V pátek 1. října slaví rakouský rozhlas své 80. výročí. Rozhlasové vysílání přitom začalo v Rakousku mnohem dříve. Pojďme se podívat, jak se rozhlas zabydloval u našich jižních sousedů.
Ještě z válečných dob bylo území Rakouska pokryto sítí vysílačů, které sloužili armádě pro zajištění telegrafického spojení. Po skončení války se hledalo uplatnění těchto zařízení v civilu. Uvažovalo se o zajištění telegrafického spojení hlavních měst všech spolkových zemí. Projekt ale ztroskotal na nedostatku peněz. Bylo proto rozhodnuto síť privatizovat a nechat projekt financovat soukromým investorem. Rakouská společnost pro bezdrátový styk uvažovala v roce 1923 o vysílání určitých oběžníků svým abonentům. Na vysílání zábavného programu, jaký se tou dobou začínal prosazovat v USA se nemyslelo.
Na zábavu myslel Hugo Janistyn, který zažádal o licenci v roce 1922. Ten chtěl prostřednictvím telefonních linek pořádat přímé přenosy oper, koncertů a divadelních představení. Telefon by mu svým způsobem nahrazoval jakýsi přenosový vůz, ze kterého by se melodie dostávala na vysílače. Janistynovi plány ale nebyli příliš promyšlené hlavně v otázce techniky a tak licenci nedostal. Pravda že za to mohla ještě skupina vídeňských výrobců telefonů. Uvědomme si ale jaká by asi byla kvalita hudby přenášené po telefonních linkách dvacátého století. Vždyť první sportovní přenosy se dělali alespoň u nás tak, že komentátor na hřišti pouze po telefonu diktoval popis hry zapisovateli nebo zapisovatelce a tento zapsaný text pak předčítal hlasatel ve studiu, protože zvuk z telefonu nebyl příliš kvalitní. Přenos hudby by při tehdejší kvalitě spojení asi nebyl valné kvality. Zkušební vysílání mělo začít už při podzimním veletrhu.
O dva dny později podala žádost o koncesi skupina firem pod jménem Radiovox. Radiovox se odvolával na americké vzory a také na švýcarský Radiophon AG. Skupina požadovala třicetiletý monopol. Přijímače by se v tomto případě prodávaly nebo pronajímaly abonentům. Financování by probíhalo z licenčních poplatků (tady to trochu připomíná dnešní pay-tv) a státu nabízel žadatel 5 procent z čistého zisku.
15. listopadu 1922 se objevil třetí žadatel. Ten pocházel ze skupiny okolo elektroprůmyslníka Schracka. O koncesi se ucházel jako spolek, který by vytvořil společnou platformu pro všechny rakouské firmy činné v oblasti rozhlasu. Podíl ve skupině Schrack měl i Otec rozhlasu v Rakousku Oskar Czeija, který měl navíc dobré vztahy s politiky a bankami. Právě Schrack se stal favoritem na získání koncese. Oskaru Czeijovi se podařilo přetáhnout firmu Kapsch ze skupiny Radiovox, ale úřady jednaly pomalu a tak se stále nevysílalo. V roce 1923 proto Schrack požádal o povolení ke zkušebnímu vysílání. V roce 23 se navíc začala objevovat konkurence, počet žadatelů o koncesi se zvedl na 12.
Otcem rozhlasu v Rakousku se stal právník ze Štýrského Hradce Oskar Czeija. Po první světové válce se telegrafické vysílače staly trochu nepotřebnými. Czeija se začala zabývat technikou a když se z USA dozvěděl o možnosti jejich využití, opustil teplé místečko ve službách státu a rozhodl se věnovat se vlastnímu komerčnímu plánu na využití těchto vysílačů. Už 21. září 1921 požádal o licenci pro vysílání telegrafických zpráv do zahraničí. Tu ale nedostal a o rok později ji získala společnost Marconi Wireless Telegraph Co. Ltd. Později Radio Austria AG.
Protože úplně oficiální cestou to nešlo, tak první vysílání bylo ilegální a způsobily ho firmy Czeija & Nissl a Kremenetzky (v obou měli podíl americké firmy Western Electric Company respektive General Electric). Tyto dva subjekty se spojily s technickým živnostenským museem a technickým gymnasiem, které mělo už od 30. května 1921 povolení na zkušební vysílání v rámci výuky, výzkumu a předvádění.
Museum se školou bylo vybaveno 100-wattovým vysílačem firmy Czeija & Nissl. Z něj se poprvé vysílalo už 1. dubna 1923. Tehdy ale stál vysílač ještě v areálu firmy Czeija & Nissl v Drážďanské ulice ve Vídni. Občasné vysílání pod jménem Radio Hekaphon provozoval jeden jediný člověk Technik firmy Czeija & Nissl Oskar Koton. Jednalo se tedy o pirátské vysílání, ale bylo to první vysílání v Rakousku. I když nebylo ještě pravidelné.
Správa telegrafů toto přechodné řešení odmítla, jenže kvůli zmatené legislativě nenašla cestu, jak proti nelegálnímu vysílání zasáhnout. Teprve po devíti měsících se podařilo dokázat ilegalitu vysílání a stanici umlčet. Hekaphon tou dobou už měl za sebou první “oficiální“ start. Ten proběhl 2. září 1923 v rámci Vídeňského podzimního veletrhu. Pravidelně se ale vysílat nezačalo. Pravidelnosti se posluchači dočkali až od 13. prosince 1923. A že jich nebylo málo. Na přelomu let 1923/24 bylo ve Vídni přes 2000 přijímačů. Jen část z nich byla nových. Jednalo se hlavně o přijímače vyrobené svépomocí nebo přestavěné z různých telegrafů. Pro tyto nadšence nového vynálezu začaly na podzim 23 vycházet první časopisy o rozhlase a vznikat první spolky.
