Probůh, mámo, ztlum tu bednu – 2. díl: technika už není brzdou

Pohled na problematiku hlasitosti televizní reklamy z dalšího úhlu. Místopředseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání JUDr. Pavel Foltán v této části rozebírá technické možnost omezení intenzity zvuku v reklamních spotech. Regulace hlasitosti reklamy je podle něj plně v rukou provozovatelů vysílání, nicméně divácké stížnosti nutí zákonodárce přijímat nové legislativní úpravy v této oblasti.

Reklama už není o hlasitosti ale o kvalitě

Pozornějšímu čtenáři ke konci předchozího dílu jistě neuniklo prosté konstatování faktu, že se čtvercem možností techniky a technologie v dané oblasti se úměrně mění i aplikační přístupy postupně poznávaných souvislostí v terénu dobově tendenční praxe: Masírovat už tak dost nervózního diváka šokovou hlasitostí reklamních brejků už ani tady dávno není trendy. Právě dík tomu technickému pokroku (jehož vývoj jsem byl nucen posledně poněkud zdlouhavě – a tím pro některé alergičtější zasvěcence možná i trochu nudně – rekapitulovat) se těžiště efektů audio arzenálu i v téhle branži přeskupuje z křídla kvantity na křídlo kvality. Abyste nemuseli klikat na ten předchozí článek, tak jen svými slovy zopakuji, že (právě díky těm popisovaným technickým a technologickým možnostem) už to dávno není o intenzitě zvuku TV reklamních brejků, ale že je to naopak o jejich audio kvalitě – čili o rozměru modulace jejich audio stopy. Takže velmi zjednodušeně řečeno – žádné jenom „volume“, ale i tentokrát (a tentokrát hlavně) taky „tone“.

Prostě exploatace hlasitosti v dotčené oblasti ty své reálně snesitelné možnosti už vyčerpala. Na rozdíl od sféry modulační, kam se zcela logicky přesouvá. Možná tak trochu i proto, že tam vždycky byla. Ale neměla ani tu technickou, ani technologickou podporu, jakou má v posledních letech. O dalších perspektivách ani nemluvě. Neměla ani tu demokratickou mobilitu, jakou má teď – včetně aktivní i pasivní přístupnosti. Řečeno s klasikem klasiků: „Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, ale…“

Ostatně jak známo, poslední dobou se rovněž i rádia (v rámci využití prvků souboru technických parametrů) snaží zvětšit „bramboru“ své slyšitelnosti nikoli už jen v rámci prostého zvýšení výkonu vysílače (jako ještě donedávna), ale nyní hlavně v rámci možností modulace zvuku. Čili lepší je velká a chutná brambora, nežli naopak (což ale myslím a říkám z pohledu posluchače). Aneb jak praví stará dobrá slovenská lidová moudrost (dovolím si překlad ;o): Lepší je být zdravý a bohatý, než chudý a nemocný…

PŘEDCHOZÍ DÍL: Regulace hlasité reklamy – Probůh, mámo. ztlum tu bednu!

Reklama z hlavního kanálu České televize zmizela. Na programu ČT4 ale může běžet dál. Ilustrační foto – archiv RadioTV / Česká televize

Vot, těchnika…

Dnes už komukoliv a snadno dostupné DAW systémy disponují přinejmenším hned několika desítkami integrovaných nástrojů včetně takových samozřejmostí, jako je limiter, maximizer, apod. (a standardně ve špičkové kvalitě). Kromě toho jsou většinou kompatibilní opět s celou řadou profi plug-ins (v obecně dostupných cenových relacích a škálách zmíněných v minulém článku) nevyjímaje majstrštyky typu vitalizérů a dalších jim podobných košer libůstek. Takže v současnosti (obnášející už i nějaký ten tuzemský rok) se dávno nehřeší jenom na hlasitost, či chcete-li na intenzitu, resp. na hladinu zvuku v případě audio-stopy u spotů televizní reklamy. Také u těchto dílčích produktů jde spíše o tu (i v minulém článku již několikrát zmíněnou) zvukovou kvalitu, resp. o možnost práce s ní. A prostor k tomu je právě v oblasti té modulace.

