Jako profesní oběť jsem věnoval 46 minut svého času prvnímu castingovému dílu soutěže Talentmánia, se kterou Nova vyrazila do letošního souboje talentových show, a opět jsem si ověřil, že asi budu nějaký divný. Většinou se totiž u podobných pořadů cítím trapně a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Ne snad že bych při jejich sledování podnikal něco nepatřičného já osobně, ale je mi trapně za všechny, kteří se, bůh ví proč, rozhodli ztrapnit před televizními kamerami.
Nevadí mi horory, nevadí mi ani krváky s hromadami střev, mozků a všemožného slizu, nevadí mi dokonce ani zprávy, ale vždy když vidím soutěžícího, který vypadá jako bulík a chová se jako bulík, je mi za něj vyloženě trapně. Nedokážu zkrátka pochopit, co ho přesvědčilo, aby se realizoval právě tímto pokořujícím způsobem. Vždyť proběhnout se nahý po náměstí s mrtvým kuřetem v zubech a prdícími pytlíky místo bot by bylo důstojnější.
Možná je to tím, že mě nikdy nebavila cirkusová představení, a když byla někde přehlídka zrůdiček, prchal jsem pryč. Zkrátka, nějak nedokážu pochopit co je zábavného na tom dívat se na dítě, jehož jedinou zábavou jsou jízdní řády a které si nepochybně od spolužáků po svém televizním vystoupení užije své, nebo v čem je vtip chlapíka, který si ničí chrup ohryzáváním železa. O Zdeňku Troškovi, nebo ještě trapnějším Marešovi, už radši ani nemluvím.
Když jsem naposledy seděl v jednou okresním městě v restauraci a snažil se prohlodat místní parodií na guláš, sledoval zbytek osazenstva jakousi zábavnou show. Se zájmem jsem pozoroval, jak se osazenstvo baví a snažil se pochopit, proč se vlastně smějí. Ona ta show totiž vážně nebyla podle mě vtipná, ale evidentně jsem byl ve svém názoru osamocený. V tu chvíli mi došlo, že jsou dvě varianty. Buď jsem divný já, nebo většina televizních diváků.