Další nelegální vysílání proběhlo 4. ledna 1924 ve Štýrském Hradci, kde ukázky vysílání předváděl na vysílači firmy Czeija & Nissl Štýrský radioklub. Radiokluby se domnívaly, že jsou již mnohem dál než úřady a tak 24. února 1924 na setkání ve Štýrském Hradci požadovaly resoluci, která by umožnila experimentální vysílání v pásmu do 200 m, zvýšení výkonu vídeňského vysílače na nejméně 2 kW a zřízení lokálních vysílačů s dostatečným výkonem.
Založení společnosti, která by provozovala rozhlas, se stalo politickou otázkou. Co se financování týkalo, hrály hlavní roly banky. Své slovo chtěli mít i sociální demokraté. A tak se uvažovalo o zapojení veřejných organizací nebo dokonce zřízení státní firmy. Ačkoliv vysíláním Radia Hekaphon nastal trochu zmatek v tom co se smí a co ne, nakonec boj proti ilegálnímu vysílání ustal, protože se jednalo o zdroj cenných zkušeností. Ostatním žadatelům o licence se ale nelíbilo, že Hekaphon byl takto ve výhodě. A tak se při pokračování pokusného vysílání přestalo s Hekaphonem a tím pádem i firmou Czeija & Nissl jaksi počítat. Ta se totiž nestala akcionářem nově vzniklé společnosti RAVAG, která měla a později i zahájila první legální vysílání v Rakousku.
Generální ředitelství pošt se pokusilo zprostředkovat předání vysílače Radia Hekaphon nově vzniklé společnosti RAVAG. Firma Czeija & Nissl požadovala za vysílač nepřiměřeně velkou sumu a stejně se zachoval i majitel dalšího vysílače firma Kapsch, která stejně jako Czeija & Nissl nebyla akcionářem RAVAGu. A tak se nakonec začalo vysílat z 1kW vysílače na střeše bývalého ministerstva války. První pokusné vysílání začalo 27. března 1924. Vysílač se ale používal pro civilní letiště v Aspernu a tak nemohlo ředitelství pošt předat vysílač k 1. červenci, kdy mělo začít pravidelné vysílání. Teprve až díky politickému tlaku se podařilo povolit přes den jednu hodinu a večer od šesti pak uvolnit frekvenci vyloženě jen rozhlasu. Kromě toho ale nesměl RAVAG rušit i nadále nelegálně vysílající Radio Hekaphon. V Rakousku bylo tou dobou už 30 tisíc přijímačů a jejich majitelé si díky Hekaphonu mohli 10. března vychutnat první rozhlasový koncert.
V květnu 1924 začala provizorní přestavba vysílače na střeše bývalého ministerstva války. Vysílat se sice začalo, ale kvalita nebyla valná a tak se znovu uvažovalo o převzetí už fungujícího vybavení.
Rakousko si zřejmě díky tradicím z dob monarchie potrpí na různé oficiality a tak těch oficiálních i neoficiálních začátků je několik. Stejně tomu je i se založením společnosti RAVAG. Ta už sice byla založen a do této doby fungovala, ale jako datum oficiálního založení se považuje 14. července 1924, kdy se jejím šéfem stal Otec rozhlasu v Rakousku Oskar Czeija. Tento akt se bude za pár měsíců konat jen v trochu změněné podobě ještě jednou. RAVAG se dohodl s letištěm v Aspernu takto: RAVAG zaplatí výstavbu nového vysílače pro leteckou dopravu a zařízení na střeše bývalého ministerstva války bude moct používat, jak bude chtít. Protože vybavení bylo už zastaralé, objednal Oskar Czeija na své náklady u firmy Telefunken Berlín nový vysílač za půl miliardy korun. Starý vysílač byl vypnut 5. srpna. RAVAG proto vysílal po dobu jeho výměny (1 měsíc) na frekvenci Radia Hekaphon. Každý den se jednalo o několikahodinový zábavný program.
Radio Hekaphon se definitivně odmlčelo 1. září 1924. Zkušební vysílání společnosti RAVAG na novém vysílači začalo 27. srpna. Přednášky a hudba po několik hodin denně se začaly vysílat 7. září, kdy byl otevřen Vídeňský podzimní veletrh. A protože pokusné vysílání probíhalo bez problémů, konalo se 30. září ustanovující generální shromáždění RAVAGu. Na něm se generálním ředitelem stal Oskar Czeija. A tak další a do dneška oficiálně oslavovaný a uznávaný začátek vysílání rozhlasu v Rakousku nastal 1. října 1924. A tak tedy rozhlas začal v Rakousku fungovat v roce 1924, kdy se počet rozhlasů v celé Evropě zvedl ze 17 na 54.
Teprve od 1. října 1924 se v Rakousku oficiálně počítá historie rozhlasu. Díky událostem ve třicátých a čtyřicátých letech, byly pohnuté i dějiny rakouského rozhlasu. Ale o tom zas někdy příště.
