Přinášíme reakci serveru Česká média na včerejší článek Jana Potůčka nazvaný ‚Berka: dezinformace je legitimní součástí konkurenčního boje‘. Česká média pro televizi Nova nepřipravují zpravodajství na klíč, říká šéfredaktor Filip Rožánek.
Stanovisko ČM ke včerejšímu článku Jana Potůčka
Z článku Jana Potůčka jsem se o zpravodajství Českých médií, jehož jsem šéfredaktorem, dozvěděl věci, o kterých jsem dosud neměl tušení. „Berkova Česká média obnovila po odchodu Železného z Novy spolupráci s touto televizí a zajišťují pro ni mj. elektronickou výstřižkovou službu a zpravodajství na klíč (například o vývoji mediální legislativy – agentura má vlastní zpravodajku v Poslanecké sněmovně),“ tvrdí například Potůček, aniž by uvedl zdroj takové informace.
Česká média pro televizi Nova nepřipravují zpravodajství na klíč. Zpravodajství serveru je odděleno od ostatních
aktivit společnosti a není ovlivňováno zájmy televize Nova nebo jejích vlastníků. Nebo se opravdu někdo domnívá, že by ve „zpravodajství na klíč“ byly články o internetovém vyhledávači Google? Nevzpírá se to logice? Nemělo by zpravodajství „na klíč“ přinášet informace jen o televizi Nova?
Mediální zpravodajství Českých médií je nejkomplexnějším monitoringem médií na českém internetu. Něco podobného na svých stránkách v menší míře provozuje třeba FITES, s jistou rezervou bychom do stejné kategorie mohli zařadit i Mediář. Prioritně se věnujeme tuzemským médiím, ať už elektronickým – včetně internetu – nebo printovým. Zprávy o českých médiích jsou doplněny o média slovenská a světová. Zpravodajství je všeobecné povahy – jednoduše řečeno, snaží se v maximální možné míře zachycovat vše, co bylo napsáno či vyřčeno o médiích.
V současné době monitorujeme něco ke stovce internetových serverů, z toho 68 pravidelně každý den. K tomu je nutné den co den připočítat ještě česká tištěná média – kromě všech deníků jde o 15 týdeníků, zpravodajství ČTK, ČIA, diskusní pořady rozhlasových stanic, a v neposlední řadě i tiskové zprávy, kterých bývá průměrně deset denně. V hlavní rubrice webu, Stalo se, je v současné době v lidských silách vydat za den průměrně 70 zpráv. V pondělí 22. listopadu to třeba bylo 73 zpráv za jeden den, v úterý 16. listopadu jich bylo dokonce 79. Je to mimochodem o neuvěřitelných 102 % více než byl denní průměr v září 2003, kdy jsem nastoupil. Už z toho je zřejmé, že zpravodajství rozšiřujeme, místo abychom ho proškrtávali.
Může nám v tom objemu něco uniknout, žádné zprávy však nepotlačujeme, ani naopak neprosazujeme, na webu je vydáváme tak, jak jednotlivá média procházíme. Tvrzení, že zpravodajka ve sněmovně připravuje zpravodajství o vývoji mediální legislativy na klíč pro televizi Nova, je pak absurdní zcela, stejně jako Potůčkova domněnka, že „jedním z úkolů Českých médií bylo rozvířit diskusi o koncesionářských poplatcích pro Českou televizi a způsobu financování veřejnoprávních médií. Kvůli tomu se redaktoři serveru postupně etablovali v různých prostředích, parlamentem počínaje a vedením Syndikátu novinářů konče.“ Česká média se sice veřejnoprávními médii zabývají, a dokonce jim byla věnována první konference v Českém Krumlově, avšak vývod, že kvůli tomu redaktoři Českých médií působí v PSP ČR a Syndikátu, je zcestný a opět ničím nedoložený.
V Syndikátu novinářů působím společně s kolegyní Karolínou Hlouškovou. Nikdy jsem si ale nevšimnul, že by Potůček projevil byť minimální zájem o to, co v profesní novinářské organizaci děláme. Zjistil by totiž, že naše činnost v Syndikátu absolutně nesouvisí s Českými médii. Kolegyně Hloušková reprezentuje Syndikát na zahraničních konferencích, kde se probírají profesní, možná až odborové záležitosti, společně pracujeme na rekonstrukci členské databáze. Ptáte se, proč zrovna my? Inu jednoduše proto, že jiní členové Syndikátu se ve valné většině – s výjimkou řídícího výboru a grémia – o jeho činnost nijak nezajímají, natož aby k jeho chodu a řešení jeho problémů aktivně přiložili ruku. Přiznám se, že mi zní trochu podivně, pokud se nad valnou hromadou řádně zvolenými syndiky podivuje člověk, který od doby působení ve Světě Namodro nebyl schopen Syndikát informovat o tom, že už dávno dělá jinde, a pro Syndikát nehnul prstem. Nehledě na to, že Syndikát je profesní organizace. Ani já, ani kolegyně Hloušková nejsme ve vedení firmy – podle Potůčkovy logiky by třeba reportéři České televize museli ovlivňovat Syndikát v její prospěch.
