20. července 1953, tedy o pár měsíců později než v Československu začalo ve Švýcarsku pokusné televizní vysílání. Toho se ujala společnost Schweizerische Rundspruchgesellschaft (SRG). Od svého počátku provozovala ve Švýcarsku rozhlasové vysílání. To začalo už v roce 1922 v Lausanne, kde vznikla třetí veřejná rozhlasová stanice v Evropě. V průběhu dvacátých let vznikaly po celé zemi rozhlasová společenství. V roce 1923 bylo uděleno 980 koncesí pro příjem rozhlasu. Politicky se nový fenomén zvaný rádio začal řešit v roce 1930. Bylo rozhodnuto, že rozhlas bude uspořádán federalisticky a nebude ponechán silám na trhu. V roce 1931 proto vzniká SRG, která spojuje všechny regionální rozhlasové organizace. Maurice Rambert je zvolen prvním generálním ředitelem. Centrála má ale jen malou moc. Členské společnosti mají přesilu.
Spolková rada proto udělila SRG jako jediné koncesi pro rozhlasové vysílání. (Ve Švýcarsku se dodnes v souvislosti s rozhlasovým vysíláním mnohem častěji než die Lizenz -licence objevuje die Konzession – koncese. O licencích se běžně hovoří v Německu nebo Rakousku) Zprávy směla SRG odebírat jen od švýcarské agentury SDA (Schweizerische Depeschenagentur). Tou dobou už bylo registrováno 150 000 platících posluchačů. Začátkem třicátých let postupně vznikala regionální vysílání, jak v němčině tak ve francouzštině a italštině. V roce 1938 byla čtvrtým úředním jazykem uznána Rétorománština. Příspěvky v tomto silně menšinovém jazyce začalo vysílat studio v Curychu.
O rok později, tedy v roce 1939, byla na zemské výstavě poprvé představena televizní technika. SRG dokonce připravila hru, která se natočila a předváděla zvědavým divákům na obrazovce. Další rozvoj televize je ale přerušen. Přichází válka a zde hraje významnou roli krátkovlnné rozhlasové vysílání. I přesto je čas na novinky v domácím vysílání. Od roku 1943 se pravidelně vždy první pátek v měsíci vysílá rétorománsky. Tou dobou už za rozhlas platí 590 000 lidí.
Miliónu dosáhl počet koncesionářů v roce 1949. Další změny přichází v padesátých letech. Jednak je díky transistorovým rádiím možno poslouchat vysílání úplně všude, SRG zavádí druhé programy a více programů je slyšet i ze zahraničí a hlavně se začíná prosazovat televize. V roce 1952 přebírá SRG od telekomunikační společnosti PTT rozhlas po drátě. Nízkofrekvenční signál byl šířen po telefonních linkách. Posluchači, kteří bydleli například v údolích se špatným příjmem terestrického signálu, mohli jednotlivé stanice poslouchat po kabelu. Oproti československému rozhlasu po drátě umožňoval ten švýcarský příjem více stanic.
20. července 1953 zahajuje SRG zkušební televizní vysílání. Studio Bellerive v Curychu vysílá pětkrát týdně vždy večer jednohodinový program. Zatímco za rozhlas tou dobou platí poplatky 1,2 mil lidí, u televize je to více než tisíckrát méně. Pouhopouhých 920. To ale SRG nezabránilo v tom, aby se už v roce 1954 významně podílelo na založení organizace pro mezinárodní výměnu pořadů Eurovize. Televize přitom zatím vysílá jen zkušebně. Koncesi (tedy licenci) na řádné vysílání získala SRG od Spolkové rady teprve až v roce 1957. V platnost vstoupila 1. ledna 1958. V 58. roce tak začíná regulérní provoz švýcarské televize. Z Curychu se vysílá v němčině a z Ženevy ve francouzštině. Italsky mluvící obyvatelstvo se muselo spokojit s převzatými pořady s italským komentářem. Provizorní televizní studio pro italské pořady získává Tessin v roce 1961. Za rozhlas tou dobou (v roce 1958) platí 1,3 miliónu a za televizi 50 000 koncesionářů. Aby bylo zřejmé že SRG je jak televizí tak rozhlasem, tak se v roce 1960 mění název na Schweizerische Radio- und Fernsehgesellschaft – Švýcarská rozhlasová a televizní společnost. Zkratka SRG ale zůstává. Pokud je potřeba zdůraznit, že se jedná o televizi, používá se označení SF DRS. DRS je označením německy mluvených rozhlasových programů.
Nejmenší jazyková skupina se prvního vysílání ve svém jazyce dočkala teprve až v roce 1963. O rok později uděluje Spolková rada SRG novou koncesi. Tentokrát se už jedná o jednu jedinou koncesi, která se vztahuje jak na rozhlasové tak na televizní vysílání. Televizní a rozhlasová společnost se nově organizuje a přizpůsobuje se svým statutům. Spolková rada zároveň povolila vysílání reklamy. První spot se na obrazovce objevil 1. února 1965. Nově vzniklá akciová společnost pro televizní reklamu tehdy účtovala za minutu 6 000 švýcarských franků.
