„Regulační činnost je činnost soudce na velmi rušném a nepřehledném hřišti, občas slyšíme horší věci než sudí na fotbalu a občas se do nás některý hráč bolestně trefí,“ říká 1. místopředseda Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání RNDr. Josef Musil, Ph.D., F.R.S.C. (Lond.) v exkluzivním rozhovoru pro RadioTV.
Být představitelem takového orgánu, jakým je Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání nese své výhody i svá úskalí. V čem vidíte výhodu a uvědomujete si tato úskalí?
Náš předseda ještě žije (bohudíky), takže budu hovořit spíše jako člen Rady než jako „představitel“. Pro mne je výhodou, že dělám práci, kterou jsem dělat chtěl a o jejíž potřebnosti jsem přesvědčen. Média jsou oblast „na hrotu vývoje“ směrem k informační společnosti, což do této oblasti soustřeďuje tvůrčí, odvážné a rozhodně zajímavé lidi. Snažil jsem se v životě vždy dělat věci, které „šly dopředu“ a v oblasti, kde se něco děje; razítkovat dopisy na poště nebyl nikdy můj ideál, i když se přitom denně mění datum… – Hrot čehokoliv je ovšem maximálně zatěžován, čili konkrétně: O média je a bude boj – je to boj o lukrativní podnikání (toho se týká regulace přístupu, tj. kdo bude vysílat) a je to boj o vliv nebo až o moc (čemuž společnost staví mantinely regulací obsahu vysílání = co se nesmí vysílat). A tedy regulační činnost je činnost soudce na velmi rušném a nepřehledném hřišti, občas slyšíme horší věci než sudí na fotbalu a občas se do nás některý hráč bolestně trefí. A přiznávám, že občas děláme i chyby, zejména v nepřehledných situacích a u nejasných pravidel. To jsou ta úskalí, bez nichž to nelze dělat. Horší jsou ovšem tribuny: Jako v tom sportu, i tady nejnebezpečnější nejsou sami hráči, kteří většinově vědí, že bez rozhodčího by přestal být sport sportem. Nejnebezpečnější jsou dvě skupiny: Jednak zdivočelí fandové a dále ti, kteří sice nerozumí hře, ale prostě jen řvou na tribunách, protože právě proto přišli. Sport je pro ně záminka a příležitost; problém není v tom, že jim o nic nejde, nýbrž v tom, že jim jde o něco jiného (než o sport). Ve sportu se už ví, že to je riziko nejen pro soudce.
Rada má v očích odborné veřejnosti díky některým rozhodnutím a výrokům zřejmě nesmazatelný punc „neodbornosti“. Samozřejmě je to dáno tím, že Rada svým rozhodnutím jednomu provozovateli prospěje, jinému uškodí. Jak se díváte na tato tvrzení broadcasterů?
Nikde na světě média nemilují svého regulátora. V regulaci přístupu (licencování) určitě platí Váš postřeh a těžko to bude jinak. Každou soutěž někdo vyhraje a v licencování nejsou žádná druhá a třetí místa ani ceny útěchy. Je-li 20 uchazečů o jednu frekvenci, budeme mít nejméně 19 nepřátel a pokud frekvenci nedostane nikdo (i to se už stalo, protože žádný projekt Radu nepřesvědčil), tak bude nespokojených 20. A ten případný jediný uspokojený má jiné starosti, než aby dával najevo svou spokojenost. Horší je, že příliš nevidím (a neslyším) skutečně odbornou a nezainteresovanou veřejnost, která by naši činnost objektivně a poučeně hodnotila. Jsme prostě malá země a velká většina lidí, kteří „umí média“, sama vysílá (což je zřejmě dobře) nebo vysílat chce, takže objektivita se nekoná. Ti, kteří to zkoušeli a skončili, tvoří skupinu zhrzených a ty jsem nechal stranou, protože jsou jasní. Čili broadcasteři mají v tom, co citujete, svoji subjektivní „pravdu“. To, co potřebujeme, je skutečně objektivní kritika práce médií , z níž může vyrůst také objektivní – a tedy užitečná – kritika práce regulátora, a to jak regulace přístupu, tak regulace obsahu. Stojí za povšimnutí, že něco velmi podobného platí i o kritice filmové, divadelní, ale i literární: Není u nás na úrovni srovnatelné s tradičními demokraciemi a totéž platí i o reflexi (a sebereflexi) činnosti svazů, Ministerstva kultury a dalších relevantních institucí. Těžko jsme mohli chtít toto vše mít před 10 léty, ale nevím, jestli alespoň trend je nadějný. Nejsou-li odborní kritici, suplují jejich práci novináři – a pokud se specializují do odbornosti, je to správná cesta. Tato úvaha ostatně platí i o Radě jako regulačním orgánu: Naše vzory (např. regulátoři ve Velké Británii či v Německu) mají za sebou 5 – 10krát delší vývoj, budování přirozené autority a sbírání zkušeností než naše Rada a to se nedá ničím nahradit. Jenom silný orgán s přirozenou autoritou může být také nezávislý, což je při regulací médií požadavek podstatný. Potřebujeme tedy především kontinuitu práce Rady; v současnosti se to přirozeně nastavilo tak, že nebude-li drastických zásahů, budou se členové obměňovat postupně a to je šance, jakou měly regulační orgány v tradičních demokraciích. Regulační orgán je nejméně nezávislý v okamžiku volby a dále v okamžiku, kdy mu hrozí odvolání jako celku. Jestliže už je shoda o potřebnosti kvalitní regulace, potřebujeme tedy podle mého názoru tři věci: dobrou komunikaci Rady s provozovateli vysílání, skutečně odbornou a tedy objektivní kritiku práce médií i regulátora a kontinuitu.
