Po delší přestávce opět pokračujme v našem historickém seriálu mapující postupně vývoj rozhlasu v českých zemích. Vraťme se zpět do května 1945 a sledujme, jak se vyvíjel poválečný rozhlas do února 1948. Opět připomínáme, že seriál je zpracován za podpory Českého rozhlasu, který letos vydal obsáhlou publikaci Od mikrofonu k posluchačům, kterou sestavil kolektiv autorů pod vedením Evy Ješutové.
Kapitulace fašistického Německa 8. května 1945 skončila druhá světová válka. Zástupci velmocí (SSSR, USA, Velká Británie) schválili deklaraci o osvobozené Evropě, která kontinent rozdělila na zájmové sféry vlivu jednotlivých mocností. Pro poválečnou Evropu byly charakteristické dva rysy – podstatné rozšíření vlivu Sovětského svazu a celkový politický posun doleva.
Významnou roli sehrál v hospodářském rozdělení Evropy Marshallův plán hospodářské pomoci USA evropským státům. Vláda ČSR se k němu nejprve připojila, po jednání v Moskvě (o čs.-sovětské obchodní smlouvě 9.7.1947) na nátlak Stalina účast v Marshallově plánu odmítla.
K zásadním opatřením v domácí vnitřní politice patřilo schválení zákazu činnosti všech fašistických organizací a politických stran kolaborujících s fašismem, očista státního aparátu, vyhlášení národních správ nad podniky a majetky Němců a zrádců, znárodnění klíčových odvětví národního hospodářství, pozemková reforma, demokratizace kultury a vzdělání.
Vláda Národního porozumění přesídlila z Košic do Prahy a ihned převzala správu na celém území republiky. V obcích a okresech vznikaly národní výbory, v nichž většinu míst obsadili komunisté, v podnicích se vytvářely závodní rady. Revoluční gardy se zapojily do procesu tzv. národní očisty. Nově se utvářel Sbor národní bezpečnosti (SBN). K potrestání válečných zločinců a jejich domácích přisluhovačů byly ustaveny mimořádné lidové soudy. V československém pohraničí komplikovaly bezpečnostní situaci sabotáže prováděné nacistickými skupinami Wehrwolfu, na východním Slovensku skupinami ukrajinských nacionalistů, probíjejících se na západ, a luďáky, organizujícími protičeské a protižidovské manifestace.
Nově bylo nutné řešit i národnostní otázku, především vztah Čechů a Slováků. Postavení menšin bylo rozdílné, diferencovalo se podle jejich minulých postojů k československému státu. Zakarpatská Ukrajina byla na základě vnucené smlouvy z 26.9.1945 připojena k Sovětskému svazu. Vztah k polské menšině komplikoval spor o Těšínsko, který vyřešila až čs.-polská smlouva z 10.3.1947. Ústavní dekret č. 33 z roku 1945 zrušil československé občanství všem Němcům kromě antifašistů. Odsun prováděný se souhlasem vítězných mocností, které toto řešení přijaly na Postupimské konferenci v létě 1945, probíhal zpočátku živelně a provázely jej různé excesy. V Československu zůstalo 185 tisíc příslušníků německé menšiny, kteří znovu získali československé státní občanství. Velice komplikované bylo řešení otázky maďarské menšiny. Košický vládní program sice stavěl Maďary s Němci na stejnou úroveň, jejich odsun však velmoci zamítly. Až na podzim 1948 dostali zbylí příslušníci maďarské menšiny stejná práva jako ukrajinská a polská menšina.
Kultura po válce navazovala na meziválečné období. Obnovilo se vydávání novin a časopisů, v červnu 1945 se po šesti letech znovu otevřely vysoké školy, začala fungovat divadla i koncertní síně, činnost obnovil PEN klub. Znárodnění zasáhlo také tuto oblast společenského života: v srpnu 1945 byla znárodněna kinematografie, na podzim gramofonový průmysl, Česká filharmonie.
O budoucnosti Čs. rozhlasu se rozhodovalo v Košicích. Úsilí komunistů o ovládnutí rozhlasu začalo však dříve. Po jednání mezi východním a západním exilem v Moskvě byla v roce 1944 vypracována tajná instrukce, podle níž komunisté musí mít v rukou všechny nástroje boje „o duši národa“. Čs. rozhlas jako nejvlivnější prostředek masového působení byl zcela logicky považován za klíčovou pozici.
Postavení rozhlasu po stránce právní nebylo vyřešeno legislativní normou. Rozhlas sice byl prohlášen za státní, avšak v republice existovaly dvě rozhlasové společnosti. Rozhlas v českých zemích byl spravován jako postátněná společnost s r.o. v čele s tříčlenným jednatelským sborem. Od roku 1945 byl Čs. rozhlas podřízen ministerstvu informací, v jehož čele stál Václav Kopecký. Rozhlas řídil IV. odbor ministerstva, vedený nejprve spisovatelem Ivanem Olbrachtem a po něm Miroslavem Burianem. Na Slovensku byl rozhlas podřízen povereníctvu pre informácie, které uvalilo 25.9.1945 na Slovenský rozhlas národní správu.
