Za hloupost se platí je známé přísloví. Občané Česka s největší pravděpodobností toto rčení pocítí na vlastní kůži. Nejen špatný stav státní pokladny, ale i 10miliardová pokuta společnosti CME jsou „dárkem“ špatných rozhodnutí českých politiků v minulosti.
Arbitrážní řízení mezi Českou republikou a společností CME skončilo v březnu letošního roku. Pro český stát to byla velmi tvrdá prohra. Verdikt zněl: Česká republika neochránila investici CME, musí zaplatit. Následné odvolání české vlády se zdálo předem prohrané. Nabízela se totiž otázka: Kolik odvolání u jakéhokoliv orgánu je zpětně vyřízeno ve prospěch žadatele? Mizivé množství. Proto Vláda ČR ihned začala hledat viníka a spustila odvolávací proces Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Následně zvýšila tlak na nové majitele televize Nova, kvůli které český stát musel zaplatit. Kdo je ale viníkem? Vladimír Železný, bývalý generální ředitel TV Nova, nebo radní, či politici? Nebo dokonce celou kauzu spustili američtí byznysmeni s vědomím, že „slabý“ český stát nakonec podlehne a CME vydělá jednorázově tolik, co by se jí nepodařilo za celou dobu? Těžko říci. Jisté je ale to, že chyba vznikla hned na začátku, kdy se licence označila za českou, přestože byla za americké peníze. Různá lobby to pak dokázala využít.
Proč se Česká republika dostala do tak nezáviděníhodného postavení, že musí ze státního, už tak neuvěřitelně schodkového, rozpočtu zaplatit soukromé firmě 10 miliard? Pro odpověď se musíme vrátit do prvních porevolučních let, kdy se kladly základy demokratického zřízení. Říká se, že každá legrace něco stojí. Ta česká „legrace“, nebo-li zpackaná transformace, už celou republiku stála neuvěřitelnou částku. Pro ilustraci: obnova infrastruktury zničené lonskou povodní má celkově stát 20 miliard. Výsledek arbitráže s následním zaplacením CME 10 miliard Kč můžeme přirovnat k docela slušné přírodní katastrofě.
Od státního centralismu k duálnímu systému
Politická reprezentace po listopadu 1989 stála před nelehkým úkolem. Musela vytvořit prostor pro svobodné podnikání i ve sdělovacích prostředcích. Zatímco v tištěných médiích to nebyl zase tak velký problém, v podstatě stačilo uvolnit zákazy, u elektronických médií bylo třeba rozhodnout, jaký systém se má vytvořit.
Nabízelo se několik variant. Rozhlas a televizi ponechat ve státních rukou nebo všechno zprivatizovat a jít americkou cestou. Existovala i třetí možnost: vytvořit duální systém, tj. kombinace veřejnoprávního média a soukromého sektoru. Univerzální systém neexistuje. Každá země je jiná a je pouze na její politické reprezentaci, jak se rozhodne, která varianta se jí zamlouvá. My jsme se inspirovali Německem. Veřejnoprávní médium je instituce, jímž je ze zákona svěřen majetek a vlastní zdroj příjmů nezávislý na státním rozpočtu. Pak je tu soukromý sektor, který rovněž potřebuje regulaci, nebo-li musí mít nad sebou kontrolní orgán. Ten uděluje vysílací licence a dozoruje, zda vysílání privátního média splňuje určitá, předem daná, pravidla.
U nás je regulačním úřadem Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). Na začátku roku 1993, kdy se jednalo o udělení licence komerční televizi, měla RRTV pouze šest členů z devíti. Tři místa, která předtím byla vyhrazena členům zaniklé federální rady (Československo zaniklo k 31.12.1992), nebyla ještě obsazena. Předsedou tehdejší Rady byl Daniel Korte, filolog s kontakty do prostředí ODA.
Je důležité, jak je regulace nastavena. Třeba ve Velké Británii obdobný úřad dohlíží nad všemi provozovateli vysílání, včetně veřejnoprávních. Má velké kompetence, řídí se propracovanými zákony, vedou jej zkušení manažeři, investiční bankéři, prostě lidé, kteří rozumí podnikání, protože média jsou především byznys. Pak existuje země v Evropě, kde mediální trh je dokonale deformován. V Itálii premiér Berlusconi kontroluje 4 z 5 hlavních televizních stanic. Na politickou situaci v Itálii to má devastující vliv. V řadě západních zemí měli z komerčních televizí obavy a s jejich zaváděním vůbec nespěchali, viz Rakousko. V Česku jsme spěchali a byli jsme na to hrdí. Stejně tak jako na překotnou privatizaci. Obojí má za nezdarem jeden jmenovatel: špatné, nefunkční či dokonce neexistující zákony, bez jasně vymezených pravidel hry.
