Byla to hlavně spolupráce s pořadem Halali, ta byla takříkajíc vzorná. Tam, kde sloužil lépe obrázek, bylo v poradně a tam, kde by pomohl zvuk, bylo v Halali. A to jen pochopením problému, čemuž dobře rozuměl Zdeněk Bouček, jehož fandovství pro amatérskou tvorbu bylo bezpříkladné. Tak se i já snažil při hledání odborníků, kteří mohli své zkušenosti „předat našim čtenářům a posluchačům“. Bylo to nejen zajímavé, ale i poučné. U mikrofonu se snad vystřídali odborníci ze všech oblastí zvukové tvorby, záznamu a reprodukce. Například, specialista na mechanický záznam – gramofonovou desku nám „otevřel dveře“ do provozů výroby gramofonových desek a kopírování magnetofonových kazet v Loděnici u Berouna. Také jsme poznali úmornou práci kontrolorek kvality vylisovaných desek. Když se začalo uvažovat o cédéčkách, nahlédli jsme i do výzkumné laboratoře. Dokonce jsme přišli u lisovaných desek na malé tajemství. Šlo totiž o dva druhy hmot, ze kterých se tehdy lisovaly desky. Jedna byla určena pro exportní trh a druhá pro domácí trh. Ta první se dovážela, a tu druhou dodávaly naše chemické závody. Podle toho vypadala kvalita výlisků. V Loděnici museli dělat zázraky, aby rozdíly byly co nejmenší. Pečlivě hlídali, aby tolerance teplot kovových matric pro naše desky byla minimální. Dovezené hmoty nebyly tak „choulostivé“.
Také jsme se dostali do filmových laboratoří ve Zlíně (tehdejším Gottwaldově), kde nám ukázali proces výroby magnetických pásků, které si všichni pamatujeme jako „emgetony“. Tam jsme učinili zajímavou zkušenost s kvalitou práce. Výrobní sály měly klimatizaci, obsluha nosila na hlavách šátky, každé smítko by se na pásku projevilo. Ale protože dovnitř pálilo slunce, otevřeli si okno – a shodou okolností přímo na staveniště…
Výzkum v této oblasti se nezabýval pouze záležitostmi zvuku, ale i filmem. I k tomuto tématu jsem se dostal, a v předváděcí místnosti v Nuslích měl možnost slyšet stereofonní zvuk na optickém záznamu širokoúhlého filmu. Šlo o předvedení výsledků svého výzkumu o možnostech optického záznamu zvuku pracovníky laboratoří DOLBY. O „optice“ jsme se učili, že jeho frekvenční spektrum je od 100 do 7000 Hz, což kdysi znamenalo, že optika má odzvoněno. Jak postoupily výzkumy s optickým stereofonním zvukem již dál nevím.
A nastoupil magnetický záznam zvuku, dokonce vícestopého. Jenže polévání filmového pásu aktivní vrstvou pro magnetický záznam nebylo také bez problémů. Navíc každý ví, co se magnetickému záznamu nesmí přihodit. Dnešní situace je úplně jiná. Magnetický záznam sice ano, ale digitalizovaný, což je nová etapa vývoje audiovizuálních technologií. Nové problémy jsou poněkud odlišné od technických. Dnes musí být k dispozici zvláštní projektory pro archivní snímky a jiné pro současné filmy. Řešením je archiv převést do digitální formy. Pak se s takovými materiály může lépe pracovat. Zařazení do programu televize nebo DVD půjčovny je již jen administrativním problémem.
V Halali jsme se dostali nejdál k digitálnímu zvuku. Bylo to spojováno s debatami, který systém bude výhodný, resp. který přežije alespoň pět let.
