Britská helsinská skupina pro lidská práva vydala již druhou zprávu, ve které se zabývá Českou republikou. Její závěry jsou pozoruhodné. Boří mýty vytvářené našimi hlavními médii.
Zpráva č. 1
„Problém téhle země se nejmenuje Jiří Hodač, ale Václav Havel,“ odpověděl jsem ve zkratce – s poukazem na tragickou roli nepolitické politiky v české společnosti – finské televizi, jež právě natáčela v poslanecké sněmovně. Vůbec jsem neměl tušení, že ke stejnému závěru dospěje o několik měsíců později šetření skupiny britských občanských aktivistů. Psal se konec roku 2000 a kulminovala tzv. krize v České televizi. V Česku se střídaly jedna za druhou návštěvy ze zahraničí, odboráři, zástupci novinářských organizací, PEN Club. Proletěly republikou, pohovořily obvykle se vzbouřenci, rozdaly svá moudra o svobodě slova a zkritizovaly naše politiky. Některé. Jejich povrchním soudům a závěrům věnovala naše hlavní média obrovský prostor.
Naprosto v tichosti se tu počátkem roku 2001 objevila také Britská helsinská skupina pro lidská práva (British Helsinki Human Rights Group, BHHRG), která sleduje vývoj demokracie v evropských postkomunistických zemích. Její postup byl jiný. Okruh lidí, se kterými britští gentlemani hovořili, byl obrovský a zahrnoval zástupce obou znesvářených stran v ČT, členy mediálních rad, české novináře i vrcholové politiky celého politického spektra. Jejich obsáhlou, zasvěcenou a dobře vyargumentovanou zpráva však prakticky všechna česká média ignorovala. A není se vlastně co divit. Výsledky šetření Britské helsinské skupiny pro lidská práva totiž vůbec nezapadaly do falešného obrazu hrdinských bojovníků za svobodu slova, který pro domácí veřejnost vytvořili se vzbouřenci spříznění čeští novináři. Patří dík Janu Čulíkovi z internetových Britských listů, že zprávu tehdy přeložil a zveřejnil. V archivu Britských listů ji lze vyhledat dodnes, ještě snazší je to na webových stránkách Jany Dědečkové www.virtually.cz, kde je trvale umístěna hned na úvodní stránce.
Příčinou zájmu britské helsinské skupiny o Českou republiku sice byla televizní krize, výsledná zpráva však nakonec není ani tak o televizi, nýbrž – docela logicky – o anomáliích našeho politického systému. I britští gentlemani totiž velice záhy narazili na české specifikum nazývané nepolitická politika. Nemohlo jim totiž uniknout, že jedna zájmová politická skupina se v posledních letech dere k moci nikoli standardní cestou politické soutěže, tedy ve volbách, nýbrž mimoparlamentní, možná přesněji dokonce mimopolitickou cestou (ve smyslu ignorace platných pravidel hry), zato však s o to větším mediálním humbukem. Zároveň své scénáře rok od roku vylepšuje. Dřevíčská výzva ještě nikoho nezaujala, Impuls 99 vyšuměl do ztracena, Děkujeme, odejděte! už zaznamenalo jistý ohlas a televizní rebelie z přelomu let 2000/2001 již měla profesionální organizaci, potřebné finanční zázemí a především ukradenou televizní obrazovku. A samotní „hrdinštní“ redaktoři možná dodnes ani netuší, že v této tragikomedii jen zdánlivě hráli hlavní role.
Připomeňme si alespoň několik úryvků z této zprávy:
…Vztah mezi českým prezidentem a bývalým nejpřednějším českým politikem je daleko něčím víc než konfrontací mezi dvěma osobami. V podstatě jde o metaforu dvou naprosto rozlišných představ, jak by měla být společnost řízena a organizována. I když bylo známo, že se Klaus a Havel nesnášejí, rozklad Klausovy vlády v roce 1998 definoval rozdíly mezi oběma muži ostřeji než cokoliv, k čemu došlo předtím…
…Prezident Havel je stoupencem určité formy nepolitické politiky, Klaus však vždycky zdůrazňoval nutnost vytváření dobře organizovaných politických stran, které by řádně zakotvily demokratické instituce v zemi. Havel, na druhé straně, prosazuje jednu z nejvlivnějších myšlenek, jaké vznikly v postkomunistickém světě: představu občanské společnosti, kde jsou vedoucí silou ve společnosti názory a iniciativy občanských skupin a nikoliv zvolených politiků.
