V minulém díle tohoto miniseriálku čtenáři (až na pár příslovečných výjimek potvrzujících pravidlo) poznali, že šlo v podstatě o stručné odpovědi na několik technických námitek, které k dotčenému tématu omezení nadměrné hlasitosti televizních reklam poslední dobou vzešly z dominantního okruhu některých provozovatelů televizního vysílání v tuzemsku. Nyní se podíváme na další.
I v dnešním díle pokračujeme v mapovaní technických a legislativních možností a připomínek diváků k hlasitosti reklam. V předešlých dílech nedošlo na všechny připomínky, protože s aktuálním vývojem situace se objevují další. Takže možná se k některým z nich ještě dostaneme někdy příště.
Zájem diváků znamená spokojenost… nebo nikoliv?
Ale jak známo – a jak už bylo i koncem předchozího článku avizováno – objevily se k tématu i některé další námitky právního zaměření s poněkud „autorskoprávním“ příznakem. A o tom to bude právě teď. Nicméně ještě před tím si můžeme zrekapitulovat několik pravidel z praxe: Televizní vysílání je zpravidla určeno zejména pro diváka, na jehož zájmu (měřitelném a vykazovaném jakožto tzv. „sledovanost“) je konec konců závislé, a to hlavně v případě soukromých provozovatelů. Vysílání tzv. „veřejnoprávní“ televize pak ze zvláštního (a k tomu účelu určeného) zákonného pravidla má navíc (resp. především) poskytovat divácé veřejnosti veřejnou službu v oblasti televizního vysílání. Uvedená (a další z nich plynoucí, či odvozená, apod.) pravidla jsou bez potřeby další diskuse už vcelku všeobecně známá a jasná.
Logicky lze počítat s tím, že i tady může dojít k výjimce potvrzující pravidlo. Nicméně výjimka by se neměla stát pravidlem (a pravidlo výjimkou ;o) a proto je nutné to dodržování příslušných pravidel jak v zájmu diváka, tak i v zájmu divácké veřejnosti (resp. v zájmu veřejném) systémově zajistit. A v rámci tohoto systému mít i odpovídající funkční nástroje, funkční prvky a jejich funkční vazby, (včetně té velmi podstatné vazby, které se říká zpětná vazba), a to i se vším co s tím souvisí. Neboť systémová pravidla jsou objektivní. A ne vždy – i v mediální praxi – se vyplácí je jakkoliv nerespektovat.
„Prosím vás, kam až sahají Hujerovi?“
Ve století duplikace, medializace a zejména digitalizace se autorská práva (především tedy ty jejich části hmotné) stávají všudypřítomným fenoménem a společným jmenovatelem všeho. Jeden má kolikrát už málem strach, aby třeba v Gobi nebo na Sahaře za každým zrnkem písku nenarazil na něčí výsostně svébytný a zásadně nepřekonatelný autorskoprávní problém (resp. zájem). A to i mimo oázu… Inu „o peníze jde až v první řadě“ asi i tady. A leckomu by se pak mohlo zdát i to, že v tzv. vzduchových sloupcích – čili více či méně uzavřených akustických prostorech – tuzemských obýváků s TV bednou (resp. dnes už plazma a nebo led plackou) jde za uvedeným účelem o každý reklamní decibel.
Říkal mi tuhle kdesi kdosi, že od té doby, co na něj ty reklamní brejky tak řvou, už neměří tu reklamu jenom na imbecily, ale i na decibely. (Jak se mu to rýmuje.) Tož, proti gustu žádný dišputát. A to ani v případě některých měrných jednotek a jejich eventuálních aplikací. Máme tu konec konců hentu demokracii a každý má právo svobodně říct svůj vlastní názor. (Nicméně pokud možno přiměřeně hlasitě.) A pokud možno přiměřeně k tématu a pokud možno přiměřeně k prostředí. Tak třeba zmíněné autorské právo je systémem právních norem, upravujících a regulujících právní vztahy v určité přesně specifikované společenské oblasti. A tak tedy (rovněž v rámci dotčené tématiky) lze v daných kontextech připomenout i to, že autorské právo je součástí širšího systému práv na ochranu duševního vlastnictví, kam ovšem spadají také např. práva průmyslová (jako jsou třeba práva k vynálezům, patentům a průmyslovým vzorům), což jsou různé právní discipliny pro různé právní oblasti. A bylo by tedy dobré jejich právní instituty a jejich funkce rozlišovat a správně aplikovat (např. nezaměňovat, nemíchat a podobně). A to – jak už ze starého pravidla známo – ani případně z neznalosti, která neomlouvá. Aniž by však bylo v tom směru možno kohokoli z neznalosti podezřívat, nelze tu upřít ani pár stručných poznámek k některým ze zmíněných názorů, mířících do autorskoprávní oblasti dotčené problematiky.
Já nic, já „autor“…
Bylo-li vyřčeno, že „pro provozovatele vysílání je obtížné zasahovat do reklamního vysílání, které je samostatným autorským dílem“, pak by muselo být konstatováno i to, že „vysílání“ – ať už reklamní a nebo jiné vysílání jako takové (tj. coby technický proces přenosu nějakého signálu) – samo o sobě nemůže vykazovat znaky „autorského díla“ – tedy být dílem v režimu autorského práva. Takovým předmětem však může být např. dílo, které je vysíláno.
