Ke koncepci zpravodajství Ivana Kytky, někdejšího šéfredaktora České televize, se chce vrátit ředitel zpravodajství ČT Zbyněk Honys. V čem ona tolik zmiňovaná koncepce spočívá? Zeptali jsme se bývalého šéfa ČT Jakuba Puchalského.
Redakce zpravodajství České televize bude mít od konce února nového šéfredaktora. Jedno je jisté – nebude to Bohumil Klepetko. Do finále konkurzu postoupili jeho dva zástupci Karel Novák a Roman Bradáč, a také bývalý redaktor TV Nova Martin Grmela. Od března by mělo zpravodajství a publicistika na ČT procházet radikální změnou. Ředitel zpravodajství Zbyněk Honys v této souvislosti hovoří o návratu ke koncepci někdejšího šéfa zpravodajství ČT Ivana Kytky, který na Kavčích horách působil v době šéfování Jakuba Puchalského. Zeptali jsme se tedy, v čem ona Kytkova koncepce zpravodajství spočívá.
Redakci zpravodajství ČT čekají změny, které Zbyněk Honys popsal jako návrat ke koncepci šéfredaktora Ivana Kytky. Ten vedl redakci zpravodajství za vašeho působení v ČT. Můžete říci, v čem jeho koncepce spočívá?
Musím vyjádřit překvapení, že pan Honys konkrétně jmenoval pana Kytku. Tu koncepci bych rozdělil na dvě části – obsahovou a realizační. Zatímco pod to, co stálo na papíře, by se podepsalo 99 procent novinářů, kteří chtějí mít nějaký profesionální kredit, u realizace nastal problém. Myslím, že Ivan Kytka provedl po manažerské stránce řadu kroků, které nebyly šťastné, mířily vůči konkrétním lidem a chyběla jim určitá koncepčnost. Když to řeknu s určitou nadsázkou, nemůžete přijít mezi velmi početný kolektiv profesionálů, na jehož práci máte v něčem třeba i dost vyhraněný názor, říci jim to do očí a začít s nimi spolupracovat. To je manažerský nesmysl, chyba.
Čili tam došlo k negativnímu přijetí nového šéfredaktora, jak se to později stalo ředitelce zpravodajství Janě Bobošíkové, která s Ivanem Kytkou svého času úzce spolupracovala?
Myslím, že tyto dvě věci se nedají úplně srovnávat, protože Ivan Kytka nastupoval v situaci, která byla podle mého jiná a příznivější. Lidé byli nakloněni změnám, a když pomineme určitou obecnou „hysterii“ spojovanou s výměnou generálního ředitele, bylo v redakci určité pozitivní naladění. Nebo alespoň neutrální. V případě návratu Jany Bobošíkové tomu tak podle mého nebylo. Nepřicházela do televize jako někdo neznámý, kdo nemá vymezené vztahy s lidmi, kteří tam pracovali. Navíc svou roli hrál i fakt, že když za mého působení z ČT odcházela, zcela otevřeně si řekla o určitou funkci s určitými pravomocemi, které pro mě byly zcela nepřijatelné.
Šlo o funkci zástupkyně šéfredaktora?
Nikoli. Chtěla vyjmout pořad 21 z kompetence šéfredaktora zpravodajství a podřídit ho přímo generálnímu řediteli.
Jinými slovy se chtěla udělat „sama pro sebe“?
Ano, přesně tak. Udělat si takovou malou televizi v té velké. Samozřejmě jsem stál velmi o to, aby zůstala, protože jsem si tehdy myslel – a myslím si to stále -že to je dobrá televizní novinářka. Možná stejně tak dobrá, jako ambiciózní. Její požadavek ale nebyl přijatelný, bylo to za hranicí.
Sledujete výkony Jany Bobošíkové v Sedmičce?
Všeho všudy jsem viděl 12 minut prvního vysílání, které podle mě nebyly moc šťastné. Jana Bobošíková byla více nervózní, než je u ní běžné, a méně připravená, což jde asi ruku v ruce s tím, že to bylo první vystoupení. Nicméně mám pocit, že tomu pořadu asi pomohla, ať už tím, co umí, nebo svou image, která kolem ní vznikla. Netroufám si jí ale jinak hodnotit.
Když se vrátím k Ivanu Kytkovi, vyznívá to tedy tak, že jeho koncepce byla dobrá, ale selhal jako manažer.