V důsledku morální autority, kterou Havel získal v době, kdy byl disidentem, se Havlovým pravidelným zásahům do politického života v České republice dostávalo a dostává velkého respektu, zejména na Západě. Avšak tyto zásahy jsou v konfliktu s jeho veřejnou rolí, které je pečlivě popsána v české ústavě jako nevýkonná hlava státu. Havel není volen voliči, ale Parlamentem. Osoba s takovýmito pravomocemi v nějaké západní zemi by normálně nevstupovala do politické arény…
S ohledem na vývoj budoucích událostí je zajímavé, co již tehdy zpráva uváděla o Vladimíru Železném a televizi Nova.
Nezávislá televize je také pod tlakem. Vladimír Železný, zakladatel a vlastník televize Nova, která má v České republice největší sledovanost, je znepokojen, že dojde k procesu, v jehož rámci mu bude zabráněno, aby si udržel licenci, až dojde k jejímu obnovení. Také se vyskytly známky toho, že bude možná Železný vyšetřován pro finanční nesrovnalosti. Železného nemá establishment na Pražském hradě rád – před několika lety Havlovi žalovali televizi Nova za pomluvu. Železný si svou situaci zhoršil také tím, že je o něm známo, že nabídl Hodačovi využití technického zařízení televize Nova během stávky.
Vcelku jasnozřivé byly i závěry zprávy o možném budoucím politickém vývoji v Česku.
Mnoho lidí předpovídá, že před příštími všeobecnými volbami, které se mají konat v červnu 2002, dojde k rozkladu opoziční koalice. Rezignace Miloše Zemana z vedení ČSSD by pravděpodobně byla katalyzátorem takovéhoto rozkladu. V ČSSD je identifikovatelná skupina poslanců, kteří by to přivítali a rádi by padli do náručí Čtyřkoalici.
Naprosto nekompromisní je zpráva ve svých závěrech vůči prezidentu Havlovi.
…Prezidentova neustále zdůrazňovaná podpora občanské společnosti není ničím víc než podporou určitých podnikatelských kruhů a politických elit…
…Prezident Havel měl tu drzost, že srovnal jmenování George Hodače s komunistickým převzetím moci r. 1948. Jako obvykle, v orwellovském světě postkomunismu, je tomu obráceně: právě činy stávkujících a jejich politických stoupenců (jimž možná pomáhali bývalí pracovníci komunistické státní bezpečnosti) připomínají události února 1948. Jedna věc je jistá – televize, nejmocnější nástroj zkreslování zpravodajství ve dvacátém století – byla v České republice naprosto zpolitizována. Budoucnost České televize i budoucnost celé České republiky leží v rukou malé skupiny politiků, kteří jsou připraveni dostat se v blízké budoucnosti k moci. To, zda se jim to podaří, záleží na tom, jestli se obyčejní Češi probudí a začnou se vážněji zajímat o politickou budoucnost své země.
Zpráva č. 2
Neuběhl ani rok a Britská helsinská skupina pro lidská práva se v Česku objevila znovu (pozn.: ještě před prodloužením platnosti licence Novy na dalších 12 let). Postupovala stejně důsledně a poctivě. Předmětem jejího zájmu již nebyla pouze krize v České televizi a její politické souvislosti, do značné míry se tentokrát zaměřila na soukromou televizi Nova. Skupina opět zveřejnila o svém šetření zprávu, kterou lze nalézt na internetové stránce www.bhhrg.org. Této zprávě sice lze vytknout několik drobných faktografických nepřesností, velmi silná a pečlivě vyargumentovaná je však opět v analýze dějů české mediální a politické scény, respektive ve svých obecných závěrech. Se souhlasem BHHRG přinášíme český překlad jejích podstatných částí.
Česká média – rok poté
Již minulou zprávu s názvem „Bouře v české televizi: Principy nebo politika“, v níž jsme rozebírali události v České televizi na přelomu let 2000/2001, jsme uzavřeli s tím, že příčiny sporu nejsou tak jasné, jak byly prezentovány v českých a západních médiích, ale jsou součástí širšího procesu, jehož cílem je změnit politickou mapu v Praze. V následujících měsících pak skutečně došlo k další velké kontroverzi, která se tentokrát týkala hlavní české komerční stanice – TV Nova a jejího ředitele Vladimíra Železného.
