu za mikrofon. Flach po svém vystoupení na “Laxíku“ měl o své práci jasno. Za svým cílem si šel a svoji cestu doporučuje i ostatním. Po zkušenostech v nemocničním rozhlase a různých praxích začal v soukromých rádiích. Poté přešel do Bayern3. Tak vznikla mylná domněnka, že je z Bavorska, ačkoliv je z Kolína nad Rýnem a nakonec zakotvil u Hesenského hr3.
Na stránce Christopha Flacha se zájemci nejprve dozví o tom, jak asi zhruba vysílání probíhá. Že pracovní doba začíná už několik hodin před vysíláním, v případě ranních a dopoledních drivů dokonce den předem. Pak je tu zmínka o tom, že ve většině rádií moderátoři vysílání i sami odbavují, naopak ale (a to je oproti některým českým rádiím rozdíl) témata vstupů připravují redaktoři, kteří svým způsobem vykonávají funkci editora. Důležité je i upozornění na problém, který je znám i našim moderátorům a to sice dodržování časů např. u zpráv nebo na začátku hodiny.
Ti co se nezalekli povinností moderátora, můžou číst dál. Předpoklady pro práci v rádiu jsou podle Flacha tyto: Talent, určitá upovídanost, zajímavý hlas, což bezpodmínečně neznamená hezký hlas, žádné extrémní vady řeči, žádný extrémní dialekt, schopnost týmové práce, dobrý všeobecný rozhled, odolnost vůči stresu, rychlé rozhodování, dobré reakce, pokud možno muzikálnost, technická zdatnost a pokud možno co nejvíc zkušeností s rádiem a to v co nejvíc oblastech.
Další věcí je vzdělání. To sice není tak důležité jako předchozí body, ale rozhodně není na závadu. Sice v rádiích dělají i lidé bez maturity (takové případy máme i u nás) rozhodně je maturita téměř základem. Cizí jazyky nemusí být, ale nevadí. Hlavně angličtina se hodí. Volontariát nebo praktikum. Není špatné mít za sebou tuto dobrovolnickou službu. V podstatě se jedná o jakousi neplacenou nebo jen symbolicky placenou práci v rádiu. Člověk má možnost si jako stážista nebo elév spoustu věcí okoukat a spoustu věcí si i odzkoušet. Podle Flacha vyšší vzdělání sice znamená plus, ale talent je rozhodně důležitější. A hodně důležité jsou praktické zkušenosti. Takže třeba onen zmiňovaný volontariát. O co víc praxe o to lépe.
Žáci škol si můžou zařídit v rádiu i praxi. Stačí jen napsat a mít to štěstí být vybrán. Například u Hesenského rozhlasu jsou tato místa velice žádaná a ne na každého se dostane.
Úplně první by ale měla být vlastní prohlídka prostor rádia a seznámení se s prostředím. Takovou exkurzi si v Hesenském rozhlase jde zařídit. Další možnost mají například studenti vysokých škol, pro které se tady taky najde uplatnění. Ve veřejnoprávním rozhlase je to v ledasčems podobné Tvůrčí skupině elévů, která působí v Českém rozhlase. V případě soukromých rádií je potřeba si dát pozor na ty stanice, které nabízejí dlouhodobá praktika velkoryse až 12-ti měsíční. To jsou rádia, která si takovýmto způsobem jen opatřují levnou pracovní sílu a dotyčného pouze vykořisťují.
Poměrně dost zkušeností může člověk nasbírat v nemocničních rádiích. O těch už byla řeč ve článku Nemocniční rádia – hudba je nejlepší medicína. Tady si člověk sice nic nevydělá, ale získá spoustu zkušeností. Navíc může bez problémů dělat moderátora, technika, zprávaře, točit příspěvky. Prostě člověk se naučí všemu. To je podobné jako u ochotnického divadla, ze kterého si lidé odnášejí i režisérské, manažerské a technické znalosti. Co ale někteří mladí nemůžou překousnout je hudba, kterou taková rádia hrají. Ta je totiž dělaná tak, aby se líbila pacientům dané nemocnice.
Další možností je občanský rozhlas. To jsou v podstatě takoví rozhlasoví ochotníci. Další možností je vlastní internetové rádio, lidové vysoké školy, které pořádají kurzy pro zájemce o rádio a nebo na tzv. otevřených kanálech, což jsou nekomerční regionální stanice. Další možností jsou univerzitní rádia viz Studentská rádia v Německu – máme co dohánět a případně možnost absolvovat vojenskou službu ve speciálním rádiu Bundeswehru viz Dobré ráno, Kábule.
