ROZHOVOR – Televize Nova ve čtvrtek 4. září spustila původní český sitcom Comeback. Jedním z jeho „otců“ je i známý filmový a televizní publicista Tomáš Baldýnský. O tom, jak vznikal Comeback, zda se tvůrci poučili z předchozích nezdarů, jaké byly inspirační zdroje, a zda byl Ozzák napsán Martinu Dejdarovi na tělo, se můžete dočíst v první části našeho exkluzivního rozhovoru.
Když někdo u nás přišel s původním českým sitcomem, v drtivé většině často tvrdě narazil. Nováci, Hospoda, Policajti z předměstí….. Přijde mi, jako kdyby Češi tento formát nezvládali, stejně jako třeba akční filmy. Co přesvědčilo vás, letitého filmového a televizního žurnalistu, abyste se na Comebacku podílel?
Právě proto, že jsem byl novinář, věděl jsem, že sitcomy se dělají všude okolo nás, a že jsou někde horší někde zase lepší a dokud se nezačnou dělat, nikdy se je nenaučíme. Myslím, že právě těch pár neúspěšných pokusů z minulosti spoustu lidí od toho odradilo, učení se zastavilo. Já jsem měl takovou bláznivou odvahu a nesmyslné sebevědomí, že jsem říkal, že se to jednou podařit musí.
Čerpáte ze starších českých pokusů o sitcom?
Když jsme do Comebacku vstupovali, starší české pokusy jsme nestudovali – možná z pověrčivosti. Byla to možná chyba, protože z chyb i úspěchů předchůdců se moudří lidé dokážou poučit. V budoucnosti to plánuji, to už budu moudrý.
A rozebírali jste nějaké americké modely sitcomů?
To určitě. Comeback je prvním plodem takového velkorysého plánu, který začal někdy před rokem. Tehdy jsem prohlásil, že je tady určitě spousta geniálních humoristů, o nichž televize prostě neví. Nova pozvala amerického scénáristu Johna Vorhause, který kdysi pracoval třeba i na Ženatý se závazky, a teď se živí tím, že objíždí sitcomem zapomenuté kouty a vysvětluje, jak na to. My byli zastávkou mezi Rumunskem a Nikaraguou. Soustředil jsem nějakou padesátku lidí, které jsem posbíral ze všech možných prostředí – scénáristů tam byla jen hrstka, zato spousta bloggerů, autoři kreslených vtipů a samozřejmě novináři. Navedli jsme je do workshopu s bláhovou myšlenku, že to John za čtyři dny všechno vysvětlí a pak už to půjde samo. Nicméně vytvořil se tam stabilní okruh přibližně deseti lidí, kteří tvoří Comeback. A zbyla nám další desítka Sdružení přátel Comebacku, kteří se na psaní scénářů nehodí, ale pomáhají nám vymýšlet fóry.
Jaká byla geneze Comebacku?
Workshop skončil velkou vyřazovací soutěží – všichni účastníci se rozdělili do podskupin a ty přicházely se svými projekty. Nova si z nich vybrala ty, které prošly do užšího výběru. A tam začala skutečná práce, psaní pilotních scénářů a z těch se prosadil právě Comeback, což jsme trochu obšlehli od Darwina. Důležité tam bylo nejen to, jak ten projekt vypadá, ale i zda jeho tým je schopen ustát sériovou výrobu. Na sitcomech není nejtěžší napsat vtipný scénář, ale napsat čtyřiadvacet vtipných scénářů a na každý mít týden.
Nebylo by jednodušší začít nějakým adaptovaným sitcomem?
Jako se dělala Redakce, jasně. Jenže to bychom se toho tolik nenaučili. Ta strašlivá situace dostat z naprosté nuly až do finálního tvaru během pár dní přinesla školu, která je někdy krutá, ale neocenitelná.
Takže jste byli zcela původní? Nevycházeli jste z ničeho ani rámcově? Například z Dva a půl chlapa?