Během stávky nabídl Železný technickou pomoc obleženému managementu České televize. Ve svém pořadu Volejte řediteli také kritizoval stávku s tím, že by to neměly být požadavky ulice, nýbrž spíše zákon, jímž by se mělo řídit řešení nastalé situace. Tím si však znepřátelil určité kruhy pražské politické elity (například z řad Unie svobody, jejíž představitelé se aktivně zúčastnili televizní stávky, jakož i z Buzkové a Grossova křídla ČSSD – i Petra Buzková hrála aktivní roli ve stávce), kteří jeho jednání chápali v podstatě jako vyhlášení války a zároveň jako skrytou podporu vedoucí opoziční strany ODS.
V této době Železný figuroval v řadě soudních případů v Praze i v cizině, v nichž se soudí se svým bývalým obchodním partnerem, Američanem Ronaldem Lauderem. V lednu 2001 rozhodl arbitrážní tribunál v Amsterodamu proti Železnému a přisoudil Lauderovi 27,2 milionu USD (tedy asi jednu miliardu korun). Kvůli této platbě byl Železnému brzy poté obstaven majetek. V září 2001 se konaly další dvě arbitráže – v Londýně a ve Stockholmu -, kde Lauder žaloval českou vládu za porušení mezinárodních smluv, protože neochránila jeho investice v ČR. V listopadu 2001 byl Železný obviněn z poškozování věřitele (tj. Laudera), což je podle českých zákonů trestný čin. Byl na krátkou dobu zadržen, jeho právník Aleš Rozehnal byl taktéž zadržen a obviněn z poškozování věřitele a dalších trestných činů.
I po svém propuštění byl Železný několikrát vyslýchán a 14. ledna znovu zatčen a opět propuštěn. Zesílila kritika Železného v místním tisku. Protivníci Václava Klause se snaží prokázat jeho úzké vazby na Železného a chtějí jej zkompromitovat na základě Železného obchodních aktivit. Jasnou souvislostí jsou červnové parlamentní volby.
Dopis Brežněvovi
Poté, co byl dne 14. ledna Vladimír Železný podruhé zadržen policií, poslala skupina umělců, intelektuálů a žurnalistů dopis Václavu Klausovi jako předsedovi parlamentu. Signatáři dopisu požadovali po Klausovi, aby 1) zveřejnil mimosoudní urovnání s Vladimírem Železným poté, co jej TV Nova (nepravdivě, jak se ukázalo) obvinila z toho, že vlastní vilu ve Švýcarsku, 2) aby se vyjádřil k charakteru své veřejné podpory V. Železného a 3) aby za ODS ujistil české daňové poplatníky, že neponesou žádné náklady vyplývající ze sporu s Lauder – Železný.
Úsměvné je, že celá epizoda připomíná úplně jinou éru, kdy „umělci a intelektuálové“ psali „dopis Brežněvovi“, v němž žádali, aby se Strana zabývala konkrétní osobou či nějakou otázkou. Tak v roce 1968 psalo 99 pragováckých dělníků Sovětům o „protisovětském vývoji“ v Československu; jedním z nejneslavnějších dopisů tohoto typu byla Anticharta z roku 1977 podepisovaná členy „kulturní fronty“.
Je obtížné si představit, že by se signatáři tohoto dopisu – umělci, ale i řada novinářů, kteří se angažovali v televizní stávce – dokázali vyznat ve složitostech sporu mezi Lauderem a Železným; k tomu je mimo jiného zapotřebí expertní znalosti obchodního práva a finančních instrumentů, jakož i pravidel, jimiž se řídí mezinárodní arbitráž (zveřejněné materiály z londýnské a stockholmské arbitráže mají stovky stran). Smyslem tohoto dopisu však samozřejmě nebylo diskutovat komplikované obchodní otázky, ale vehementně poukázat na existenci vztahu mezi „pochybnou“ figurou Železného a – jak se píše v dopise – třetím nejdůležitějším politikem v České republice, Václavem Klausem.
