Nedávno na svém programu ČT24 odvysílala Česká televize reportáž s podtitulkem „Nejtišší místo v ČR“. Příspěvek se týkal bezdozvukové komory, která bude sloužit výzkumníkům z nadnárodního gigantu. Redaktorem příspěvku byl Jakub Vácha.
Ilustrační foto – screenshot z vysílání České televize
Vzpomínka na „bezdozvukovou komoru“ ze 70. let
Hlasatelka relace úvodem k příspěvku sdělila, že „V Brně dnes otevřeli nejtišší místo v České republice. Takzvaná bezdozvuková komora bude sloužit výzkumníkům z nadnárodního gigantu … V nové laboratoři se třeba budou snažit ztišit běžné domácí spotřebiče. Místnost pomáhali vyprojektovat akademici z Vysoké školy báňské …“
Během příspěvku pak redaktor Vácha mimo jiné uvádí, že „…v nové komoře je ticho, které člověk v Česku ještě neslyšel…“
Já osobně jsem velmi rád, že takové pracoviště v České republice opět vzniklo, a že tady bude sloužit i pro zdokonalení spotřebních výrobků v průmyslové praxi. Tedy běžně pro lidi a suma sumárum tudíž i pro veřejnost.
Sám totiž takovou „bezdozvukovou komoru“ znám ještě ze svých studentských let, když jsem v letech 1972 až 1976 chodil na jednu unikátní střední školu, která tenkrát byla jediná nejen v tehdejším Československu, ale i v celé tehdejší staré dobré Evropě (prý tak trochu podobné učiliště bylo v Belgii, ale to nemělo statut střední školy s maturitou – a nemělo tu komoru).
PODÍVEJTE SE NA REPORTÁŽ V ARCHIVU IVYSÍLÁNÍ.CZ: Nejtišší místo v ČR
My na tehdejší naší škole jsme tomu zařízení říkali „mrtvá komora“. Byla součástí laboratoře pro potřeby výuky akustiky, elektrotechniky, fyziky, apod. a nacházela se v horním poschodí školy, naproti školnímu depozitáři (chcete-li muzeu) historických hudebních nástrojů, což byl zároveň i koncertní sál pro komorní produkce, co měl nejlepší akustiku ze všech podobných sálů široko daleko.
Ta naše tehdejší akusticky „mrtvá komora“ připomínala velký bankovní trezor (včetně oněch trezorových těžkotonážních dveří s důmyslným zavíráním a hermetickou těsností). Interiér byl světlounce hnědý (jako juta) a měl o něco větší kužely, než má ta nová brněnská komora v oné shora citované televizní reportáži.
Základní fakta o bezdozvukové komoře. Screenshot z iVysílání.cz
Komora slouží pro testy různých zvukových zařízení
V komoře se prováděly testy různých zařízení, jako třeba měřících laboratorních mikrofonů (např. elektretových, apod.), studiových mikrofonů, reproduktorů, atd. V průběhu měření pochopitelně v komoře nikdo z obsluhy nemohl být, ale co by to bylo za studenty, kdyby nebyli hned napoprvé zvědaví, jaký pocit má člověk, který je v komoře na nějakou dobu hermeticky uzavřen. Vzpomínám si, že některým spolužačkám, ale i některým spolužákům to absolutní ticho v relativně stísněném prostoru nenavodilo žádnou velkou euforii. Ale po několika minutách si adaptabilnější nátury zvykly i na ten hermetický „hluch“.
Ta škola už není. Tak nějak se rozpustila do vytracena až někam kdovíkam v průběhu těch klondajkovitých 90. let minulého století. A v rámci toho zmizely i historické hudební nástroje ze školní expozice, zmizela i mrtvá komora … a tak. Také to bylo tehdy v rámci mediálního prostoru v tuzemsku takové to jedno „nejtišší místo v ČR“, prostě tehdy o tom nebyla žádná reportáž, žádná informace, ani muk – jen to „ticho, které člověk v Česku ještě neslyšel…“.
Ale pojďme na chvíli zpátky k tématu té komory. Tu komoru tehdy měla škola z prostředků provozovatele školy (tehdejší odbor školství Krajského národního výboru v Plzni) s patronací tehdy rozvinutého oborového podniku Československé hudební nástroje (ani ten obor dneska už dávno neexistuje). Takže kdykoliv kdokoliv z provozů v rámci oboru si mohl v té komoře cokoli nechat otestovat a změřit a studenti školy mohli být u toho. Schola ludus, řečeno s učitelem národů. Možná by tedy stálo za to, aby nadnárodní gigant v rámci svých volných provozních kapacit umožnil studentům souvisejících oborů něco na způsob stáží, praxí, nebo alespoň exkurzí. Protože totiž není nad osobní zkušenost. Vím, o čem mluvím, vždyť jsem tu komoru osobně zažil. Jsem rád, že tu taková komora znovu je (i že je zrovna v Brně). A byl bych ještě radši, kdyby co nejvíc studentů mohlo s prací v té komoře získat alespoň takovou zkušenost, jako kdysi já a mí spolužáci.
A ještě malá douška pamětníka k části zmíněné reportáže – to „ticho, které člověk v Česku ještě neslyšel“ jsem byl nyní nucen (v rámci takzvané objektivity a vyváženosti vysílání ve zpravodajství) s podporou osobní zkušenosti z mého života přerušit – to ticho už tu slyšet bylo – už před řadou desetiletí a po dobu několika desetiletí. A za tu dobu je tehdy slyšely desítky, možná i stovky lidí – odborníci z ČSHN o.p., i naši kantoři a řada generací mých spolužáků. Tak snad bude to množství překonáno současnou generací studentů, i generacemi budoucími. A o tom by možná mohla být jedna z příštích reportáží o živé „mrtvé komoře“ z Brna.
