RECENZE – Dnešní recenze se zaměří na Českou televizi. Její brněnské studio pro diváky připravilo seriál připomínající tzv. městské legendy. Černá sanitka vychází ze stejnojmenné knihy folkloristy a etnologa Petra Janečka. Dnešní recenze se týká jednoho banánovníku, mnoha jedovatých pavouků a vysokého počtu snědených marihuanových koláčků.
V roce 2005 se zvedla velká diskuze kolem švédské knihy Ulfa Palmenfelta Požíračka mrtvol a jiné příšerné historky (v překladu Daniely Krolupperové). Tato útlá kniha je sbírkou krátkých historek a říkaček, které si můžeme pamatovat z dětství, kdy byly často vyprávěny u ohně na dětských táborech. Děsivé příhody jsou doplněny originálními ilustracemi Heleny Willisové. Kniha by zdaleka nezpůsobila takové rozhořčení, kdyby ji nevydal Albatros s doporučením „Pro čtenáře do 10 let“. Okamžitě se začali ozývat upjatí rodiče, pro něž byla morbidnost této knihy neúnosná. Nejspíš už zapomněli na své dětství, kdy nějaká ta „urban legend“ patřila do výzbroje snad každého dítěte (Osobně jsem disponoval historkou o lesním vrahovi dětí, který jako vraždící nástroj používá strunu od kytary.). Tato veřejná diskuze měla za následek jednu věc, Požíračka mrtvol byla v neuvěřitelně rychlém čase zcela vyprodána, a kdo nebyl pohotový, přišel zkrátka.
Naštěstí ne na dlouho, protože o rok později se objevila kniha Petra Janečka Černá sanitka (nakladatelství PLOT), která čtenářům nabídla sofistikovaný a erudovaný pohled na zmiňované městské legendy. Kniha dosáhla velkých úspěchů, a proto se dočkala – zatím – dvou pokračování.
Černé sanitky se chopilo brněnské studio České televize a vznikl tak stejnojmenný cyklus patnácti současných fám a pověstí. Dnešní recenze se bude podrobněji zabývat čtvrtým dílem s názvem Zelené nebezpečí. Tento díl vychází z 33. kapitoly knihy, která nese název Banánovník z nákupního centra a v knize popisovaní štíři jsou nahrazeni smrtelně jedovatými pavouky.
Pětadvacet minut děleno dvěma
Veřejnoprávní televize by se v původní tvorbě měla zabývat věcmi typu Černé sanitky v mnohem širším měřítku. Po formální stránce jde o jistý druh experimentu, jenž od komerčních televizí nemůžeme očekávat, protože ty se ze své podstaty musí v drtivé většině zabývat osvědčenými a zaběhnutými formáty.
Černá sanitka je rozdělena na dvě části. V hrané části se divák stal svědkem legendy, která byla upravena pro televizní obrazovky. Druhá část nejprve představí onu pověru ve světovém kontextu, a pak se snaží dobrat skutečnosti, jestli je možné, aby se popisovaná příhoda skutečně stala, či nikoliv.
Televizní cyklus tak přesně kopíruje knižní formu, kde je také nejprve servírovaná jedna z možných variant dané legendy a druhá část nabízí odborný rozbor, ukázky jiných verzí a zhodnocení, zda na tomto mýtu je něco pravdivé. Kromě stejné formy je velice podobná i výtvarná stylizace znělky(prologu) a titulků.
Bakalářská povídka
První, hraná část je vlastně kratší bakalářskou povídkou. Nikoliv však na námět diváků, ale podle příhody, co se stala „kamarádovi kamaráda“. Vzhledem k tomu, že historka s banánovníkem zabírá v knize pouze jednu stranu a kousek a je vyprávěna přesně v onom obecném a nekonkrétním duchu: „Jeden můj kamarád mi vyprávěl historku, co se stala jeho známému….“, bylo zapotřebí vybudovat zcela nový příběh, osadit jej konkrétní dobou a konkrétními postavami.