K zajištění rozhlasového provozu byla mezi ministerstvem informací a ministerstvem pošt uzavřena dohoda, která vymezila jednotlivé kompetence: tvorba programu, vnitřní rozhlasové technické zařízení, vysílací studia až po kabelovou hlavici, kabely a vysílače. Usnesením vlády bylo rozhodnuto, že regionální vysílače, nemají být rušeny, ale začleněny do systému Čs. rozhlasu. V roce 1946 se rozhodovalo o dalším osudu dvou severočeských vysílačů, v Ústí nad Labem a v Liberci.
Rozhlasový zákon vznikal už za jiné situace. K podstatné změně v postavení a organizaci Čs. rozhlasu došlo 13.4.1948, kdy byl schválen zákon č.137/1948 Sb. na jeho zestátnění. Tím byl dán základ k vytvoření státního podniku Československý rozhlas. Současně došlo ke spojení Českého a Slovenského rozhlasu.
Jestliže první programový šéf Radiojournalu Miloš Čtrnáctý definoval funkci rozhlasu jako kulturní a vzdělávací, bezprostředně po válce ji vystřídala funkce jiná, a to funkce organizátora veřejného života. Hned první den v osvobozené republice ukázal, že služeb Čs. rozhlasu je naléhavě zapotřebí při obnově a řízení státu.
Rozhlas přestal být nestranný ve smyslu politickém a začal zaujímat stanoviska k současnému dění. Angažoval se na podporu vládní politiky, otevřeně vystupoval proti nepořádkům a negativním jevům v hospodářském a společenském životě. Stále více se stával hlasatelem názorů KSČ. Stranickost rozhlasu kritizovaly strany demokratické opozice a jejich tisk, kde se o rozhlasu psalo jako o nástroji propagandy jedné strany. Terčem kritiky se stávali i čelní představitelé rozhlasu vzhledem k jejich příslušnosti ke KSČ.
Čs. rozhlas patřil v prvních poválečných letech k uznávaným institucím i v zahraničí. Jeho zástupci byli velmi aktivní i v mezinárodní rozhlasové organizaci OIR. V září 1945 se v Londýně konalo první poválečné mezinárodní jednání evropských rozhlasových společností, na kterém byli přítomni zástupci i z Čs. rozhlasu. Když se v březnu 1946 organizace ustavovala, bylo Československo zvoleno do šestičlenného přípravného výboru. V dubnu 1947 na konferenci OIR v Monte Carlu byl schválen návrh, aby se v roce 1948 konala v Praze mezinárodní rozhlasová výstava. V rámci pomoci rozhlasům citelně postiženým válkou poskytl Čs. rozhlas 600 gramodesek s nahrávkami české hudby jugoslávskému, polskému, švédskému, rumunskému, francouzskému a švýcarskému rozhlasu. Kromě gesta dobré vůle tím přispěl k propagaci české hudby v zahraničí.
Organizační struktura rozhlasu navazovala na strukturu předválečnou, funkčně byla odvozena od organizace ministerstev. Ústřední ředitelství tvořily prezidium, prezidiální kancelář, právní, osobní a cenzurní oddělení. Programový úsek se sestával z hudebního, slovesného, vzdělávacího a školského odboru, nově přibyl odbor zpravodajský s oddělením pro reportáže a krátkovlnným vysíláním a odbor pro zvláštní úkoly. Mimo organizační strukturu Čs. rozhlasu stály odborné rozhlasy: pro průmysl, pro obchod a živnosti, zemědělský, ministerstva výživy a Ústřední rady odborů.
Čs. rozhlas v Praze měl poprvé k dispozici dva programové okruhy, mělnický vysílač a bývalé německé vysílací pracoviště v Karlíně. Programové schéma se vytvářelo postupně. Od května 1945 vysílal školský rozhlas pravidelně ve všední dny od 10.00 do 10.30 hodin zpravodajství ministerstva školství a osvěty. Od 25. Května byla zavedena nová relace Rozhovory s občanstvím, která se vysílala každý pátek v 19.30 hodin. Zásadními otázkami spojenými především s programem se zabývala počátkem srpna 1945 první poválečná konference. První vysílací okruh Praha I se orientovalhlavně na zpravodajství a vysílání politického charakteru. Druhý programový okruh Praha II byl koncipován jako oddechový a rekreační. Programové schéma respektovalo denní režim jednotlivých posluchačských skupin – v dopoledních a odpoledních časech se vysílaly pořady školského rozhlasu, rozhlasu pro ženy, relace pro zemědělce a venkov, do večerních časů byl zařazován kulturní program, jehož náročnost byla přímo úměrná vysílacímu času. Vysílací schéma se měnilo v průběhu roku, v letním období dostával program odlehčenější ráz a byl posílen jeho rekreační charakter.