O tom, že jsme se inspirovali Dvěma a půl chlapy jsem se už někde dočetl, ale musím bohužel říci, že je dost těžké předělat seriál o čtyřicetiletém děvkaři, ke kterému se přistěhuje zakomplexovaný a smolařský brácha s desetiletým synem na seriál o taťkovi, který neustále bojuje se svou hubatou dcerou a dětinsky naivním starším bratrem. Ale neříkám, že jsme neměli inspirace. Na to, že by byl fajn udělat seriál o zapadlé hvězdě totalitní discoscény, jsem přišel při filmu Hudbu složil, slova napsal. Ten sice vypráví úplně jiný příběh, i postava je jiná než ta naše, ale inspirace to byla. Chtěli jsme mu přidat bratra metalistu, vymysleli jsme tedy Ozzáka, říkali jsme, že by měli mít něco víc společného než jen byt. Přišel obchod s hudbou jako celkem logické řešení. A o mnoho týdnů později mě napadlo, že jsem viděl film, v němž byl potrhlý prodavač s hudbou (Všechny moje lásky, pozn. red.), leckomu jinému Ozzákovy prodejní metody připomínají Black Books. Rozhodně jsou v Comebacku velmi patrné naše inspirační zdroje, někdy podprahové, jindy zcela vědomé. Navíc je to kolektivní práce, takže v některých případech ani nedohledáte, jestli to autor vymyslel, a nebo někde viděl. Ale dá se to poznat, protože kradení je nesmírně těžké a v textuře příběhu je poznat. Postavy a jejich rozestavění je pokaždé jiné, je velmi těžké je nepozorovaně ohnout a přinutit tak, aby se chovali, jako někdo jiný. Je to škoda, bylo by to mnohem snazší.
Jak funguje váš autorský tým?
Všichni, co Comeback dělají, mají rádi podobné věci, filmy a seriály. A naším přáním je, aby to bylo taky takové. A byli bychom rádi, aby se na něj dívali ti, kdo mají rádi stejné věci, jako my.
Sitcom je založen na dialozích postav. Ty postavy by měly vypadat realisticky, ale jejich reakce a dialogy musí být vyšinuté, jaksi popírající logiku. V jednotlivých situacích není důležitá smysluplnost, ale pointa. Když jsem viděl fotku Martina Dejdara s „máničkovskou“ parukou a knírem, začal jsem se trochu bát. Nebude humor Comebacku založený na tom, že Dejdarovi nasadili paruku, přilepili knír a teď se národe válej smíchy?
Ta otázka má dvě poloviny. Jak my to děláme a jak to vzniká. Pro vznik dialogů si představte místnost, kde je tři až šest mladých lidí – já jsem tam ve svých 36 letech nejstarší – kteří pijí redbuly, kafe, obávám se, že většina z nich také kouří, strašně se smějí a přeřvávají se s co nejvtipnější replikou. To, že na sitcomu jsou nejtěžší dialogy, je tradovaný omyl – stejně jako to, že v něm mají být „vtipy“. Stejně jako to, že situace nemají být smysluplné a logické. Sitcom je naopak na logice a smysluplnosti založen, protože řetězec událostí, který donutí postavy chovat se srandovně, musí být přirozený. Samozřejmě si můžete vypomoci tím, že jsou postavy stylizované a srandovnější, než bývá běžné, ale stejně se musí chovat srozumitelně a logicky. A na sitcomu je nejtěžší vytvořit situaci, v níž jim nezbyde, než chovat se vtipně.
Ale to, co vy teď říkáte, je to, co já jsem si myslel před tím rokem, když jsem to začal dělat, že vlastně dialogy jsou nejtěžší. Dnes vím, že když si dobře vytvoříte situaci, máte scénář napsaný klidně za dva dny.
A Dejdar v paruce?
Ozzák je postava, kterou si všichni scénáristé při jejím vymýšlení oddaně zamilovali. Každý z nich chtěl být Ozzák, každý měl pro Ozzáka milión nápadů. Ozzák je podobný typ postavy jako Kramer v Seinfeldovi – nejvýraznější charakter, největší blázen, hodně netypická televizní postava. Před natáčením pilota jsme začínali s obsazováním a velmi, opravdu velmi dlouho jsme nikoho nemohli najít. Už jsem začínal mít dojem, že někoho tak výrazného mezi českými herci nenajdeme, bláhově jsem přemýšlel o obsazení opravdového rockera, ale pak najednou přišel Martin Dejdar a Ozzák byl před námi. Dokonce to bylo tak, že jsme Dejdara museli na Nově trochu prosazovat. Takže se rozhodně nedá říci, že by náš seriál vznikl na nápadu „Dejdar dostane paruku a bude to opravdová švanda“. Zajímavé bylo, že ho v masce testovací publikum nepoznával, mnohdy – tedy na dvou ze tří testování, což myslím mohu označit termínem „mnohdy“ – někdo řekl, že je škoda, že toho Ozzáka nehraje nějaký známý herec, protože by to asi bylo úspěšnější. Comeback vlastně vznikl pro úplně jiného herce, který měl hrát roli Tomáše.
Pro koho?
To vám neřeknu, aby to nevypadalo, že když jsme ho nevybrali, není dost dobrý. On je boží. A věřím, že to ví.
V druhé části rozhovoru, kterou pro vás chystáme na zítra se například dozvíte, jak moc stíhá v současnosti Tomáš Baldýnský sledovat konkureční projekty na jiných stanicích nebo co znamená pojem „sitcomový“.