Z rozhovoru, který jsme vedli s Václavem Klausem v lednu 2001, bylo zřejmé, že Klaus nemá zájem angažovat se v dění kolem České televize – a to až tak, že lidé jako Jiří Hodač, kteří byli přímým cílem hněvu stávkujících, se cítili naprosto izolováni ze strany kohokoli z pražského politického establishmentu. Bylo tomu tak přesto, že Hodač byl několikrát obviněn z toho, že je blízký Václavu Klausovi a že se ucházel o místo jeho mediálního poradce. Klausova odpověď na jemu adresovaný dopis ze dne 14. ledna byla proto trochu překvapením. Klaus poznamenal, že signatáři dopisu jsou prakticky titíž lidé, kteří se angažovali v krizi kolem ČT. Dále uvedl, že podrobnosti jeho vyrovnání s TV Nova byly zveřejněny již před čtyřmi lety (TV Nova se třikrát omluvila); že nevidí žádný důvod, aby se nesetkal s někým, kdo dosud nebyl soudně shledán vinným a konečně že žádná politická strana nemůže jít do volební kampaně s tím, že bude slibovat, jak vyřeší finanční nároky vyplývajicí z jakéhokoli arbitrážního řízení.
Na okraj dodejme, co bude pro mnoho lidí překvapením – pravděpodobně neexistuje žádná jiná evropská země, kde by druhá největší strana neměla podporu ze strany nějakého deníku. Samu TV Nova však v žádném případě nelze považovat za nástroj ODS (pro zasvěcenější: takovýmto nástrojem určitě nebude ani bulvární Super, který vlastní Rakušané a kde nejdelší text má 200 slov, což není na politickou debatu). Nova často vysílala materiál, který byl pro ODS nepříjemný – například v srpnu 1997 sérii reportáží o emigraci českých cikánů do Kanady, jež vyvolaly mezinárodní kritiku české vlády.
Další souvislosti
Již jsme zmínili, že vůbec není jisté, zda si Železný udrží kontrolu nad TV Nova. Jak jsme se snažili ukázat v této zprávě, stojí proti němu velké obchodní zájmy ve Spojených státech s úzkými kontakty na Bushovu administrativu, jakož i na významné členy Kongresu. V ČR se k těmto zájmům připojují zájmy dalších vlivných osob z politického a mediálního establishmentu. V zásadě by si Železný mohl uchovat licenci, i kdyby byl odsouzen do vězení. Proto někteří pozorovatelé předpovídají, že policejní vyšetřovatelé se pokusí ukázat, že licence nebyla získána či užívána v souladu se zákonem. O objektivitě českých soudů lze mít oprávněné pochybnosti; chování policie je ještě bizarnější. Železného vyšetřovatel Vladimír Machala například obvinil v červnu 2001 Železného ze zorganizování útoku na jeho osobu v jednom pražském nočním klubu, aniž předložil jediný důkaz či konkrétní obvinění.
Na tomto místě chceme zmínit důležitou skutečnost, která ve zvýšené, až nebezpečné míře provází českou politickou a mediální scénu minimálně již od roku 1997, kdy padla vláda ODS kvůli skandálům se stranickým financováním. Od té doby se slovo korupce skloňuje ve všech pádech, z korupce jsou obviňováni jednotliví politikové i celá vláda. (Například týdeník Respekt obvinil v říjnu minulého roku celou vládu Miloše Zemana z korupce, jak se v článku psalo, od nejmladšího Karla Březiny až po nejstaršího Miroslava Grégra.) Dvojsečnost těchto obvinění je – jak často upozorňujeme – v tom, že zatímco mnohé politické spory zůstávají obyčejným lidem vzdálené a často nesrozumitelné, korupce je jim blízká, týká se totiž jednak lidské touhy po penězích, jednak závisti. Výsledkem bývá to, že i v případě, že se zjistí, že byl někdo obviněn neoprávněně, na člověku přesto zůstává lpět jakási skvrna.
Obecné, dále nepodložené obviňování z korupce a nedostatečné podnikatelské etiky je charakteristické pro řadu zpráv týkajících se České republiky. Například zpráva vedoucí nezávislé organizace sledující korupci ve světě Transparency International z podzimu 2001 vytýkala České republice neschopnost bojovat s korupcí na všech úrovních společnosti. Další kritika české vlády přišla v listopadu 2001 ze strany amerického odborníka na východní Evropu Charlese Gattiho. V dlouhém dopise deníku Washington Post obvinil Gatti Českou republiku mj. z nezákonných obchodů se zbraněmi a transferu technologií se státy, které jsou na americkém seznamu států podporujících terorismus, včetně Iránu a Jemenu. Ministr Kavan odpověděl článkem v tomtéž deníku z 23. listopadu. Gattiho dopis však dává tušit, jaké ve Washingtonu vládne smýšlení o České republice.