Zmíněný trend už spoustu let funguje v muzice. A to jak ve studiových produkcích (natáčení a výroba audio nosičů – CD, DVD, mp3, wav, atd.), tak v terénu při live produkcích na pódiích koncertů při velkých open-air festivalech, ale i při komorních recitálech v malých klubech. Už několik let je zcela běžné např. to, že i zpěv super hvězd při jejich live mega show má „pro sichr“ plnou technickou podporu i v řadě hi-end hardware lampových procesorech – namátkou typu VP-1, apod. (Jeden každý z nich po několika desítkách tisíc korun pořizovací hodnoty…) A už dávno není žádnou výjimkou to, že i tzv. „malý“ zpěvák při recitálu v „malém“ klubu zařadí do své individuální signálové audio cesty mezi mikrofonem a mix-pultem svůj vlastní vokální procesor (jím ovládaný z pódia pomocí pedal-boardu), jímž posílá zvukařovi do PA systému v podstatě už svůj hotový zvuk. Žádná věda. (Dřív to šlo jen u linkových signálů, ale dnes je to běžné i u mikrofonů. A to u obou těch audio cest včetně dnes už i takových banalit, jako je třeba tzv. anti-feedback integrovaný dneska už v každé elektroakustické kytaře, apod.).

Kapely se na koncertech snaží co nejvíce přiblížit studiovým nahrávkám

Ucho posluchače si na tu nejvyšší kvalitu zvuku rychle zvykne. Z toho plyne, že se interpreti snaží o to, (když už je to v praxi technicky možné), aby se jejich zvuk z pódia co nejvíc přiblížil studiovému zvuku nahrávky, kterou posluchači znají z CD (či z mp3) alba a z rádií (wav, atd.) – protože zpravidla: nejprve se vydá album, pak následuje tsunami hlavního hitu v rádiích a až pak interpret vyjíždí na koncertní promo turné. Aby se prodalo co nejvíc nosičů. Čímž je byznys kruh uzavřen. Nic nového pod sluncem. Nicméně z uvedených skutečností je zřejmé, že to může mít – a má to – i své další zpětné jevy. Je-li dnešní posluchač už zvyklý na špičkovou zvukovou kvalitu z live produkcí, musí tedy dostat – coby televizní divák – zvuk ještě kvalitnější, a to i v případě televizních reklam. Respektive – z pohledu marketingu – zejména v případě televizních reklam, protože (jak známo) v televizním vysílání jde hlavně o reklamu. A když by zvuk reklamních spotů nebyl (co do hi-end profi studiové úrovně) „in“, pak by pozornost divákova ucha byla (reflexivně jeho aktuální normě = zkušenosti odjinud) nižší. A proč by výrobci reklam byli sami proti sobě a zbavovali se nejen svých technických, ale i jiných výhod při výrobě (nejen) zvuku k reklamním spotům? Nicméně „o tom potom“. Zatím tento odstavec lze uzavřít konstatováním prokázané skutečnosti, že v případě dotčené problematiky zvuku TV reklam už dávno ani v tuzemsku nejde jen o hlasitost. A pozornému čtenáři by se asi mohlo zdát i to, že aktuálně možná zase až tak nejde už ani o tu modulaci. Takže (jak bylo uvedeno již v závěru předchozího dílu) ta hlasitá bouře ve sklenici ztichlé vody by asi přeci jen mohla být skutečně o něčem úplně jiném…

