Článek v New York Times z 16.10. dává poprvé do souvislosti dvě události, které v letošním roce vyvolaly zájem světového tisku. První z nich – prodej Klimtova portrétu Adele Bloch-Bauerové – vyvolala pozdvižení na trhu s uměleckými předměty, ta druhá – operace s akciemi Central European Media Enterprices (CME) – lehce rozvířila hladinku českého mediálního rybníčku. Zdá se, že obě události, které spojuje osoba Ronalda Laudera, mají souvislost.
Rekordní Gustav Klimt
Když letos v červnu koupil Ronald Lauder, klíčový akcionář ve společnosti CME, která přes společnost CET21 drží licenci na vysílání TV NOVA, obraz Gustava Klimta za rekordních 135 mil. USD, zpráva o tom obletěla celý svět. Cena za Klimtův portrét Adel Bloch-Bauerové z roku 1907 (někdy nazývaný jako Adele, Adele Bloch Bauer I, Zlatá Adele, nebo Vídeňská Mona Lisa) totiž překonala do té doby rekordní cenu, která kdy byla zaplacena za umělecké dílo. Tento rekord držel Picassův „Garçon à la pipe“ (Chlapce s dýmkou) z roku 1905, který byl v květnu 2004 vydražen v aukční síni Sotheby’s za 104,1 mil. USD.
Rekord Klimtova, resp. Lauderova, obrazu před dvěma týdny málem padl, ale kasinový magnát Steve Wynn těsně před prodejem propíchl loktem svého Picassa, kterého krátce před tím slíbil prodat za 139 mil. USD. Minimálně do doby, než bude Picassův „Le Reve“ (Sen) zrestaurován, Lauderův rekord odolá.
Nákup obrazu a hlavně zaplacená částka zdvihla velkou vlnu zájmu veřejnosti a v tisku se vedle historie obrazu začaly přetřásat mj. i daňové, umělecké a morální aspekty.
Souvislost s transakcí s APAXEM?
Ani ne dva měsíce na to oznamuje Ronald Lauder prostřednictvím oficiálního sdělení CME uzavření transakce se společností APAX – zmínili jsme zde.
Lauder vložil do „partnerství“ s APAXEM akcie CME, které do té doby vlastnil on a jeho rodina. Za to získal od APAXU 190 mil. USD v hotovosti. Krátký časový odstup a podobnost s částkou, kterou zaplatil za Klimtův obraz vyvolávají domněnku, že obě transakce spolu souvisejí.
Po oznámení obchodu s APAXEM se vynořilo hned několik reportů od obchodníků s cennými papíry, kteří akcie CME analyticky pokrývají. Jejich analytici zde rozebírali důvody a dopady tohoto obchodu a snažili se (jako tradičně) zdůvodnit, proč jsou akcie CME báječnou investicí, a najít záminku pro jejich růst. Vynořily se tak mj. i spekulace o stažení akcií z trhu apod.
Každopádně článek v N.Y. Times vnesl do operace s APAXEM další hypotézu: Lauder prostě potřeboval peníze na Klimtův obraz. Podle časopisu FORBES, který sestavuje žebříček 400 nejbohatších Američanů, FORBES 400, je Ronald Lauder s aktivy v hodnotě 2,9 mld. USD 103. nejbohatším občanem USA. Přesto se zdá, že si kvůli své vášni pro secesní umění, potřeboval spravit hotovostní toky. Na významu tak nabývají ustanovení smlouvy, která se týkají práva Laudera odkoupit podíl APAXU po třech letech zpět. Celá operace se tak v tomto světle jeví spíše jako půjčka, byť velmi dobře zajištěná.
Vídeňská Mona Lisa
Samotný obraz provází naprosto neuvěřitelný příběh, který je směsicí romantického románu a právního thrilleru od Johna Grishama.
Adele Bloch–Bauerová byla manželkou Ferdinanda Bloch-Bauera, který byl významým rakouským průmyslníkem – vlastnil v Čechách několik cukrovarů – a rovněž velkým mecenášem umění. Vedle pořízení jiných uměleckých děl, nechal na počátku 20. století zhotovit Gustavem Klimtem hned dva portréty své choti a několik krajinomaleb. Adele Bloch-Bauerová však v roce 1923 umírá, aniž by po sobě zanechala potomka. Ve své poslední vůli žádá manžela, aby všechny její Klimtovy obrazy odkázal rakouským veřejným institucím (Státní galerii a spolkovým knihovnám). O několik let později vpochodují do Vídně vojáci wehrmachtu a Ferdinand Bloch-Bauer prchá do Švýcarska, kde v listopadu 1945 umírá. Jeho majetek v Rakousku mezitím zabavily úřady. Bloch-Bauer ustanovuje svými dědici děti svého bratra Gustava – Marii Altmannovou, Roberta Bentleyho a Luisu, baronku Gutmannovou. Ti se v průběhu války vystěhovali do USA. Po válce se pokusili svůj majetek získat, ale bez úspěchu.Zlatá Adele se tak spolu s dalšími obrazy stala součástí sbírek Státní galerie, která sídlí ve vídeňském Belvederu.
