Letos tomu je už 80 let, co u nás vysílá rozhlas. A protože se jistě jedná o významné výročí, tímto prvním dílem otevíráme nový seriál, který stručně a snad přehledně zmapuje osm desítek let bohatých na události.
Český rozhlas, resp. Československý rozhlas má výlučné postavení jako významná kulturní instituce, která se výrazně podílela na rozvíjení identity českého národa i národnostních menšin v novodobé historii. Nemalou měrou se zasloužila o šíření informací, vzdělání a osvěty, ve vypjatých momentech národa plnila i funkci organizátora. Cílem seriálu je přiblížení historie široké veřejnosti, zejména té, která se v současné době médii v Česku zabývá. Pozornost bude věnována programu, organizační struktuře, legislativě, některým významným osobnostem, rozhlasové technice, technologiím i uměleckým tělesům. Jelikož tento seriál čerpá informace z publikace-sborníku k 80. výročí rozhlasového vysílání, je nutné zmínit, že nově vycházející knihu Od mikrofonu k posluchačům (Z osmi desetiletí českého rozhlasu) si sami můžete koupit třeba v reprezentační prodejně Českého rozhlasu v Praze.
Počátky rozhlasového vysílání byly neobyčejně složité. Kbelská stanice byla totiž umístěna v dřevěném domku, který poskytoval nejnutnější prostor jen pro dva technické pracovníky. Pro ostatní programové pracovníky a první účinkující, kteří zajišťovali vlastní náplň vysílání, zde nebylo místo. Když se 16. května 1923, dva dny před zahájením rozhlasu, do Kbel dostavili Eduard Svoboda a Miloš Čtrnáctý, aby vysílání připravili, byli pro nedostatek volného místa odmítnuti. Oba dva ale měli v tu dobu štěstí a tak pro svou přípravu využili skautského stanu, který shodou okolností byl vedle stanice postaven o den dříve.
Kbelská stanice u Prahy nebyla pro pravidelné šíření hudebního a slovesného programu vůbec vhodná. Nejenže byla daleko od Prahy, od kulturního a společenského centra, ale hlavně byla špatně dostupná. Spojení hromadnou dopravou bylo komplikované. Zaměstnanci jezdili tramvají na konečnou do Vysočan a potom pokračovali ještě skoro půl hodiny pěšky. Pro účinkující Radiojournal zajistil taxislužbu jedné pražské firmy, která cenově vycházela vstříc. Dále stanice na kbelském letišti byla zřízena jako telegrafní vysílačka pro leteckou službu a jako stanice pro radiofonii mohla být používána jen po technické úpravě. Přesto poslech programu byl nepříjemně rušen stálým tónem ve výši 500 Hz. Tato technická závada byla vyvolána nedostatečnou filtrací usměrněného proudu a byla odstraněna až v listopadu 1924, kdy byl vysílač rekonstruován. Pro potřeby rozhlasového vysílání byla využívaná od 18. května 1923 do února 1925, kdy se vysílací stanice přemístila do Strašnic.
První „vysílací den“ byl zajištěn pod vedením Svobody hudebním programem, který živě ze stanu mj. vybaveného zapůjčeným klavírem a kobercem, obstarali členové orchestru bia Sanssouci. Zahráli Sicilianu z opery Sedlák kavalír od Pietra Mascagniho. Na klavír je doprovázel Karel Sergej Duda, bývalý profesor carské konzervatoře v Kyjevě. V programu také vystoupila pěvkyně Růžena Topinková, která zazpívala Malátovy písně.
Je vhodné i zmínit, z dnešního pohledu úsměvný začátek vysílání. První pořad uváděl technik Vlach, který ještě před ohlášením vstoupil do éteru při ladění stanice svým hlubokým – áááááá -. Vysílání později zahajoval slovy: „Haló – haló – zde radiostanice O. K. P. Kbely u Prahy, prozatímní vysílací stanice Radiojournalu, která vysílá na vlně 1025 m zprávy a program.“ Pak nahlásil jednotlivá hudební čísla a nakonec se s posluchači rozloučil pozdravem „na slyšenou“.
Další perličkou je třeba fakt, že osmnáctý květnový den byl deštivý se silným větrem. Účinkující a technici trnuli hrůzou, že vítr stanové studio odnese a znemožní vysílání programu. Při vystoupení pěvkyně Topinkové dokonce jakýsi pes podlezl stěnu stanu, aby se ochránil před nepohodou a doprovodil zpěvačku svým štěkotem. Naštěstí mikrofon nebyl tak citlivý, aby jeho projev zachytil, přesto si všichni oddychli, když byl pes chycen a ze stanu odveden.
Důležité je také se zmínit, jak na vysílání reagovali občané a novinový tisk, který v té době byl hlavním a prakticky jediným zdrojem informací. Program byl přenášen do licencovaného kina Spolku českých žurnalistů Sanssouci. Zde jej z jediného přijímače, zapůjčeného firmou Radioslavia, na který bylo napojeno osm reproduktorů, sledoval Čtrnáctý a shromáždění posluchači. Národní politika druhý den ve svém vydání novin reagovala na zahájení pravidelného vysílání pro veřejnost bez většího vzrušení. Tisk vesměs zdůrazňoval spíše technickou stránku nového vynálezu, aniž by si přirozeně uvědomoval jeho společenské důsledky a souvislosti. Rozhlas byl chápán v době svého vzniku především jako zajímavá atrakce a technická novinka.