Co to je, když se řekne…

O problematice hlasitosti reklamních spotů zatím veřejně mluví kruhy provozovatelů vysílání – tedy hlavně kruhy televizní. Na rozdíl od zadavatelů a zhotovitelů reklamních spotů. Mimo jiné se mluvilo např. o pojmu komprese ve smyslu „zhutnění“ zvuku. I v uvedeném smyslu by se k pojmu komprese dal doplnit přesnější termín, a to stlačení, resp. zhuštění audio signálu (tj. zvuku). Obecně lze konstatovat i to, že způsob komprese je dlouhodobě známou (takže v tomto smyslu už i klasickou) metodou vylepšení zvuku ve formě posílení audio signálu elektronickou cestou. Zčásti tu jde zejména o to, jak dosáhnout v průběhu dráhy zvukové stopy znatelně (čili i slyšitelně) pokud možno co nejmenšího rozdílu mezi špičkami intenzity zvuku – a tedy aby po celé dráze audio křivky byl pokud možno stejně slyšitelný – neboli aby nezanikl mezi jinými frekvenčně podobnými zdroji zvuku.

Je to možné snadno vysvětlit na jednoduchém příkladu: Máte kapelu v nástrojovém (zpěvem to pro tento příklad nebudeme komplikovat) obsazení: sólová kytara, rytmická kytara, baskytara, bicí, eventuálně klávesy. A co budete určitě řešit je to, jak dobře ozvučit velký tj. „basový“ buben („šlapák“, čili „kopák“, atd.), a to tak, aby nejen dobře zněl (tj. ani dutě, ani placatě, ale ani jinak „z pod duchny“), ale aby se ve všech svých basových frekvencích netloukl s baskytarou. A z pohledu basy naopak. Takže baskytaru pak za tím účelem preventivně posílíte tak, že její zvuk (na signálové cestě mezi snímačem a mix pultem) zkomprimujete. Klasicky třeba už po léta známou krabičkou, které se říká kompresor. A je to. Nicméně ale pozor – kompresor a zesilovač – to je rozdíl. Už v principu.

Existuje snažší cesta k regulaci hlasitosti než přes legislativní nařízení?

Kompresor je procesor. Čili i vzhledem k tomu nelze korektně namítat, že by hlasitost reklamních spotů (např. na začátku reklamních brejků) nebylo možné snížit kvůli tomu, že ten hotový zvuk někdo před tím zkomprimoval. A na druhou stranu lze poznamenat něco podobného i k některým názorům z některých diskusí, tvrdícím v podstatě to, že vše řeší tzv. limitery. Neboť jak známo, limiter dělá tu svou důležitou – a dnes už nenahraditelnou práci zpravidla v tzv. „sedmikrásce“ (tj. v okruhu, v řetězci, ve smyčce, apod.) mix pultu. Čili v oblasti jeho působení. Ale nikoli až za mixem. (Zdůrazňuji, že zpravidla.) A to jak na pódiu při live produkcích, tak i ve studiu – při mixu, či při postprodukci (masteringu, apod.). Na výstupu z mixu je tzv. master volume (nikoli gain) = regulátor výstupní hlasitosti zvuku už jdoucího do reproduktorů. Takže pokud si jakýkoliv audio či A/V produkt „finálně vyrobíte“ = nahrajete (smícháte, zmástrujete a vypálíte, anebo jinak elektronicky „zakonzervujete“), pak při jeho následné reprodukci můžete na vašem reprodukčním zařízení jakkoliv a velmi snadno = podle potřeby, anebo podle libosti měnit intenzitu jeho zvuku – čili hlasitost. A to už bez kompresorů, limiterů, či bez dalších jiných víceméně složitých zařízení. Stačí k tomu jediný potenciometr („volume“ česky „hlasitost“). Z toho objektivně plyne, že hlasitost reklamního spotu má – při vysílání reklamního brejku – v rukou provozovatel vysílání (a ze zákona za to objektivně odpovídá, protože ve smyslu příslušných ustanovení naší platné právní úpravy – mimo jiné – provozovatel je povinen provozovat vysílání na vlastní odpovědnost).