V souvislosti s jednotlivými radními se mluví často o touze po moci, která je jediným, co je v Radě drží. Souhlasíte s tím? Pakliže ne, co Vás vedlo k tomu, stát se členem a dokonce místopředsedou RRTV?
První část otázky je námětem na esej o moci. Teď ji psát nehodlám, jen chci podotknout, že moc je rizikem především tehdy, není-li spojena se zodpovědností. Ve třináctičlenném orgánu se nepochybně najdou jedinci s větší i menší vůlí k moci. Moje zkušenost praví, že pocit moci může mít daleko spíše vysoký státní úředník než člen kolektivního orgánu. Dokonce i např. pedagogická práce a řada jiných povolání může touhu po moci spíše ukojit. Jiná věc je „zviditelnění“ – zejména pokud nerozlišujete pozitivní a negativní popularitu. Za sebe k té věci opakuji, že moc mám objektivně menší než v exekutivě – což je logicky dáno tím, že v Radě nejde o řízení, nýbrž o regulaci. Člověk, který přesně ví, jak má vysílání vypadat a chce tímto směrem věci řídit, nemá v regulačním orgánu správné místo, protože se nespokojí pouze s hlídáním mantinelů daných zákonem – což je právě regulace. Pokud jde o moje členství i místopředsednictví v Radě, již jsem Vám odpověděl.
Mediální zákon bylo v posledních letech velice ožehavé téma. Co pro vás znamenala při jeho formulaci spolupráce se zástupci jednotlivých broadcasterů či odpovědných organizací (např. APSV)? Ceníte si vzniku a práce APSV? V čem vidíte její přednosti? Zaslechla jsem, že byste v čele APSV viděl raději někoho, kdo má přímě zkušenosti s provozováním rádia, nějakého broadcastera. Proč? A je tomu tak?
Mediální zákon je a bude tak „žhavé“ téma, jak jsou jím média a ostatní klíčové prvky informační společnosti. Jako občan i jako člen Rady jsem spolupracoval při vzniku nového zákona a to se neobejde bez znalosti problémů, které má zákon řešit. Znalostí míním znalost z více než jedné stany, tedy i z pohledu provozovatelů vysílání. To bylo velmi cenné. Předností APSV a dalších obdobných asociací je z pohledu Rady především to, že jsou. Rada by o obecných věcech těžko komunikovala s každým jednotlivým ze 175 provozovatelů (původního) vysílání v ČR. Za druhé věřím, že některé speciální problémy si jednotliví provozovatelé vyřeší na půdě Asociace, takže nám šetří práci; vím, že tento filtr zafungoval v některých případech extrémních názorů jednotlivců. Nevzpomínám si, že bych někdy veřejně vyjádřil svůj názor na vedení APSV v tom smyslu, jak uvádíte, a není ani právem člena Rady navrhovat změny vedení Asociace. Snad až nebudu v Radě. Obecně je ovšem pravda, že mediální scéna se za dobu existence Asociace podstatně proměnila, podmínky regulace rovněž (změna legislativy i proměny složení Rady) a členové musí sami posoudit, nakolik tomu odpovídá i vývoj Asociace samotné. Abych nebyl špatně pochopen, musím dodat, že jedním z kladů APSV je nepochybně to, že se vyhnula dominanci jednoho či dvou silných.
Děkuji za rozhovor.