Dále bylo například řečeno, že pořady a reklamní spoty jsou vysílány ze samostatných nosičů (např. kazet), a že nosiče s akvizičními pořady dodávají provozovatelům vysílání distributoři, nosiče s reklamou pak mediální či reklamní agentury a pořady i reklamní spoty představují samostatná autorská díla a provozovatelé vysílání nejsou oprávněni do jejich zvukové složky zasahovat, protože jsou chráněna autorským zákonem. K tomu lze poznamenat, že není zcela zřejmé, zda by zvuková složka reklamního spotu (jako taková – tedy jeho technická součást) mohla být považována za předmět ochrany autorského práva jakožto samostatné tzv. autorské dílo.
V dané oblasti totiž není možné stanovit, že daný audio či A/V produkt má být – jakožto „autorské“ dílo – přehráván pouze v určité hlasitosti (např. 90 dB, apod.) a pokud ne, pak by došlo k porušení jeho autorskoprávní ochrany. Takový „autor“ by možná takovou „autorskou“ podmínku stanovit mohl, ale co na to pak např. hygienické a jiné normy k ochraně zdraví?
V roce 1995 ještě problém hlasité reklamy neexistoval, nebo ano? Ilustrační foto – vysílání TV Nova z poloviny devadesátých let (archiv RadioTV)
Je hlasitost věcí autora díla nebo vysílatele?
Při eventuální akceptaci uvedené logiky by pak totiž audio či A/V nosiče mohly podléhat podmínce, že musejí být konzumovány pouze za autorem (zvukovým technikem) předepsané úrovně hlasitosti. A pokud ne, pak by podle dané „logiky“ došlo k porušení jeho „autorských“ práv. V takovém případě by pak ale (domyšleno do důsledků) vůbec nebylo možno ztlumit či zesílit televizi, rádio, přehrávač, anebo jiné zdroje A/V signálu – tedy mimo tu úroveň, kterou coby autor předepsal např. zvukový inženýr. (Taková alternativa je už i teoreticky jenom stěží představitelná. A co potom její praktická kontrola – jako podklad pro její eventuální následnou vynutitelnost?) Kromě zákona o právu autorském jsou tu totiž i jiné zákony – např. zákon o ochraně veřejného zdraví – a s ním související (již shora zmíněné) hygienické a jiné zdravotní předpisy. Náhled na danou problematiku by tedy mohl být složitější ještě i o tohle. Co potom?
A pokud v uvedeném směru v zájmu „autorů hlasitosti“ zazněl odkaz na čl. 17 ústavní Listiny základních práv a svobod, pak by podle stejné logiky mohl zaznít i reversní odkaz na stejná práva televizních diváků (pochopitelně i jim garantovaná tímtéž ústavním pořádkem). Aneb:
Vox populi…
Z dlouholeté zkušenosti víme, že převážná většina televizních tvůrců pracuje pro diváka – bez něj by totiž jejich práce neměla smysl. Alfou a omegou všeho, co se v televizi děje je to, že se na to divák dívá. A až to divák přepne a nebo vypne, pak neuslyší ani tu nejhlasitější reklamu.
PŘEDCHOZÍ ČLÁNKY NA TOTO TÉMA:
Probůh, mámo, ztlum tu bednu – 2. díl: technika už není brzdou
Regulace hlasité reklamy – Probůh, mámo, ztlum tu bednu!
Pokud je pravda, že „převážná většina televizních tvůrců pracuje pro diváka – bez něj by totiž jejich práce neměla smysl. Alfou a omegou všeho, co se v televizi děje je to, že se na to divák dívá… “ – pak by měl být pro zainteresované osoby veledůležitý názor spotřebitele (diváka, posluchače) – viz název série článků – „… probůh – ztlum tu bednu“.
To se samozřejmě neděje, jak pan autor mezi řádky potvrzuje. Je velmi pravděpodobné, že divácký názor na uřvané (a mnohdy stupidní) reklamy dospěl až k těm, kteří je tvoří, technicky upravují tak, aby sice nebyla nepřekročena maximální modulační úroveň na vysílací straně, ale přesto byla hlasitost subjektivně mnohem vyšší, než hlasitost nosného programu – a v neposlední řadě k těm, kteří je bez úprav „pustí“ do éteru.
Pokud by byli zmínění lidé soudní (nebo se zajímali, jak jsou na tom zahraniční televizní stanice na západ od našich hranic), jistě by se našel způsob, jak rušivou zvýšenou hlasitost reklam přiměřeně snížit. Vůle v tomto směru zde bohužel chybí.
Divácký (posluchačský) názor nikoho nezajímá, provozovatel soukromého rádia se snaží všechny ostatní stanice „přeřvat“, aby byl co nejdále „slyšet“ bez ohledu na technickou kvalitu vysílání, výrobce reklam chce „nakrmit uši“ posluchačstva, aby si již konečně někdo ten reklamou vychvalovaný „produkt“ koupil (je známo, že dobrá věc reklamu nepotřebuje) – a ta která televize jen sleduje, kolik za reklamu obdrží peněz. Divák (posluchač) je na posledním místě, i když to všechno platí.
Pokud televizní program sleduji, při reklamě zvuk vypnu – mé dvacetileté dceři je to úplně jedno, ta televizi nesleduje vůbec (a zřejmě není sama). Jí stačí počítač.
Možná, že to je hlavní smysl uřvaných reklam – probudit dřímající důchodce před obrazovkou.
Jsem sice důchodce, leč nedřímám. Přicházím asi o mnoho dobrých inscenací, když přepnu nebo vypnu televizorv v době řvoucí reklamy. To není pro spící, ale pro blbé.
Ivo, spát s hrající televizí u ucha není zdravé teda ani trochu. O rádiu či jiném kraválu platí to samé. Je to zlozvyk kterej se navíc potom těžko odbourává.
Dovolím si otázku na autora článku. Co říkají autoři filvých děl, jsou-li tato bez vědomí autora přerušovaná reklamou?
Jste ještě v RaděRTV?