Je jasné, že řada informací, které jsou použity k tvorbě zpráv, pocházejí od osob v České republice. Například „hlídací pes demokracie“ Freedom House kritizoval ve své poslední zprávě Českou republiku těmito slovy: „Nejvyšší úrovně veřejné administrativy, ministři a parlament jsou podle všeho nejzkorumpovanější.“ Zprávu napsal Petr Vančura, bývalý diplomat na českém velvyslanectví ve Washingtonu, jenž dnes řídí údajně nestranný Pražský institut národní bezpečnosti. Víme, že tento institut je spojen s washingtonským think tankem Center for Security Policy s úzkými vazbami na Republikánskou stranu a na Pentagon. Lobuje pro politiku zvyšování obranných výdajů ze strany ČR v rámci NATO. Není pochyb o tom, že není nezákonné, aby ředitel takovéhoto institutu otevřeně uvažoval o demokracii a lidských právech, ale není to zcela na místě. Minimálně to svádí k domněnce, že pohnutky těchto a řady jiných organizací vehementně kritizujících korupci a podnikatelské prostředí v ČR nemusí být zcela bez souvislosti s dalšími obchodními zájmy.
Připomeňme si konečně podobně nejasně odůvodněnou kampaň s názvem „Operace čisté ruce“, kterou premiér Zeman zahájil po posledních volbách s tím, že zemi vyčistí od korupce. Někteří lidé kritizovali vedení operace proto, že – nezvykle – státní zástupce postupuje ve spojení se zvláštním útvarem policie, nad nímž není dohled. V době zahájení kampaně ministr Gross slíbil, že dostane tu největší rybu, aniž by vysvětlil, koho tím myslí. Vladimír Železný není jediný, kdo se domnívá, že tato slova mohla platit jemu.
Závěr
Popsat veškeré složitosti probíhajících sporů a hodnotit, kdo má pravdu, zdali Lauder či Železný, jde mimo rámec této zprávy; jejím cílem je spíše seznámit čtenáře s možnými souvislostmi dění v České televizi. Přesto se ani na závěr nemůžeme ubránit například otázce, odkud Ronald Lauder financuje onu řadu soudních sporů. Nezdá se nám totiž, že by byl ochoten sáhnout tak hluboko do vlastní kapsy. Dosud totiž podle všeho nedostal zpátky ani část požadovaného odškodného. Řadu sporů, které vedl, také prohrál. CME je v podstatě zkrachovalá společnost. Pokud však Železný přijde o úspěšnou TV Nova, bude o ni řada zájemců – například německý Bertelsmann či Rupert Murdoch.
Ti, kdo rozumí české televizi, však předpovídají, že Nova bez Železného by brzy o svůj úspěch přišla. Přes časté nářky na nízkou kvalitu většiny toho, co Nova vysílá (a co se skladbou neliší od toho, co vysílá většina jiných komerčních televizí ve světě), je Nova pozoruhodně profesionální ve svém instinktivním chápání toho, co divák chce vidět. Vládne pocit, že nikdo jiný – určitě nikdo jiný v ČR – by nemohl nastoupit na Železného místo. Pro ty, kdo by si přáli Železného odchod, je tu i další komplikace: v září minulého roku získal Železný licenci na vysílání na Slovensku. Problémy spojené s likvidací tohoto mediálního impéria se mohou projevit jako příliš velké. V každém případě – a to jsme se snažili ukázat – však nelze říct, že by zde byly ve hře jen komerční motivy, bez politických motivů v pozadí.
Ani této zprávě se nedostalo pozornosti českých médií. Zpravodajství České televize naopak nikdy neopomnělo uvádět sebeoslavné zprávy o cenách, které některým vzbouřencům udělily různé zahraniční odborové či profesní organizace (naposledy Jolaně Voldánové). Míru trapnosti, směšnosti a hlouposti počínání těchto institucí, nechť si ve světle závěrů zpráv Britské helsinské skupiny pro lidská práva vyhodnotí laskavý čtenář sám.
Připravil Petr Štěpánek
(Psáno pro Revue Proglas)