Potůček nedokládá ani své další tvrzení: „K ovlivňování tvorby mediální legislativy a regulačních orgánů jako je Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Rada ČT a ČRo nebo Český telekomunikační úřad, agentura hojně využívá také semináře, které pravidelně pořádá v Nostickém paláci (prostory jí k tomu pronajalo ministerstvo kultury), a také odbornými konferencemi (jedna z nich na téma digitalizace televizního a rozhlasového vysílání se uskuteční tento pátek a sobotu v Českém Krumlově, odkud Berka pochází a kde také podniká v pohostinství, apod.).“ Mohl by autor uvést nějaké konkrétní příklady, jak jsme zmíněné regulační orgány ovlivnili třeba seminářem o ohrožování mravní výchovy mládeže televizí? Ví vůbec, jestli na něm někdo z vyjmenovaných rad byl?
Redaktor Reflexu bez konkrétních příkladů pokračuje dál: „Některé články, které se hrubě nehodí do konceptu ovlivňování lidí s rozhodujícími pravomocemi, Česká média ignorují, nebo je monitorují jen částečně – s vyzdvižením těch pasáží, které odpovídají zájmu jejich klienta.“ Bez konkrétních dat lze jen stěží polemizovat. Zásadně však odmítám, že bychom jakýkoliv článek úmyslně ignorovali nebo zkreslovali. To jednak při výše zmíněném objemu ani nejde, zpravodajství ve všední dny zajišťují dva lidé, a jednak Potůček nijak nevysvětluje, co jsou články „hodící se do konceptu“ a „nehodící se do konceptu“ zač. Nerozvádí ani to, co má vlastně být tím konceptem. Netuším to ani já, nikdo mě totiž v tomto směru nijak neinstruoval. Ostatně, kdyby mi měl někdo vysvětlovat, co je bílé a co černé, byl bych první, kdo by proti tomu protestoval.
Nijak nedoložená je také dedukce, že názorová část webu podporuje zpravodajskou (nebylo by to v jakémkoliv případě logické spíš naopak?). „Ty [zprávy], které za server vypracovali jiní novináři, lze ve zkrácené verzi upravit tak, aby odpovídaly představám klienta. Není na tom nic nezákonného, neboť Česká média využívají jen fragment článku, uvádí jeho autora i zdroj a pokud je to možné, odkazují přímým linkem na plnou verzi textu. Že si na ni klikne málokdo, je už vedlejší, ale důležitá součást této strategie,“ pokračuje Potůček. Ani tentokrát jsme se nedozvěděli, které zprávy jsme upravili a podle čích představ. Ve skutečnosti naprostou většinu článků citujeme několika prvními větami a na zbytek odkazujeme. Fragmenty z článků používáme, pokud je mediální téma až hlouběji v textu, anebo když je v textu nová informace či nový pohled na věc. Kdybychom měli ještě ke všemu cizí texty parafrázovat, nebyl by čas už vůbec na nic. (Nehledě na to, že teprve poté by se strhla pořádná bouře ohledně interpretace textů.) A celé články přebírat nemůžeme, stejně jako těžko můžeme nutit čtenáře, aby klikal na odkaz na celý text. Důvodem nemusí být jen to, že si část informací přečetl u nás. Co když ho článek prostě a jednoduše nezajímá?
„Vnímaví čtenáři serveru Česká média to mohou posoudit již tento týden, kdy má o novele opakovaně jednat sněmovna. Jisté je, že web bude tomuto problému věnovat zvýšenou pozornost a přinese mnoho zpráv od vlastní zpravodajky. Budou ale tyto zprávy opravdu objektivní, nebude pravdivý jenom základ, na který Česká média nabalí spoustu nepravd přesně podle receptu svého majitele?“ ptá se na konec článku Potůček, aniž by opět cokoliv doložil.
Parlamentní zpravodajka Českých médií Irena Ryšánková, která se problematice poplatků věnuje, k tomu podotýká: „Vážený pane Potůčku, vzhledem k tomu, že Váš text zveřejněný na serveru www.radiotv.cz, obsahuje informaci o tom, že Česká média zveřejňují zkreslené zpravodajství o koncesionářských poplatcích, jistě se zakládá tento Váš závěr na relevantních analýzách (tedy kdy byl kdo citován a jakých manipulací jsem se dopustila) mých materiálů, které se tohoto tématu týkají. Byl byste, prosím, tak laskav a mohl mi je předložit? Ráda se s Vámi za tímto účelem setkám. Vzhledem k tomu, že si sama žádných manipulací nejsem vědoma, jistě to bude pro mne poučné. V opačném případě se obávám, že od Vás budu žádat omluvu,“ píše Ryšánková.
Jan Potůček zkresluje pravdu velmi chytře – nekonkrétní obvinění na adresu Českých médií se jistě v hlavách čtenářů uchytí, a přitom se s nimi těžce polemizuje, protože je nemůžete konkrétně zdůvodnit, eventuálně vyvrátit. Zbývají dvě otázky – proč text vlastně vzniknul, to je ta první, a ta druhá – doloží nám někdy Potůček veřejně naše pochybení na konkrétních příkladech? Zpravodajství jsem připraven obhájit.
Filip Rožánek,
šéfredaktor zpravodajství ČM
Převzato ze serveru Česká média, publikováno se svolením autora a serveru Česká média.