U nás RRTV zodpovídá za soukromý sektor, částečně i za veřejnoprávní média. Zákonodárci ji moc dobře nevybavili. Rada podle zákona neměla moc velké pravomoce. Měla dohlížet, aby pořady nebyly v rozporu s ústavou, nepropagovaly válku a neohrožovaly vývoj dětí. Dále aby provozovatelé poskytovali objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů.
Jak začala vznikat Nova
Mediální trh v postkomunistických zemích střední a východní Evropy představoval pro zahraniční investory zajímavou příležitost pro jejich podnikatelské aktivity. Mezi prvními zájemci, kteří vycítili šanci, byl bývalý poradce amerického prezidenta Reagana, později velvyslanec USA v Budapešti Mark Palmer. S Evropou měl jisté zkušenosti, od znalostí místních reálií až po kontakty s určitými lidmi. V USA se sešel s psychologem Péterem Hunčíkem, aktivistou revoluční slovenské VPN. Tomu Palmer nabídl účast v projektu, jehož cílem bylo vybudování až šesti televizních stanic ve střední a východní Evropě. Hunčík si ke spolupráci přizval svého známého Fedora Gála a další česko-slovenské kolegy. V polovině roku 1992 založili s.r.o. CET 21 a vstoupili spolu s dalšími 25 zájemci do soutěže o vysílací licenci. Dodatečně se společníkem stal i Vladimír Železný, který už připravoval konečnou verzi žádosti a projektu komerční televize.
Palmer byl prezidentem společnosti CEDC se sídlem v Berlíně, mezi jejíž kapitálové podílníky patřil, jak se později ukázalo, i Ronald Lauder. CEDC usilovala o vytvoření sítě samostatných televizí, jejichž program by odrážel místní zvyklosti a podmínky, aniž by do něj centrála zasahovala. Projekt české komerční televize, později pod názvem TV Nova, byl napsán tak, aby uspokojil RRTV, jejíž členové neměli zkušenosti s privátními médii, tudíž si ani neuměli představit, jaký program komerční televize musí vysílat, aby si sama na sebe vydělala. Zástupci CET 21 představili Radě projekt, který mj. zaručoval, že televize nebude vyrábět svoje vlastní programy a tím pádem umožní skutečné konkurenční prostředí, protože umožní vysílat pořady jiných společností. Že tomu nerozumíte? Počítalo se, že držitelem licence bude právě CET 21, která ale nebude vlastnit, kromě oné maličkosti – vysílací licence, nic. To ostatní zajistí partneři, tedy ty společnosti, kterým CET 21 umožní vysílat jejich programy.
Jak se později ukázalo, právě v tomto šlo o vážný problém. Američtí investoři totiž dobře věděli, že podle českého zákona se nemohou stát jako cizí subjekt držitelem vysílací licence a navíc licence je nepřevoditelná a účastníkem řízení smí být pouze žadatel o licenci. CEDC si vědoma českého zákona o licenci přece jen chtěla být přímým účastníkem řízení o licenci, dokonce kapitálově chtěla vstoupit do CET 21 i po udělení licence, jenže podle zákona nemohla. To už by došlo k převodu licence. A tak jí nezbylo nic jiného, něž akceptovat jako držitele licence českou společnost CET 21, s kterou by měla být pevně svázána smlouvami, že vlastně CET 21 nemůže CEDC „hodit přes palubu“. Paradoxní je, že všichni partneři, tedy CET 21, CEDC a Česká spořitelna, se tímto záměrem netajily. RRTV dokonce s touto formou smluvních vztahů počítala. Předpokládala vznik pevné obchodní smlouvy mezi těmito třemi subjekty.
Za deset let známe mediální projevy Vladimíra Železného. Takže by nás nemělo překvapit, že už tehdy dokázal sugestivně vylíčit své zahraniční partnery, CEDC, jako nejúžasnějšího zahraničního investora s tou největší možnou spolehlivostí. Vylíčil Palmera a Laudera jako osobnosti, které se významně podílely na pádu komunistických režimů ve střední a východní Evropě.
Udělení licence vzbudilo rozruch. A není se čemu divit. Na dvanáct let získat nejlepší vysílací televizní frekvence, které zajistí příjem programu v celé České republice na obyčejné drátěné anténě, navíc zadarmo(!), to je teda „kauf“.