Kdo už má tedy nějaké ty zkušenosti a splňuje i ostatní předpoklady, může začít pracovat v opravdovém rádiu. V Německu nebývá zvykem, že by někdo nastoupil rovnou na post moderátora. Rádio většinou nezajistí žádný výcvik. Všechno se člověk učí za pochodu. Hotoví redaktoři a hlavně moderátoři pak chodí na kurzy zmiňované už na začátku. Poradci a další odborníci vlastně jednotlivým rádiím zajišťují airchecky jejich moderátorů a jejich další zdokonalování se.
Nejjednodušší začátek je právě ono zmiňované praktikum. To je sice málo (pokud vůbec placené), ale člověk se nejenom naučí, ale hlavně ukáže jestli má potřebné schopnosti. V případě že se člověk osvědčí, má šanci později začít pracovat jako externista. Praktikum není potřeba příliš natahovat. Plně postačí dva až čtyři týdny. To je dostatečná doba na to, aby si zaměstnavatel nového adepta oťukal a zájemce o práci, zjistil, zda mu dané prostředí vyhovuje. Vykořisťování přes dlouhodobá praktika uplatňují hlavně menší stanice.
Volná nebo externí spolupráce už znamená, že člověk bude za svou práci placen. Externisti většinou dělají ankety, příspěvky k různým tématům, píšou lokální zprávy, jsou připraveni na lince posluchačů, asistují moderátorům a postupně se dopracují až k plnohodnotné redaktorské práci. Externisté nemají smlouvy a jsou placeni podle udělané práce. Kdo má štěstí, tak se mu bude někdo věnovat a učit ho. Jinak většinou je to jen učení se z chyb a za pochodu. Člověk ale může vyvinout vlastní snahu a sám se přihlásit do nějakého semináře. Někoho možná může štvát, že se nedostane k moderování. Ale právě díky tomuto postupu se naučí dobře rozumět práci v rádiu a své znalosti potom uplatní při moderování. K tomu je ale ještě dlouhá cesta. Z člověka v pozadí se pomalinku stává profík, který už občas může i na mikrofon. A to buďto jako reportér nebo dokonce v živém vysílání číst zprávy popřípadě být tzv. komoderátorem. Tedy takovým vedlejším moderátorem, když se některé vstupy odbavují ve dvojici. Externista by se měl i informovat o svých právech. Například u svazu novinářů a zjistit si jak je možné získat presku.
A když to všechno nakonec vyjde, tak se člověk konečně dostane za mikrofon jako moderátor. A tady opět nastává kámen úrazu. Začátečník se totiž bude chtít ukázat jako osobnost a být originální. Protože většina lidí začíná na komerčních silně formátových rádiích, většinou bude muset ze začátku dělat a říkat to, co dostane nařízeno a jakékoliv svoje nápady v sobě bude muset trochu přidusit. Kdo vydrží může se dopracovat až k vlastnímu pořadu a možnosti být opravdu svůj.
Ani v Německu není práce v rádiu nic jistého. Christoph Flach proto ve svých radách doporučuje zůstat oběma nohama na zemi a brát rádio spíš jako zábavu než jako dobře placenou a jistou práci. A mladým doporučuje, aby se nenechali zlákat vidinou lákavé a dobře placené práce, kvůli které opustí školu. Vždycky se vyplatí ještě něco umět a mít zadní vrátka.
Flach rozděluje moderátory do různých skupin podle toho, jak vlastně začínali. Samozřejmě, že každý má své důvody, proč šel tuto práci dělat, ale určité dělení tady je možné. Podle tohoto dělení rozlišuje i jaké přednosti ta která skupina má.
Novináři – Velký všeobecný přehled, není pro ně problém jednotlivé příspěvky uvádět a odhlašovat, protože vědí o čem je řeč. Většinou mají vystudovanou nebo ještě studují novinařinu nebo dějiny, jazyky případně politologii.
Hudební nadšenci – Lidé, kteří se od narození zabývají muzikou. Nadšenci, kteří všechny své peníze investují do desek a koncertů. Doma mají plné skříně cédeček a o hudbě a hudebnících vědí úplně všechno.
Radio maniaci – Lidé, kteří od mala poslouchali rádio, v deseti si z drátků od vláčku udělali první studio, ve dvanácti už doma dělali vlastní pořady, vyznají se v typech mikrofonů, sbírají jingle a rádio je pro ně vším.
Ztřeštění – Lidé, kteří potřebují být ve středu pozornosti. Prostě exhibicionisti.