Hledání způsobu měření…

Pokud by se mělo operovat souslovím „zvuková intenzita“, pak by bylo možno pracovat i s pojmem intenzita zvuku. Ta by pak mohla být objektivně stejně měřitelná (a tedy i subjektivně stejně vnímatelná) v jakkoli „odlišné oblasti prostorové akustiky“, neboť intenzitu zvuku lze změřit kdekoliv. A eventuální akustické odlišnosti různých prostorů lze v případě potřeby (dle příslušných parametrů) přepočítat. Ale – byl by to pak případ běžných tuzemských obýváků, v nichž běžní tuzemští diváci sledují vysílání tuzemských (?) reklam v programu tuzemských televizních kanálů? Kdo ví, takže těžko říct. Možná v případě zohlednění nepřípustné hladiny hluku dle ČSN. To ale asi nebude ten pravý a kýžený parametr, k jehož zohlednění by v dané věci mělo dojít. Ostatně i tuzemský provozovatel vysílání může disponovat (a většinou dnes už i dávno disponuje) možností regulace intenzity zvuku reklamních brejků v relaci s hladinou zvuku reklamou přerušovaného pořadu. Provozovatel k tomu má (podobně jako nahrávací či postprodukční studio) možnost využít celou řadu hardware i software komponent. Není důvod ani k nejmenším pochybám o tom, že v tuzemských televizích pracují špičkoví profesionálové na špičkových zařízeních špičkové kvality. A že jsou perfektní. Bez debat. Tak kde je chyba? Proč chodí tolik diváckých stížností k Radě České televize, k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, anebo k rukám poslanců v rámci příslušných parlamentních struktur?

Kdo s kým, o čem, pro koho

Rada České televize je organickou součástí ČT (coby média veřejné služby) a zjednodušeně řečeno – má v rámci činnosti ČT hlavně zastupovat zájmy veřejnosti (čili tzv. „koncesionářů“, přesně řečeno plátců televizních poplatků). A jako taková tedy musí reflektovat i relevantní podněty diváků v rámci dané problematiky, protože vůči veřejnosti odpovídá za kvalitu ČT.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je ústředním orgánem státní správy v oblasti regulace vysílání a (mimo mnohé jiné) podle příslušných ustanovení platné právní úpravy je povinna řešit také stížnosti a jiné podněty občanů ve smyslu správního řádu a předpisů souvisejících. A pokud tedy RRTV obdrží podnět občana = diváka, týkající se hlasitosti televizních reklam, pak je povinna s takovým podnětem naložit podle zákona. A protože zákon o vysílání zatím dotčenou problematiku pro přímou působnost RRTV neupravuje, pak RRTV nemůže nic víc, než eventuálně postoupit podnět Radě ČT (v případě, že se jedná o stížnost diváka na hlasitost reklamy ve vysílání programu ČT2 a nebo ČT4), přičemž v případě ostatních provozovatelů může RRTV pouze informovat Poslaneckou sněmovnu a veřejnost prostřednictvím své tzv. výroční zprávy. Víc zatím RRTV ze zákona pro diváka v podstatě nemůže učinit.

Poslanci – jakožto volení zástupci lidu – v rámci systému zastupitelské demokracie v našem státním zřízení jsou mimo jiné rovněž povinni zabývat se relevantními podněty občanů, a to v jakékoli sféře společenských vztahů – tedy i v oblasti rozhlasového a televizního vysílání. Z toho zcela logicky vyplývá, že standardně – v rámci parlamentní zákonné iniciativy – vznikl i poslanecký návrh na regulaci hlasitosti reklamních spotů v televizním vysílání.

Z uvedených skutečností plyne, že s ohledem na kvantitu i dlouhodobost kritických podnětů televizních diváků v rámci dotčené problematiky je postup poslanců i RRTV korektní a zcela relevantní. A že je ve všech standardech přinejmenším i de lege artis.

Co v lednu nejde technicky, to v březnu zkusí „píárko“

Těch v lednu nastolených technických témat k další diskusi by se možná ještě pár našlo. Ale čas oponou trhnul a technika už zdá se ani tady nebude tou hlavní brzdou pokroku. (Ostatně – říkám to od začátku.) Pro pořádek a úplnost i v zájmu obecné mediální gramotnosti je tu na příště rovněž několik souvisejících otázek právních (ba dokonce i poněkud autorskoprávních). Ale k tomu zase až za týden.

Autor je místopředseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, přednáší na univerzitě.