Tady se jistě nabízí spekulace z korupce. Jenže k té vůbec nemuselo dojít. Kdo na začátku 90. let v téhle republice mohl vědět, že televizní byznys může být tak výnosný? Každý za ním spíše viděl obrovské výdaje na provoz a málokdo si uvědomoval, že televizní reklama je takový zlatý důl. Navíc, že soukromá televize na sebe drtivě strhne pozornost a z veřejnoprávní České televize, se svým financováním a kapacitami, udělá doslova outsidera na českém televizním trhu. Tehdy spíše byly obavy, aby se soukromý sektor vůbec uchytil. Dále Rada měla strach z televize, která nabídne pouze levné hollywoodské filmy, jenž proloží sem tam nějakou reklamou. Vybrala tedy projekt, který sliboval komerční kulturní osvětovou televizi; doslova český unikát. A Železný Radu přesvědčil, že on je tím pravým.
ODS zrudla, když se dozvěděla, kdo licenci získal. Američani na občanské demokraty moc velký dojem neudělali. Navíc tehdy, v době dělení československé federace, převládaly nacionalistické vášně a snaha plně ovládnout nejvyšší místa, včetně médií v nově budované České republice. Tehdejší místopředseda ODS si servítky nebral a například v rozhovoru pro deník Telegraf pronesl: „Je nepřijatelné, aby sdělovací prostředky ovládali zkrachovalí politici a navíc ze Slovenska. Jsem zásadně proti, aby vysoký exponent Občanského hnutí, které totálně prohrálo volby, se stal jedním z hlavních členů této společnosti. Udělám vše proto, aby toto rozhodnutí bylo změněno. Pro mě je celá ta věc zásadním ohrožením demokracie a možná i podstaty tohoto státu.“ ODS tehdy Železného a Hunčíka v lásce neměla. Právě místopředsedova slova byla o nich. Připomeňme ještě, že Železný zastával funkci mluvčího české vlády, v době československé federace, v kabinetě premiéra Petra Pitharta, který působil po rozpadu Občanského fora a vzniku Klausovy ODS v Občanském hnutí. Později po krachu této strany přešel do KDU-ČSL.
Povšimněme si ale výroku „Udělám vše proto, aby toto rozhodnutí bylo změněno“, protože jasně naznačuje, že ačkoliv RRTV měla být od všech politických tlaků ochráněna, nebyla. Politické reprezentace se totiž jistily v zákonech, které samy v parlamentu předkládaly a následně schvalovaly. Uvědomíme-li si, že první Klausův vládní kabinet měl ve sněmovně jasnou převahu a neotřesitelnou pozici, protože opozice byla silně rozštěpena a navíc nemohla do politických rozhodnutí díky své slabosti mluvit, bylo patrné, že lze očekávat silný vliv pravicové vlády na regulační „nezávislý“ orgán. Není se čemu divit, Václav Klus v honbě za mocí byl v tehdejší době hodně razantní a dokonce razantnější, než jeho spolustraník. Klaus ve své cestě na vrchol viděl překážku v jakékoliv radě, či orgánu a tak dokonce je chtěl rušit. Jeho oblíbenými otázkami typu: Kdo jiný má ve státě rozhodovat než vítěz voleb?, nebo: Jaká nezávislost? zdůrazňoval, že rady nemají žádnou legitimitu.
ODS tvrdě zaútočila a sestřelila jako první právě RRTV. Chtěla ji totálně zlikvidovat. Jenže zapomněla, že v jejím čele stojí Daniel Korte, se svými kontakty v ODA, která byla koaliční stranou v Klausově vládě. Avšak ODA nebyla tak silná a hlavně sám Korte, který nevydržel silný tlak a zdecimován odešel z RRTV v květnu 1993, pouhý měsíc po udělení licence CET 21.
Korte poskytl rozhovor provládnímu deníku Mladá fronta Dnes. V něm mj. uvádí, že se Rada dostala do nemilosti ODS, proto že nedbala signálů vítězné strany, jak se má při udělování licence chovat. Dále uvedl, že si ho sám místopředseda ODS pozval do své kanceláře, kde žádal o udělení licence rádiu Euro 1, v němž měl majetkový podíl. Jak na to reagoval redaktor MfD? Odsoudil Korteho jako moc ambiciózního člena ODA. Později se ukázalo, že místopředseda ODS podíl v Euro 1 měl, ale nikoho to už nezajímalo. Tehdy ODS hrála první housle a slepě jí na ruku šla jak média, tak voliči.