Relace Služby budovatelské práce, relace pro okresní úřady ochrany práce, místní a okresní národní výbory i podstatná část Zpráv z našich krajů, Rozhlasových novin a řada relací vzdělávacího odboru byly vysílány simultánně. Vyplývalo to z povahy relací a potřeby koordinace akcí avšak současně to omezovalo možnost vysílání dvojího programu. U pořadů literárního a dramatického odboru bylo snazší rozdělení na skupinu hlavní a doplňkovou, vysílanou na alternativním programu. Hudební relace na hlavním programu přecházely od charakteru rekreativního v průběhu dne k nejnáročnějším formám ve večerním čase, na programu alternativním od vyšší populární hudby k hudbě zábavné. Na hlavním programu (Praha I) se před Rozhlasovými novinami (Poprvé se ve vysílání Československého rozhlasu objevila hlavní zpravodajská relace 16. září 1945. Jednalo se o zpravodajský magazín, jehož stopáž činila 60 minut a byl vysílán v nejlukrativnějším večerním čase – 19.00 až 20.00 hod.) vysílala hodina lehčí hudby, po nich následovala hodina vysílání rekreativního charakteru, hudba či mluvené slovo, dále program vzdělávací a po 21.00 hod. náročnější program literárně-dramatický a hudební. Na alternativním programu (Praha II)se mezi 18.00 a 19.00 hodinou vysílaly pořady mluveného slova, zakončené před Rozhlasovými novinami odborářským vysíláním. Od 20.00 hodin se vysílal fejeton nebo vzdělávací okénko, které střídala populární hudba, pásmo či přednáškové cykly. Od 21.00 hodin měl program z hlediska náročnosti sestupnou tendenci – vysílala se taneční hudba, reprízy kabaretů a rozhlasových revuí apod.
Dvojí program se nepodařilo zcela uskutečnit, protože ani jeden z řetězců vysílačů nebyl i přes několik zvažovaných variant schopen pokrýt kvalitně celé území státu jedním, natož dvěma programy. Po celé období tak existoval jeden program hlavní a k němu pouze alternativní druhý program, slyšitelný na poměrně malém území. Zejména ve večerních časech je doplňovaly vlastní programy regionálních stanic, takže se vysílalo současně až sedm programů, slyšitelných na malém území. Stále více se ukazovala potřeba vysílání dvou diametrálně odlišných programů. Nezbytným předpokladem, samozřejmě kromě dostatečného pokrytí území signálem, bylo plánování a spolupráce stanic. Bylo třeba také brát ohledy na psychologii posluchače, např. odlehčit ranní vysílání, nezařazovat do něj náročná hudební díla, do časů večerních proti vysílání z Londýna nasazovat přitažlivé programy, přitahovat a udržovat pozornost posluchačů k programu i vysíláním upoutávek na pořady, které budou následovat.
Po vytvoření jednotného Čs. rozhlasu vedení plánovalo zavedení jednoho celostátního programu šířeného na dlouhé vlně a dvou samostatných programů národních.
Odpoledne 17. února 1948 vyhlásil Zdeněk Novák jménem CZV KSČ bojovou pohotovost všech členů KSČ. Všechny tři zpravodajské směny měla již KSČ obsazeny svými lidmi, do vysílání se dostávaly pouze názory a stanoviska jedné strany. Od poloviny února přejímalo rozhlasové zpravodajství jen zprávy z Rudého práva, od 20. února mu zpravodajství dodával přímo ÚV KSČ. Tyto zprávy byly ihned zařazovány do vysílání. Stanovisko ostatních stran bylo interpretováno ve zkratce a zkresleně.
Rozhlas pracoval naplno pro KSČ. Ministerstvo vnitra přispěchalo se zprávou, že v budově Čs. rozhlasu se chystají sabotáže. S okamžitou platností byl do budovy rozhlasu zakázán vstup řadě zaměstnanců a omezeny návštěvy. Přístup do budovy byl povolen jen těm, u nichž bylo zřejmé, že podpoří Gottwalda. Na pomoc rozhlasu kolem půlnoci 20.2.1948 přispěchali i svazáci z ÚV SČM. Od rána 21. února vysílal pražský rozhlas opakovaně výzvu k účasti na táboru lidu na Staroměstském náměstí. V noci 22.2.1948 dorazily do rozhlasu ozbrojené posily – milicionáři z Prahy 7. Je nakonec před rozhodujícím okamžikem nahradili 24.2.1948 plně ozbrojení příslušníci pohotovostního pluku SNB z pohraničních útvarů.
Rozhlas zajišťoval veškeré přímé přenosy ze shromáždění, informoval celou republiku jen o akcích pořádaných KSČ. Rozhlas jako nejvlivnější sdělovací prostředek byl zcela v rukou KSČ.
Obdobně se situace vyvíjela na Slovensku. Gustáv Husák jako předseda Sboru pověřenců pozval 20.2.1948 vedení Slovenského rozhlasu a vydal jasné pokyny: zabezpečit vysílání manifestace ze Staroměstského náměstí i z následného sjezdu závodních rad. KSS se zmocnila vedení rozhlasu, řídila program i technickoorganizační záležitosti. Do vysílání se stejně jako v českých zemích dostávala jen stanoviska souhlasící s Gottwaldovou politikou.
