A zase o poradně: zmetky Tesly Bratislava

Když nádoba trpělivosti přeteče, dějí se věci. Větší váhu, než cokoliv jiného, měly pro šéfredaktorku dopisy čtenářů, což na tehdejší dobu bylo něco výjimečného. A dopisů jsme od nespokojených, resp. podvedených zákazníků Tesly Bratislava, měli víc, než o jiných výrobcích. V Bratislavě se vyráběly rozhlasové přijímače, které se, mírně řečeno nepodařily. A já o tom napsal v poradně dost  nehezky, pročež  nás přijeli postrašit z bratislavské Tesly i s právníkem. Tenkrát jsem měl nahnáno, ale pomohla mi šéfredaktorka. Přikázala mi, abych přinesl dopisy naštvaných čtenářů, kteří se o výrobcích bratislavské Tesly vyjadřovali značně nelichotivě. Když jsem na stůl vysypal igelitový pytel plný dopisů, skončilo to dohodou, že mi z podniku přivezou všechny typy svých přijímačů a já pak o nich napíšu. Možná předpokládali, že si jejich vzorky nechám a že to bude mít vliv na mé hodnocení, ale vrátil jsem jim i náhradní pojistky a odmítl jsem i „honorář“ za hodiny věnované poslechu. Opět jako nezávislý jsem mohl přistoupit k hodnocení opravdu zcela nezaujatě. Třeba u autorádia jsem mohl pochválit jen návod na instalaci do auta. Víc pochválit nešlo, protože mi u něho „odešel“ VKV díl po dvou dnech. Další přijímače by třeba za poloviční cenu mohl někdo koupit. Byl to debakl, který jsem ani já nečekal. Také ohlas u čtenářů si bratislavský podnik za rámeček nedal. Reakcí byl pokus generálního ředitele vyjednat, že odpovědi na kritické či zoufalé dopisy čtenářů mi budou psát přímo jeho pracovníci. To mě ujistilo, že Technická poradna má pro naše čtenáře určitý význam, a že tu bude stále potřeba.

Konec celé epizodě udělala šéfredaktorka tím, že všechny podklady předala Výboru lidové kontroly (i velcí soudruzi se VLKa báli). Pak šlo vše, jak na drátkách –  Tesla Bratislava začala od subdodavatelů vyžadovat součástky s menší tolerancí a polovodiče s menším rozptylem parametrů. Zdálo se, že vše bude v pohodě. Také kontrola na výstupu byla na nějaký čas posílena, aby byl přehled o celé produkci. Dokonce se zavedly náhodné kontroly po některých důležitých operacích v průběhu výroby. Ale jak bylo (a dosud je) v našich krajích zvykem, vše se pomalu vracelo do zaběhnutých kolejí.

Na to jsme přišli s redaktorem Zdeňkem Boučkem při natáčení „spotřebitelského Halali“ v obchodním domě Kotva. Procházka s mikrofonem v pohodě mezi vystavenými rozhlasovými a televizními přístroji, vše se zdálo téměř ideální. Jenže pak jsme začali zpovídat prodavače. Jeden z nich nám řekl, že třeba ráno vystaví v prodejních policích deset rádií – a do večera sedm z nich přestane fungovat. Pak nám ukázali koutek, kde tyto nové přístroje opravovali pracovníci Kovoslužby. Říkalo se tomu předprodejní kontrola. U televizorů to bylo o něco lepší. Ty začaly zlobit třeba až po týdnu. Natočený materiál jsme stříhali a stříhali, až se nám zdál únosný pro všechny. Tady již nešlo jen o nás, ale museli jsme chránit prodavače a jejich vedoucího.

Přečtěte si:

Technická poradna o rozhlasu po drátě

Zpověď o Technické poradně

Halali v té době spadalo pod redakci zábavy, kde byl šéfredaktorem Josef Hajdučík. To byla závažná překážka. Než se pořad začal stáčet na vysílací pás, zavolal si nás a „dialekticky“ nám vysvětlil, že problém, o kterém se nevysílá, prakticky neexistuje, navíc jak k tomu přijdou ti posluchači, kteří mají doma bezporuchové přístroje, a co s těmi, kteří ztratí důvěru v naše výrobky? Zdeněk dostal důtku a já, jako externista, jsem byl jen upozorněn, že mohou také přijít o mou spolupráci.

Pak vše utichlo,  jen do doby,  když v Týdeníku rozhlas vyšly dvě poradny s mnohem ostřejší kritikou. Šéfredaktor zábavy usoudil, že jde zřejmě o kritiku na „společenskou objednávku“, což tehdy bývala jedna z taktik, jak odstavit nepohodlného vedoucího nebo ředitele, a nechal nás na pokoji. Halali se potom vysílalo, leč po drobných úpravách.