Mýty kolem novely zákona o vysílání

Stálá komise pro sdělovací prostředky Poslanecké sněmovny dnes na svém 13. zasedání přijala poslanecký návrh zákona, kterým se mění zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, ve znění pozdějších předpisů. Kolem tzv. rozhlasové diginovely se rozvířilo mnoho informací. Rádi bychom na RadioTV.cz poskytli prostor názorům všech stran, a proto jsme požádali Michala Zelenku, prezidenta Asociace provozovatelů soukromého vysílání (APSV), aby reagoval na slova Pavla Foretníka (předsedy NRA), která jsme otiskli v předchozím článku. Pan Zelenka v tomto textu také stručně popisuje historii vzniku rozhlasové diginovely.
Kolem novely zákona o rozhlasovém vysílání se šíří mýty a polopravdy. Pokusím se některé uvést na pravou míru. O této novele se mluvilo mezi poslanci činnými v Mediální komisi a Výboru pro kulturu, vzdělávání, mládež a tělovýchovu už několik let. Po televizní „diginovele“ přišlo rádio konečně na řadu. Absolutně není pravdou, že text připravila a dodala APSV a kdo alespoň tuší, jak to v Parlamentu ČR chodí, ví že je to nesmysl. Poslancům jsme pouze poskytli teze, týkající se nedostatků v mediální legislativě, možností jak bezbolestně přejít na digitální vysílání a pak jsme s nimi řešili sporné body. V některých případech nám bylo vyhověno, v jiných nikoli a párkrát jsme se docela tvrdě přeli. V každém případě jsou předkladateli novely poslanci Petr Pleva, Vítězslav Jandák, Michal Hašek a Olga Zubová. Celá rozhlasová branže by jim měla poděkovat, protože se s námi o problematice radili. V průběhu loňského roku se vyprofilovala v členské základně APSV skupinka, která měla výhrady k novým stanovám a k zmiňované novele. Všichni členové dostali před Valnou hromadou stejné teze jako poslanci. Ve chvíli, kdy se původní návrh objevil na webu sněmovny (červenec ´08) jsem si ho přečetl já, stejně jako ostatní členové. Ne všechno se mi líbilo, ale většinově jsme se shodli na tom, že se jedná o návrh vyvážený, ve kterém je něco pro malé i velké, pro samostatné i vlastnicky propojené, regionální i celoplošné. V lednu z APSV odešlo 7 rádií a společně s úplně novými provozovateli, kteří našimi členy nikdy nebyli si založili Národní Rozhlasovou Asociaci.
Novela, kromě přípravy na postupný a úspěšný přechod k digitálnímu vysílání musí řešit i některé jiné problémy dosavadní legislativy. Jedná se o pokrytí, jehož výpočet byl upraven s použitím margin – 6dB tak, aby stanice ČRo pokrývaly zákonem stanovených 95% populace. Pomiňme, že je to klasická „Potěmkiniáda“, protože třeba ČRo Praha, o kterou šlo hlavně, není slyšet ani o metr dál, ale papírově nyní pokrývá odpovídající území. Opatření bylo přijato trojstranně mezi ČTÚ, RRTV a ČRo. Soukromí provozovatelé nebyli ani přizváni, ani informováni. Nicméně 70% hranice pokrytí pro sítě a majetkově propojené provozovatele v některých případech náhle nestačila a hrozilo odebrání licencí nebo frekvencí Radou. Zvýšení hranice na 80% tedy pouze vrací pokrytí na původní míru. U sítí je to obdobné.
Další mýtus je spojený s pokrytím 300% populace subjektem, který se majetkově podílí na vysílání více provozovatelů. Zde se ovšem každý pokrytý občan započítává tolikrát, kolik má subjekt na relevantním území programů. Tvrzení, že by jeden subjekt mohl mít 5 celoplošných kanálů je science fiction, protože u nás není tolik frekvencí, ani licencí, do jejichž provozovatelů by mohl investor vstoupit. Nebylo by to logické ani z obchodního hlediska, protože by to znamenalo vysoké náklady na kumulované pokrytí.
Poslední sporný bod je tzv. lokální odpojování celoplošných stanic, omezené na 15%, resp. povinnost šířit program v nezměněné podobě v 85% vysílacího času. Celoplošné stanice odpojují od roku ´94 bez jakéhokoli omezení a to jak redakční tak reklamní obsah. Loni přišla Rada RTV s výkladem, že odpojování je nezákonné, protože ve chvíli odpojení nepokrývá celoplošná stanice 70% území ČR programem. Tento výklad má několik háčků. Obě celoplošky mají odpojování v projektu, na základě kterého dostaly licence a mají příjmy z něj i ve svých obchodních plánech, které tehdy musely součástí projektu být. Další otázkou je, zda je reklama programem, či nikoli. Sama Rada celá léta kontroluje proporce programu v licenčních podmínkách tak, že odečte reklamní čas a zbytek pak přepočítá na 100%. Konečný verdikt by musel vynést soud nebo arbitrážní řízení, které by zkoumalo míru poškození celoplošných stanic.
Pokud novela v něčem pomáhá všem, nikoli pouze silným seskupením, je to pouze kompenzace za ochotu přejít na digitální vysílání. Vzhledem k tomu, že se nemusí vypnout analogové FM pásmo, bude třeba použít všechny silné lokální i celoplošné značky a Český rozhlas k propagaci nákupu nových přijímačů a vysílat souběžně po dobu 2 – 3 let. Toto bude představovat náklady stamilionů korun, které ponesou jak soukromí provozovatelé, tak Český rozhlas.
Novela, tak jak byla schválena výborem i komisí, jdoucí do druhého čtení je krajním kompromisem mezi zájmy absolutní většiny rozhlasových stanic, včetně těch samostatných a novým sdružením NRA, které představuje pouhých 4,3% podílu na poslechu. Pro celoplošné stanice znamená větší omezení, než měly dosud. Mýtus, že je to úprava udělaná jen pro silné je tedy nesmysl.