Ivan se začal ocitat v nebezpečné izolaci. Měl kolem sebe několik lidí, kteří pro něj byli ochotni pracovat a komunikovat s ním, zbytek redakce se proti němu postavil do otevřeného konfliktu. Bylo to nepříjemné jak pro vedení televize, tak pro instituci jako takovou. Navíc bylo měsíc před volbami. Do toho můj nástup… Byl to první mezník mého působení. Nemohl jsem si dovolit selhání při volebním vysílání, a tak jsem to musel řešit. Nebylo možné dávat nějaký další čas na ten experiment. Velmi pravděpodobně by se to řešilo i bez voleb, ale kvůli nim to bylo naprosto kategorické.
Mluvíte o experimentu. V čem tedy tkvěla koncepce Ivana Kytky?
Bylo to hlavně o změně výběru témat do zpravodajství a jejich řazení, o částečném odpolitizování zpráv a zároveň o kritičtějším zpravodajském pohledu na politické dění, o větším a systematičtějším otevření se zahraničním informacím, o profesionálnějším zpracování reportáží, o koordinaci obrazu a slova, o potlačení reportérů samotných na obrazovce. Bylo to jistě i o formální podobě zpravodajských pořadů, proto změna studia, znělek, více dynamiky ve střihu. Je zajímavé v tomto ohledu porovnat libovolné zpravodajství z let před naším nástupem a poté, a to nejen za Ivana Kytky, ale poté i za Zdeňka Šámala.
Jaký byl potom rozdíl mezi způsoby, které zavedl Kytkův nástupce Zdeněk Šámal? Předpokládám, že šlo hlavně o přístup k lidem.
Ano, především. Zdeněk Šámal přišel jako člověk, který v televizi znal, když to řeknu s nadsázkou, každého vrátného. Měl za sebou dlouhou profesní dráhu televizního zpravodaje a reportéra, takže byla velká pravděpodobnost, že neopomene nic z toho, co chtěl Ivan Kytka zlepšit. Přitom zklidnil atmosféru v redakci. Nebyl náhodně vybraným člověkem, ale logicky převzal funkci po Ivanu Kytkovi, protože oni dva byli stejně klíčovými osobnostmi pro zpravodajství, jejichž přítomnost v Praze jsem prosadil v Radě ČT. Musím říci, že z obsahového hlediska se na tom, jak zpravodajství dělat lépe, se Zdeněk Šámal s Ivanem Kytkou shodli. To, co je dnes vznešeně označováno za Kytkovu koncepci, jsou víceméně věci, které jsem chtěl sám v televizi prosazovat – bez ohledu na osobu šéfredaktora. Viděli jsme, co není dobře a co chceme změnit.
Třeba?
Jak už jsem říkal: výběr témat, záběr zpravodajství směrem více do zahraniční, více kritičnosti, profesionálnější práci s informacemi, ať posílením rešeršního zázemí či používáním alternativních informačních zdrojů jako je třeba internet. Chtěli jsme také trošku odfiltrovat pocit českého diváka, že Česká republika je „pupkem“ světa. Redaktoři měli vidět věci v širších souvislostech, pracovat i s jinými informačními zdroji, než jsou tiskové konference a oficiální PR materiály, měli více investigovat, hledat kontroverzní témata u věcí, které byly prezentovány jako jednoznačné. Šlo prostě o standardní novinářské návyky, ale v televizním provedení. Proto bych nerad operoval s termínem „Kytkova koncepce“. Ona to samozřejmě byla koncepce, ale hodně stála na věcech, které jsme chtěli změnit společně a myslím, že to na zpravodajství bylo vidět.
Podle toho, co říkáte, se nabízí otázka, k čemu se chce Zbyněk Honys vracet, když ona „Kytkova koncepce“ v podstatě pokračovala i po jeho odchodu a prošla nějakým vývojem až k dnešnímu stavu zpravodajství a publicistiky v ČT…
To je dobrá poznámka. Myslím, že věci, které jsme změnit či posílit – postupně se tak v mnoha věcech stalo – jsou v dnešní době standardní součástí práce redaktorů, že o nich nemá cenu ani mluvit – natož je balit do nějakých vizí. Ale neznám ani záměry, ani žádné dokumenty pana Honyse a ani současnou situaci v redakci zpravodajství, takže jeho kroky nechci nijak dále komentovat.
