Nejdelší nemocnice na světě

RECENZE – Zatímco předchozí články se zabývaly zcela novými televizními projekty, dnešní recenze obrací svou pozornost na seriál, jenž si svou zarputilostí, s níž odmítá opustit televizní obrazovky, vybudoval pozici kultu. Nemocnice na kraji města – nové osudy odhodila svou největší devízu, když seriálový doktor Sova zemřel před čtrnácti dny. Nová Nemocnice je lepší, než ta předchozí nová Nemocnice, ale vzhledem ke kvalitám předchozí řady to zase tak těžký úkol nebyl.

Česká televize vyniká ve schopnosti reinkarnace již jednou uzavřených seriálových příběhů. Místo toho, aby pro diváky vymýšlela nové postavy, nové hrdiny a nová prostředí, raději šáhne po nějakém starém kusu a znovu jej převaří. Tento podzim se na obrazovky dostanou hned tři takoví „fénixové“ – Hop nebo trop, Zdivočelá země a Nemocnice na kraji města. Posledně jmenovaný seriál je opravdovou raritou, Česká televize vzala produkt z éry socialismu, který byl poplatný své době a přetvořila jej do období ranného kapitalismu. Jediné, co zůstalo, je nemocniční prostředí fiktivního Boru a známé postavy. Je zajímavé, že další seriály z pera Jaroslava Dietla zůstaly nepovšimnuty. Diváky by možná zajímaly třeba osudy prosté prodavačky z lahůdek, která třeba mohla po revoluci – společně s děvčaty zpoza pultu – samoobsluhu privatizovat.
První natažení Nemocnice na skřipec se odehrálo na přelomu tisíciletí, kdy světlo světa spatřila Nemocnice na kraji města po dvaceti letech (2003, režie: Hynek Bočan). I přes rekordní sledovanost prvního dílu této série, bylo velmi brzy jasné, že „nová Nemocnice“ kulhá minimálně na jednu nohu. Za všemi těmi oficiálními proklamacemi ČT i tvůrců byly jednoznačně cítit peníze, nikoliv potřeba vytvářet hodnoty. K velkému překvapení (nebo zděšení – záleží na úhlu pohledu) se ČT rozhodla připomenout umělecké fiasko a navíc jej doplnit o dalších třináct dílů. Nikdo se nemůže divit, že se nad tímto počinem vznášel těžký mrak nedůvěry a zbytečnosti. Televizní ortopedi byli opět nataženi a seriál Nemocnice na kraji města – nové osudy byl na světě. Dnešní recenze se věnuje jeho třetímu dílu s názvem Setkání.

Tolik postav, až oči přecházejí

První fakt, který na Nových osudech upoutá, je obrovské množství dějotvorných postav. To samo o sobě není vůbec na škodu, při dobrém a propracovaném rozvrstvení, poskytuje tato skutečnost tvůrcům široké možnosti. Zaplnění příběhu spoustou postav bylo například typické pro Roberta Altmana (1925 – 2006; MASH, Gosford Park, aj.). Na scénáři, jenž je dílem Lucie Konášové (scénář k Anděl Páně nebo Dobré čtvrti), je patrná snaha o moderní pohled na současnou problematiku nemocnice, avšak svazující omezení toho, že jde o TU Nemocnici na kraji města jsou až příliš patrná. Pero scenáristky by se nejspíš rádo rozlétlo po nových lidech a nových příbězích, ale Čeňková a Blažej drží uzdu nových nápadů pevně v rukou. Alespoň, že mohla scenáristka pohřbít nejznámější postavu ze všech – dozvěděl jsem se, že doktor Sova zemřel před 14 dny. Ale na scéně se zase objevil Přemysl Rezek (bývalý hokejista, nyní trenér NY Rangers!!!), takže stíny minulosti jsou nepřekročitelné.
Celkově scénář působí dost rozháraně – je to dáno také oním velkým množstvím postav. Není přesně dáno, které postavy jsou hlavní, a kterým je potřeba dávat největší prostor. Jednotlivé epizody jsou volně naházeny na hromadu, což poukazuje na ne příliš důslednou práci dramaturgyně Marči Arichtevy (dramaturgyně Der Lebensborn – Pramen života nebo dvojdílný televizní film Vlna). Je bohužel smutným faktem, že v drtivé většině původní dramatické tvorby selhávají dramaturgové ČT ve své elementární funkci v práci se scénářem.