Reaganův Ambasador
Do příběhu vstupuje Ronald Lauder. Jak se svěřil časopisu Fortune, jeho fascinace portrétem Adele pochází již z doby dospívání, kdy byl sám poprvé bez rodičů ve Vídni. „Znal jsem (portrét) Adele z různých obrázků a už jsem před tím o něm četl, ale nic mě nepřipravilo na to, jak vypadá. Byla to ta první věc, kterou jsem ve Vídni pořádně viděl. A bylo to něco, co pro mě symbolizovalo spoustu věcí“, vzpomíná Lauder. To bylo zhruba v první polovině šedesátých let. V roce 1986 se mu naskytla další příležitost být oblíbenému obrazu blíž. Tehdejší americký president Donald Reagan jej jmenoval velvyslancem v Rakousku.
Dlužno říci, že Reagan neměl šťastnou ruku při výběru svých ambasadorů ve Vídni.
Lauder střídal v úřadě Helene von Damm, dlouholetou Reaganovu osobní sekretářku, jejíž rakouská mise skončila skandálem. V době svého působení ve Vídni se rozvedla a pojala za svého čtvrtého manžela Petera Gütlera, majitele známého Hotelu Sacher. Lauderovo 1,5 roční působení v úřadu rovněž nebylo nejšťastnější. Způsobil pozdvižení v diplomatických kruzích, když se odmítl zúčastnit prezidentské inaugurace Kurta Waldheima a jeho výrok v rozhovoru pro N.Y. Times o tom, že „rakouský lid je baštou antisemitských nálad“ si v 16. října 1987 vyžádal protestní nótu rakouské vlády. Den na to jeho rakouská mise skončila. Svůj úřad zastával od 7. května 1986 do 17. října 1987. Osud nemohl připravit Waldheimovi, který byl podle některých válečným zločincem, a Lauderovi, přednímu představiteli Světového židovského kongresu, horší souběh nástupu do funkcí …
Za takzvanou Aférou Waldheim stál redaktor rakouského časopisu Profil Hubertus Czernin. Ten v době presidentské kampaně v březnu 1986 otiskl článek o tom, že Waldheim, který za války působil ve wehrmachtu, se buď přímo účastnil nebo alespoň měl povědomí o válečných zločinech příslušníků své jednotky. Waldheim byl do té doby uznávaným diplomatem, po dvě funkční období byl generálním tajemníkem OSN. Třetí funkční období mu uteklo jen díky vetu Číny. Přes tuto aféru byl zvolen rakouským presidentem, nicméně se stal nežádoucí osobou v mnohých zemích – vstup měl zapovězen například do USA
Právě Czernin je důležitou postavou našeho příběhu. Nerozpoutal jen Aféru Waldheim, ale série jeho článků o amorálních praktikách rakouské vlády při konfiskaci a nakládání s židovským majetkem v době válečné a poválečné vedla v roce 1998 k úpravě rakouského restitučního zákona. Ta otevřela možnosti pro návrat majetku dědicům po Ferdinandu Bloch-Bauerovi.
Nenápadný půvab mezinárodní arbitráže
Na scéně se objevuje další důležitý muž, E. Randol Schoenberg, mladý americký právník a vnuk přítelkyně Marie Altmanové, která je neteři Ferdinanda Bloch-Bauera a jednou z dědiček. Ten Marii Altmanovou v boji o dědictví zastupoval.
Po přijetí nového restitučního zákona se snažili dohodnout s rakouskou vládou, ale ta na jejich výzvy po navrácení obrazů nereagovala. V roce 2000 se proto rozhodli podat na rakouskou vládu žalobu. Kdyby se soudili v Rakousku museli by zaplatit velmi vysoké soudní poplatky, které se odvíjí od hodnoty majetku, který je předmětem žaloby. Zkusili se proto s Rakouskem soudit v Kalifornii. Nejvyšší soud USA v červnu 2004 potvrdil, že je to možné. To se ovšem zdálo nevýhodné rakouské vládě a proto se obě strany dohodly, že spor budou řešit u mezinárodní arbitráže ve Vídni. Ta v lednu 2006 potvrdila nárok Marie Altmanové a ostatních dědiců na majetek po Ferdinandovi Bloch-Bauerovi.
Schoenbergovi se podařilo zneplatnit, resp. zpochybnit právní relevanci a závaznost pasáže o Klimtových obrazech v poslední vůli Adele Bloch-Bauerové. Rovněž se mu podařilo zpochybnit závaznost některých dokumentů, které dědicové podepsali „pod tlakem“ po skončení války.
V dubnu tohoto roku se příběh všech aktérů naplnil – 5 obrazů Gustava Klimta bylo slavnostně představeno v Muzeu umění v Los Angeles, kde se je Marie Altmannová rozhodla představit veřejnosti. Spolu s ní se vernisáže zúčastnili všichni účastníci příběhu – E. Randol Schoenberg, Hubertus Czernin a Ronald Lauder, který po dlouhou dobu Marii Altmanovou v jejím úsilí o navrácení obrazů podporoval.
Restituce obrazů vyvolala v Rakousku velký ohlas u veřejnosti, rakouská vláda dokonce připravovala sbírky na vykoupení Klimtových obrazů, ale oznámení o prodeji Adele I. Ronaldu Lauderovi ukončily naděje na návrat obrazů do Belvederu. Zlatá Adele je nyní součástí expozice Lauderovy Neue Galerie a zbývající 4 obrazy by měly být vydraženy v průběhu listopadu.