V Zeleném nebezpečí byl použit osvědčený motiv odjezdu dominantnějšího z rodičů (matka) do lázní. Následuje otcův odchod na mariáš a pivo a dcery doma začínají večírek pro pár kamarádů s hlavním hřebem – marihuanovými koláčky. Čerstvě dovezený banánovník v obýváku nějak podivně hučí, ale všichni to připisovali účinkům několika vykouřených jointů. V hospodě mezitím došlo pivo, tudíž se otec nečekaně vrátil domů, omladina urychleně opustila byt, kde zůstaly pouze zmiňované koláčky. Otec (Bob Klepl) se očekávatelně nechtěně předávkuje domácím pečivem s přídavkem THC. Banánovník zase divně hučí a tak dále, a tak dále.
Scénáristicky tato část trpěla přemírou nápadů a motivů, kterých bylo na cca desetiminutový film až příliš mnoho. Hlavní motiv s banánovníkem plným jedovatých pavouků se ztratil v záplavě těch ostatních – marihuanový večírek, v hospodě došlo pivo, latinskoamerický velvyslanec řeší problém s dovezenými banánovníky, zhulený otec. Tvůrci se v tomto případě nechali unést zejména oblíbeným tématem točícím se kolem marihuany. Ta je oblíbenou látkou mladých tvůrců, ale diváky (zejména ty sledující veřejnoprávní televizi) nechává zcela chladnými. Předchozí příběh Rovnátka byl z tohoto pohledu mnohem jasnější a jednodušší, a proto i vtipnější. V Zeleném nebezpečí byl vtipný jen okamžik, kdy otec, zcela pod vlivem trávy, lozí po stropě.
Z hereckých výkonů stojí za zmínku pouze scény v hospodě mezi štamgasty a výčepním, který oznamuje, že mu došlo pivo. V tomto obraze byla cítit realita a zkušenosti všech zúčastněných.
Vysvětlení bez výsledku
V druhé části je divákovi prezentována historie příslušné
městské legendy přímo autorem knihy Petrem Janečkem. Dále pak Roman Zach, jako průvodce celým cyklem navštíví příslušné odborníky, aby zjistil, zda na pověsti není alespoň trochu teoretické pravdy.
Největším nedostatkem této části byla totální absence režie. Rozhovory nemají vodící linii a přeskakují sem a tam. Přišlo mi, že byly brány na „první jetí“, ať už byl výsledek jakýkoliv. Případná výmluva na časový pres je zcela irelevantní. Rozhovorům také chybí zřetelná pointa. Divák očekává, že se dozví, zda je možné přinést si domů banánovník plný jedovatých pavouků, a přitom se od dozví jen další možnou „urban legend“ tentokrát v podání odborníka na tropické rostliny.
Roman Zach je trefa do černého
Průvodcem celého cyklu je Roman Zach. Myslím, že tvůrci nemohli sehnat lepšího představitele této úlohy. Zach je charismatický herec s příjemným hlasem i přednesem. Objevuje se v průběhu celé epizody a své glosy a připomínky dokáže servírovat s přesnou kombinací ledového klidu a ironie. Jeho chování během rozhovorů je přirozené a prošpikované různými nenápadnými mimickými gesty a pohyby.
Experiment s televizním zpracováním Černé sanitky zůstal na půl cesty. Epizoda Zelené nebezpečí byl na malém prostoru přecpána různými motivy, které zcela přehlušily hlavní příběh. Režijně byl také podceněn kontrast mezi hranou a dokumentární pasáží. Přesto si myslím, že takovýchto projektů má ČT sypat z rukávu mnohem více. Problémem při hodnocení Černé sanitky je totiž nemožnost porovnání. Jí podobná televizní věc u nás dosud neexistuje. Místo toho, aby se ČT zabývala nesmyslným oživováním zombie typu Nemocnice na kraji města, měla by své dramaturgy vyslat do terénu, aby vyhledávali originalitu a jinakost. Černá sanitka je rozhodně takovým cyklem.
Hodnocení (10 bodů je maximum)
●●●●●○○○○○
Černá sanitka
4. díl Zelené nebezpečí
premiéra 25. září 2008 ve 21:45 na ČT1
režie: Mojmír Kučera
