Autorským organizacím platíme všichni. Víc než si myslíme

Platit za jednu věc, nebo službu dvakrát. Myšlenka, která většině z nás připadne nesmyslná a nepochybně i nemorální. Jsou ale obory a služby, za něž platíme ne dvakrát, ale třikrát, čtyřikrát, klidně i pětkrát a nijak zvláštní nám to nepřipadne. Možná by mělo.

Ilustrační foto Shutterstock.com

Řeč je samozřejmě o autorských organizacích, které zastupují práva autorů a tvůrců. Většinou o těchto organizacích slyšíme v souvislosti s hoteliéry, nebo restauratéry, kteří si stěžují na vysoké poplatky, jenže to je jen malý zlomek plateb, které všichni autorským organizacím dnes a denně platíme.

Řečeno v souladu se zákonem, budeme mluvit o organizacích, které zastupují práva autorů na základě zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským.

Tři platby za jednu službu

Představte si, že jako divák usednete k televizi, ve které běží váš oblíbený seriál tuzemské provenience. Většina diváků si nepochybně dokážete představit, že výroba seriálu není levná záležitost. Všechny náklady na výrobu ovšem producent platí pouze jednou. Žádného kameramana, osvětlovače, nebo scénáristu nenapadne požadovat několikanásobně proplacení honoráře. Výjimkou jsou pouze autorské organizace. Jen za náš hypotetický seriál totiž proběhla v různých podobách platba některé z autorských organizací hned třikrát. Pojďme se tedy podívat, kdo všechno musí autorským organizacím odvést poplatek, než se seriál dostane na televizní obrazovky.

První plátcem byl nepochybně producent, který zaplatil za užití hudebních děl použitých v seriálu, vyjma děl na která uzavřel s autory a interprety exklusivní smlouvu, díky níž se stává vlastníkem těchto děl. To vše je zatím v pořádku, a kdyby byla tato platba jedinou, nebylo by nad čím se pozastavovat.

Druhým plátcem je televizní stanice, která zmíněný seriál vysílá. Ta má uzavřený se všemi autorskými organizacemi smlouvy, na jejichž základě platí měsíční paušál, který se většinou tvoří předem stanovené procento z příjmů stanice. To už je tedy druhá platba za jedno dílo. Tato platba ale může mít ještě jednu perličku. Producentem, který seriál vyrobil a který má tedy smlouvu s autorem hudby, může být i dotyčná televizní stanice vysílající seriál. Podle prosté selské logiky by za jeho vysílání platit neměla, vždyť už přeci jednou všem autorům, interpretům i zvukařům zaplatila. Selská logika, upřímně řečeno jakákoli logika, ovšem v systému odměňování organizovaných autorů chybí.

Třetím plátcem je provozovatel přenosové soustavy, tedy například operátor televizních kabelových rozvodů. Ten sice platí televizním společnostem za to, že jejich kanály dál přeprodává, vyjma stanic, jichž se týká podmínka must carry, jenže proč nepodojit další společnost. Pokud bychom se podívali do rozpočtů kabelových operátorů, potom bychom zjistili, že platby autorským organizacím činí poměrně významné částky z celkové ceny nabízených služeb.

Tři platby až nekonečno

V tomto případě tedy proběhla platba za jednu službu celkem třikrát. Tím ale celý kolotoč končit nemusí. Pokud chce televizní stanice umístit pořad do veřejně přístupného webového archivu, platí opět. Pokud bychom šli opravdu do důsledků, potom formou poplatku připočítaného k ceně výrobku, televize zaplatila poplatek autorských organizacím i za disky v počítačích, na kterých byl seriál střihán, zaplatila za tiskárny a kopírky na kterých tiskla scénáře a pochopitelně za veškeré případné nosiče, které při natáčení i postprodukci použila. Pokud by tento seriál divák sledoval třeba v hotelu, v restauraci, nebo na jiném veřejném místě, potom musíme pochopitelně připočítat platbu navíc. Než se tedy seriál dostal na obrazovku, inkasovaly za něj autorské organizace tři platby přímo související a bezpočet plateb souvisejících nepřímo.

Televize je ale jen jedním z mnoha možných příkladů. Stejně bychom mohli počítat u rozhlasového vysílání, u řady webových aplikací, které pracují s audiovizuálními díly, nebo u reklamy.

Všechny (opakované) poplatky nakonec zaplatí divák

Všechny tyto poplatky ale nakonec zaplatí divák. U médií veřejné služby prostřednictvím poplatků a u médií komerčních prostřednictvím zboží, které nakoupí a do jehož ceny se mimo jiné promítají i náklady na reklamu a marketing. Tyto poplatky by se tedy netýkaly pouze člověka, který je schopen stoprocentního samozásobování. Pokud odebíráte alespoň elektrický proud, nebo jste si jednou koupili balíček soli, přispěli jste autorským organizacím.

Nechci vypadat jako přítel okrádání dřoucích se umělců. Zaplatit za duševní dílo je v pořádku a v pořádku je, i když je náležitě oceněno. Co už ale v pořádku není, pokud za jedno a totéž dílo platíme všichni do úmoru. V pořádku ani není, pokud jsme při koupi zařízení pro archivaci dat a priori považování za zloděje, kteří nepochybně něco ukradnou a proto je po nich třeba požadovat poplatek.

Mimochodem, o pěknou a v pravdě stylovou tečku k tomuto článku se paradoxně postaral sám OSA, který oznámil, že  loni zvýšil celkové příjmy meziročně o 44,5 milionu korun z 813,2 milionu korun v roce 2008 na rekordních 857,7 milionu korun za rok 2009. Jsme my to ale kultury chtivý národ.

Přehled: Kolektivní správci, tzv. autorské organizace v ČR

V následujícím přehledu najdete seznam všech kolektivnich správců v ČR i práv která zastupují.

Poznámka: Přehled je informativní a byl aktualizován v době publikace tohoto článku, v polovině roku 2010.