Potřeba technologie pro hudební plánování je stejně stará jako samotné hudební rozhlasové stanice. S příchodem cenově dostupných počítačů na konci 70. let minulého století dorazil i první software, který měl hudebním dramaturgům rádií usnadnit proces výběru skladeb při tvorbě playlistů, Selector. První verze Selectoru vyšla již v roce 1979, pro pamětníky 3 roky před příchodem legendárního Sinclair ZX Spectrum.
Za Selectorem stojí americká společnost RCS Inc., kterou založil Dr. Andrew Economos – člověk, který metodiku hudebního programování přetavil do prvního a u nás i ve světě nejrozšířenějšího programu na hudební plánování.
Již před příchodem Selectoru existovala potřeba rádií mít přehled a hlavně kontrolu nad tím, co rádio hraje. Příliš brzy si majitelé a provozovatelé rozhlasových stanic uvědomili, že nechtějí výběr hudby svěřit do rukou svých „air talents“ tedy DJs, kteří budou vždy hrát nebo alespoň inklinovat ke své oblíbené hudbě. Ostatně hudební zaměření stanice by mělo jít ruku v ruce s programem a promem, které jsou (nebo by měly být) cílené na určitou posluchačskou skupinu. Mnozí z nás jistě pamatují začátky soukromého broadcastingu v Česku v první polovině 90. let, kdy hudbu v rádiu vybíral DJ, většinou za pochodu a podle nálady. Výsledkem pak bylo nekonzistentní hudební „schéma“, kdy posluchači museli mít pocit, že na jedné frekvenci vysílá hned několik rádií, podle toho, kolik je právě hodin.
Než přišly počítače
Ve světě ovšem hudební stanice existovaly a fungovaly mnoho dekád před listopadem 1989. Aby rádio zabránilo mnohdy chaotickému výběru hudby moderátory a dosáhlo vyprofilovanějšího hudebního schématu, šéf stanice zpravidla vybral „nejschopnějšího“ speakera a udělal z něj hudebního šéfa, který měl na starost výběr hudby a tvorbu playlistů. Na jeho bedrech leželo několik zásadních úkolů:
• výběr hudby (tedy konkrétních písní), které odpovídaly dohodnutému hudebnímu formátu (řekněme, že naše stanice hraje oldies)
• tvorbu playlistů
• kontrolu (dodržování) playlistu moderátory
Existovaly (a dodnes existují) i výjimky – stanice, které naopak kladou důraz na neformálnost, neuniformnost, pestrost a „širokost“ formátu, kde hlavní slovo má DJ, který má často velmi volné ruce ve výběru hudby. Takových stanic je ovšem minimum a zpravidla se nejedná o leadery trhu.
Hudební knihovna
Hudební knihovna není nic jiného než archív písní. Zhruba do poloviny 80. let (tedy před masivním rozšířením cédéček) se v rozhlasových stanicích používaly cartridge. Cartridge byla páskové médium (s tzv. nekonečným páskem) zhruba velikosti VHS kazety. Každá cartridge pojmula právě jednu píseň a byla hlavním stavebním kamenem zvukového (tedy i hudebního) archívu. Cartridge se ukládaly do speciálních poliček podél zdí studia. Odtud i termín „cartwall“ – tedy zeď s cartridgemi. Podle typu prvku (hudba, jingly, znělky, reklamy…) mohlo mít rádio takových cartwallů hned několik – každý pro jiný typ prvků.
Jedním z hlavních úkolů hudebního šéfa bylo mít ke každé cartridge z hudebního cartwallu papírovou kartičku (tzv. „index card“), na které byly zapsány důležité údaje o každé písni:
• ID (číslo cartridge)
• adresa (kde se cartridge nachází, např. 1. zeď, 2. přihrádka, 8. cartridge)
• interpret písně
• název písně
• délka písně
• autor písně
• vydavatelství, u kterého píseň vyšla
• eventuálně další údaje podle potřeb stanice
Základem jsou kategorie
Aby se hudební šéf mohl vůbec pustit do tvorby playlistů, musel si nejprve v hromadě kartiček udělat nějaký systém. Ten zpravidla spočíval v rozdělení hudebního archivu (reprezentovaném našimi kartičkami) na menší nezávislé hromádky; říkejme jim kategorie. Díky kategoriím se mohl hudební šéf zorientovat a mít přehled nad množstvím písní, které má v archívu. Kategorie mu též umožnily strukturovat vysílání z pohledu hudební dramaturgie, o tom ale až později. Kartičky pro jednotlivé kategorie byly uloženy v oddělených přihrádkách, pro každou kategorii byla tedy stanovena jedna konkrétní přihrádka.
Písně v jedné kategorii vždy měly alespoň jeden společný rys: byly stejně staré, nebo byly stejného žánru, nebo byly stejně dobré (nebo stejně špatné). Hudební šéf mohl díky hudebním kategoriím rozložit hudební archív do menších celků, kdy písně v rámci jedné kategorie vždy měly něco společného. Uveďme si konkrétní příklad, jak to mohlo vypadat. Protože jsme výše začali budovat oldies stanici, ukážeme si, jak by mohly vypadat kategorie takové oldies stanice dnes:
• 60. léta
• 70. léta
• 80. léta
• 90. léta + něco málo ze současnosti
• Sklad (odkladiště nepoužívaných písní)
Pokud jsou pro našeho hudebního šéfa důležitější žánry než stáří písní, mohl by vybudovat kategorie následovně:
• Rock (syrovější písně)
• Softrock
• Folk/rock
• Pop
• Disco
• Sklad
Uspořádání písniček v kategoriích není nahodilé; jejich pořadí (umístění) v kategorii souvisí s časem, kdy daná píseň hrála naposled. O tom ale více až v sekci o rotacích. Jak si v příštím dílu ukážeme, kategorie jsou základním stavebním kamenem při konstrukci formátových hodin.
