Čtrnáct dní před volbami dostaly všechny kandidující strany v ČT prostor pro prezentaci svých postojů. Navzdory všem stížnostem (dosud) neparlamentních hnutí na diskriminaci médii jsou předvolební spoty tím, co je v očích voličů diskriminuje nejvíce.
Čtrnáct dní před volbami dostaly všechny kandidující strany ve veřejnoprávní televizi prostor pro prezentaci svých postojů. Navzdory všem stížnostem (dosud) neparlamentních hnutí na diskriminaci médii jsou předvolební spoty tím, co je v očích voličů diskriminuje nejvíce.
Ve světle poznání tristní kvality drtivé většiny předvolebních klípků není tak neopodstatněná již sama otázka, zda na prostor vyhrazený veřejnoprávní televizí mají mít strany právo. V případě, že by se předvolební agitace politiků dostaly do televize pouze ve formě řádně zaplacené reklamy, jistě by ubylo pocitů trapnosti a naprosté beznaděje, které jsou bohužel realitou v opačné – tedy současné – situaci.
Nemine den, kdy by se některá z neparlamentních skupin nenechala slyšet, že je médii diskriminována. Náhodný konzument politických diskusních pořadů může dokonce lehce nabýt dojmu, že hlavní tezí programu malých stran je být vidět na televizních obrazovkách a slyšet v rozhlasovém éteru.
Nikdo ze začínajících politiků si bohužel nestačil uvědomit, že k tomu, aby se v médiích prezentoval, je zapotřebí daleko více než nesouvislé žvanění, neschopnost stylizovat sebekratší projev a kritika fungování sdělovacích prostředků.
Nepodléhám iluzi, že bloky předvolebních spotů mohou výrazně zamíchat výsledky voleb tím, že na základě minutové výzvy na sebe skupina několika jedinců strhne pozornost mas. Nepochopitelné se mi ovšem zdá, proč je prezentace v audiovizuálním médiu brána stranami spíše jako vynucená povinnost než jako potenciální a prakticky jediná možnost, jak oslovit nezanedbatelné množství voličů.
I s minimem prostředků lze natočit televizní klip standardní kvality. Také sestavení scénáře krátké agitky nevyžaduje geniální mozek, stačí jen dodržet základní stylistická a formální pravidla mluveného slova, stručně zformulovat pozitivní stanoviska a věcné argumenty volebního programu, střízlivě posoudit věrohodnost tvrzení a nakonec si pohlídat, zda nic, co zazní, nezní trapně.
V málokterém spotu se podařilo tyto základní požadavky splnit. Nově povstalí bojovníci za českou demokracii mohou česká média zatracovat donekonečna, ale než pochopí, že především jejich vystupování je to, podle čeho se volič rozhoduje, nemají šanci na úspěch.
Kdo by se nechal v rozhodování o svém životě zastupovat lidmi, kteří si při prezentaci své strany v diskusním pořadu nepamatují její jméno, kteří při představování svého programu zopakují sloveso „myslet“ několikrát za minutu, kteří místo diskuse rozkrádají studiovou techniku a odchází, když mají mluvit o svých plánech, kteří nezvládnou zformulovat otázku, ani když je k tomu moderátor pětkrát vyzve?!
Celá předvolební show se tak stává spíše hloubkovou sondou do české národní povahy. Nutno říci, že poměrně věrnou, proto si málokdo připouští, co ve své podstatě předvolební klipy demonstrují a jak to s Čechy dvanáct let po sametu vlastně je.
Nestydět se za vlastní diletantismus, pomlouvat ostatní, snažit se masy utáhnout na vařenou nudli, zištně podporovat xenofobní nálady, posilovat strach z „velkého“ světa a zříkat se odpovědnosti za svou minulost – tak si ti, co za ní bojují, představují demokracii. Jako dlouho to ještě potrvá?
Článek je převzat ze serveru Vajíčko.cz