Rozhlasové a televizní studio pro parlamentní zpravodaje přímo v budově Spolkového domu začalo fungovat v roce 1965. V roce 1966 je v Churu zřízeno oddělení pro rétorománské pořady. Ty se například v rozhlase šíří přes druhý program. Zároveň bylo stanoveno, že dvojky by měly uspokojit náročnější posluchače.
Politicky pohnutá doba v roce 1968 zřejmě přála rozvoji médií. O informace z televize se tou dobou zajímal rovný milión platících diváků. Milión diváků se v jednu chvíli také dívalo na švýcarskou televizi 21. července 1969, kdy se v přímém přenosu vysílalo přistání Apolla 11 na Měsíci. Rozhlas měl v 68. roce 1,8 koncesionářů. SRG v tomto roce zároveň oficiálně začala vysílat v barvě a systematicky se zabývat potřebami a požadavky diváků a posluchačů.
V sedmdesátých letech začínají vysílat televizní studia v dalších městech. Rozhlas přestává po čtyřiceti letech odebírat zprávy od tiskové agentury SDA a připravuje je sám. Výrobu zpravodajských relací nechává na bedrech SDA jen italské vysílání. Vlastní relace si Radio svizzera italiana začala tvořit až na přelomu let 1975/6. Po zvolení nového generálního ředitele v roce 1972 se zvětšuje plocha, která je v televizi věnována rétorománským programům, až nakonec v roce 1975 vzniká rétorománské oddělení Ressort Televisiun Rumantscha. Přichází rok 1978 a většina rozhlasových pořadů je už ve stereu. Během 25ti let se počet televizních koncesionářů zvedl na 1,9 miliónu. Dvoumiliónovou hranici se podařilo pokořit v roce 1981. Rozhlas tou dobou má náskok jen 300 000 lidí.
Mezníkem ve vývoji švýcarské mediální scény je rok 1983. Spolková rada liberalizuje mediální zákon a umožňuje vznik soukromých televizí a rádií. SRG zavádí síť třetích programů v německé jazykové oblasti pod označením DRS 3, Couleur 3 ve francouzsky mluvící části země a Rete 3 v italsky hovořících regionech. Teletextu se nejprve dočkali diváci německy mluvených programů DRS. Ti mohli listovat už v roce 1984. Télévision Suisse Romande začalo s teletextem v roce 1985 a italskou verzi vysílala Televisione svizzera di lingua italiana až od 86. roku. Švýcarské SRG, německé ZDF a rakouské ORF tou dobou začínají vysílat společný satelitní program 3sat.
V roce 1991 prochází SRG rozsáhlou restrukturalizací. Celá organizace se stává sdružením spolků a vzniká v podstatě akciový holding. V roce 1992 pokračuje restrukturalizace. V rámci ní se rétorománské Radio Rumantsch stává samostatným podnikem. Do licenčních podmínek SRG je zanesena povinnost uspokojovat kulturní potřeby diváků a posluchačů. Tuto povinnost ukládá SRG i nový zákon o rozhlase a televizi, který vstupuje v platnost. V roce 1993 odstartovala čtvrtá síť televizních programů, která nesla označení S Plus, od roku 1995 vysílá pod jménem Schweiz – Suisse – Svizzera – Svizra 4. V tomto roce se réterorománská televize osamostatňuje. Rozhlas tak už učinil dříve. Vzniká tedy Radio e Televisiun Rumantscha, společnost která zajišťuje jak televizní tak rozhlasové vysílání v jazyce, který je ve Švýcarsku nejméně rozšířen. V roce 1996 se v éteru objevuje rozhlasová stanice Musigwälle 531, která se orientuje na lidovou a populární hudbu. V 97. roce končí tzv. Telefonrundspruch, tedy švýcarská obdoba rozhlasu po drátě. Ten je nahrazen satelitním vysíláním. Telefonrundspruch šířil po telefonních linkách jak domácí tak zahraniční rozhlasové programy.
Od roku 1999 se používá označení SRG SSR idée suisse. Slůvka švýcarská myšlenka mají symbolizovat službu veřejnosti. V tomto roce začíná v Curychu a okolí experimentálně vysílat stanice SFinfo. Ta stále opakuje pořady ostatních programů veřejnoprávní televize a hlavně zpravodajské relace Tagesschau a 10 vor 10. (Deset před desátou). V tomto roce zároveň začíná vysílat rozhlasová stanice pro mladé Virus.
Koncem roku dohnala televize rozhlas co do počtu koncesionářů. Obě média platilo 2,7 miliónu lidí. V roce 2001 je změnou koncese umožněno šířit vysílání programu SFinfo celoplošně. Veřejnoprávní vysílatel samozřejmě vstupuje také na internet. O ten se hlavně v počátcích živě zajímala redakce zahraničního vysílání. Příště se budeme věnovat současnosti Švýcarské televize.
