Je jisté, že hudba tvoří naprostou většinu vysílacího času naprosté většiny rádií. Mnohá rádia se hrdě označují termínem „hudební rádia“ a myslí tím zejména, že mají extrémně nízký podíl mluveného slova. Stačí to však? Je takřka nepřetržitý hudební proud skutečně maximem, co může rádio poskytnout? Je cílem snažení v práci s hudbou vyprofilovat playlist a hudební proud k dokonalosti z hlediska stylu, žánru, tempa a nálady muziky?
Mohlo by se zdát, že ano. Většinový posluchač hudebního rádia vesměs nechce být rušen mluveným slovem, a když, tak slovem povrchním nebo vtipným. Jeho ideálem je nicméně nepřetržitý proud hudby. Je posluchač v takovém případě skutečně spokojen, nebo je spokojen jen proto, že neví, čeho všeho by se mu mohlo dostat v oblasti spojení mluveného slova a hudby? Stačí mu stručné textové informace o tom co se hraje a nestojí o hlubší komentáře k hudbě, které ji uvádějí do souvislostí nejen encyklopedických?
Ano – hudební pořady. Rozhlasový žánr zatracovaný i velebený. Jako první přijde na mysl hitparáda, přehled prodávanosti, žebříček hlasů posluchačů. Ale to je jen statistické pojetí hudby. Pojďme hlouběji. Přímé přenosy nebo záznamy koncertů, živých vystoupení, festivalů. Tady se rozhlas snaží zprostředkovat zážitek těm, kteří nemohou být u toho. Ještě o krůček dál jsou rozhovory s interprety a muzikanty. Často bývá za takovýto rozhovor vydávána předtočená hudební konzerva , kterou připraví v rámci PR hudební vydavatelství. Často rozhovor sklouzne k mimohudebním tématům, která jsou jistě pro posluchače také zajímavá. tady ovšem už hudební redaktoři bystří pozornost, protože z hudebního pořadu se často stává žvanírna. No a úplně vzadu, z hlediska množství, pozornosti a významu, který jim přikládají krmiči selektorů stojí pořady tématické, dříve trochu zprofanovaně nazývané komponované. Není tomu tak ale všude – nejen ve světě, ale i u nás existuje procento stanic, které si své tématické pořady drží a opečovávají.
Hlavním problémem tématického pořadu je KDO to bude dělat. Dee-jayové a moderátoři vyrůstají jako houby po dešti, v lepším případě i hudební novináři, ale hudební publicisté, kritici a recenzenti jsou na vymření. Zde se přísluší poznamenat, že rozdíl mezi hudebním novinářem a publicistou, kritikem či recenzentem pro účely tohoto povídání spatřujme v tom, že hudební novinář umí napsat informacemi (o muzice, desce i interpretovi) nabitý článek či reportáž z jakéhokoliv hudebního podniku, ale nepouští se do hlubších rozborů, které by mohly dopadnout negativně pro daného interpreta, skupinu či muzikanta. Oblíbeným argumentem (a do určité míry i opodstatněným) hudebních šéfů rádií je: „Přeci nebudeme v jednom pořadu říkat, že písnička je blbá a pak ji necháme rotovat v první rotaci“. Hudební vydavatelství jsou podobného názoru. K realizaci hesla: „I negativní reklama je reklama“ moc subjektů odvahu nemá (a ani se jim nelze divit). A tak tématické pořady zhusta zůstávají u funkce popisné a encyklopedické a kritika se stahuje do psaných médií.
Ale přesto jich pár na našich rozhlasových vlnách existuje. A na ně bychom se chtěli v dalších pokračováních podívat. Je docela možné, že další díly tohoto povídání zůstanou přesně o ten stupínek níže, než je meta nejvyšší – že vám nakonec nabídneme pouze popisný výčet tématických hudebních pořadů a jejich zhodnocení zůstane na vás – posluchačích. Ostatně i to je cílem povídání – pobídnout posluchače, aby prohledali rozhlasové vlny i z tohoto hlediska a třeba si ten „svůj“ pořad našli – a zjistili, že zájem o hudbu není jen zájem o nepřetržitý proud hudby. Vzhledem k časovým a kapacitním možnostem by bylo i nefér pokoušet se nějak hodnotit celý cyklus pořadů podle jednoho vydání. Nejprve nahlédneme do kuchyně rozhlasu veřejnoprávního celoplošného, poté se podíváme do regionů a pak se zaměříme na stanice privátní.
MK