Bezradné vedení

Před režiséra Viktora Polesného (režie Milenci a vrazi) byl předložen scénář, který potřeboval režiséra přesného vidění, jasného cíle a pevné ruky. Ideální pozice pro Karla Kachyňu nebo Jířího Krejčíka. Avšak Viktor Polesný není ani jedním z nich. Džungli postav a jejich příhod nabídl divákovi ve značně surovém stavu. Skákání z jedné epizody na druhou postrádalo rytmus. Nepodstatná záležitost dostávala více místa, než ta podstatnější a výsledek byl velmi zmatečný. Komplexně Nové osudy působily jakoby byly šity velmi horkou jehlou, což je škoda. Když už tedy „vrchní velení“ rozhodlo o tom, že se Nemocnice na kraji města bude natahovat jako mentolová žvýkačka bez cukru, mohlo na její výrobu vyčlenit více času a prostředků. Režii Nových osudů lze označit jako konvenční a bez nějakého výjimečného nápadu. Děj je roztříštěn na sérii minipříběhů kolísavé kvality. Na jedné straně stojí dobře zvládnutá akční scéna napadení jednoho z posádky sanitky a na té druhé fádní až trapný obraz z premiéry Revizora v místním divadle.

Herci jako šedé myši

Herecké výkony všech zúčastněných herců jsou šablonovité a takové „bez chuti a bez zápachu“.  Jedním z mála světlých okamžiků byla Libuše Šafránková (postava Anny), která na prostoru přibližně pěti vteřin dokázala, že je opravdu velká herečka – mám na mysli scénu, kdy se svými dcerami odcházela z divadelní premiéry. Dvě věty stačily, aby se dostala na pomyslné čelo žebříčku herců v tomto seriálu. Další herečkou, jež zaujala svou přirozeností, byla Bára Hrzánová (MUDr. Saša Machovcová), která dostala ve třetím díle jen o něco málo více prostoru než Libuše Šafránková. Z mužských protějšků se nejlépe jevil Kamil Halbich jako silně věřící doktor Krásný. Kamil Halbich je jedním z nejzajímavějších, ale také nejméně využívaných herců, co u nás máme. Jeho doktor Krásný je jednoduše, ale přesně vybudovanou postavou, která klade mnohem zajímavější otázky, než například postava doktorky Hudcové (Vilma Cibulková), jež má tajemství z minulosti zřejmě jako hlavní charakteristiku. Ostatní herci a herečky odvedli standardní, popřípadě mírně podprůměrný herecký výkon.

V porovnání s Nemocnicí na kraji města po dvaceti letech dopadly Nové osudy o poznání lépe. Pel zbytečnosti však tento seriál ze sebe smýt nedokázal. Pochybuji, že by někdo ze zodpovědných velitelů lodi jménem ČT dokázal smysluplně odpovědět na základní otázku PROČ?.

Hodnocení (10 bodů je maximum)
●●●○○○○○○○

Nemocnice na kraji města – nové osudy
3. díl Setkání
Premiéra 10. října ve 20:00 na ČT1

Režie: Viktor Polesný
Scénář: Lucie Konášová
Dramaturgie: Marča Arichteva
Kamera: Josef Špelda
Hudba: Ondřej Soukup
Výtvarník kostýmů: Ivana Brádková
Architekt: Jiří Hlupý
Vedoucí natáčení: Markéta Hájková
Šéfdramaturg: Ivan Hubač
Šéfproducent: Jaroslav Kučera
Výkonná produkce:Přemysl Pražský (Luxor), Ivana Jaroschy (ČT)
Zvuk: Miroslav Hřebejk
Střih: Lenka Polesná