Na základě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (NSS) v Brně ze dne 16.05.2007 spis. zn. 3 Ads 33/2006-57, které je v některých médiálních komentářích označováno za průlomové, se zdá, že by se dříve tak často zaklínaná “veřejná tajemství“ už brzy mohla dostat pod standard veřejné kontroly. Nejvyšší správní soud tak opět vyslal do terénu každodenní praxe naší současnosti další pozitivní signál směrem k rozvoji, prohloubení a upevnění našeho demokratického systému.
V poslední době NSS například také zrušil některá soudní rozhodnutí, v jejichž důsledku byl zablokován proces digitalizace televizního vysílání (na bázi DVB-T). A další kasační stížnosti v tom směru NSS momentálně ještě řeší. NSS v oblasti mediálních caus zhruba před půlrokem rovněž napravil právo v otázkách politického odvolání některých členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, provedeného před více než čtyřmi lety.
Tentokráte se ve shora uvedeném případě jedná o rozhodnutí NSS v některých otázkách veřejné kontroly nad některými kanály “cash flow“ v oblasti činnosti Veřejné zdravotní pojišťovny (VZP). A z hlediska souvislostí v rámci sektoru veřejné služby by se možná dalo říct, že by mohlo jít o rozhodnutí nejen průlomové, ale v jistém smyslu i pozitivně precedenční, a to opět ve veřejném zájmu. Například i v mediální oblasti:
Každého totiž (právě v té souvislosti s uvedeným rozhodnutím souvisejícím s činností VZP) asi jako jedna z prvních napadla analogie s veřejnou službou v oblasti médií. A to tak, že stejně jako každý občan může být pacientem (ač to samozřejmě nikdo z nás nikomu z nás nepřeje, ba právě naopak, nicméně cest´la vie), tak každý z nás, kdo má doma funkční hodiny od páně Křižíka, je tzv. „koncesionářem“ – přesněji řečeno plátcem rozhlasového a televizního poplatku. A tím se tedy každý takový náš občan podílí na financování našich médií veřejné služby, konkrétně České televize, Českého rozhlasu, ale třeba i České tiskové kanceláře. A podle logiky tzv. selského rozumu (tedy jinými slovy např. i péče řádného hospodáře) by ten, kdo financuje měl mít zájem na veřejné kontrole toho, jak se s jejho financemi prostřednictvím institucí veřejné služby veřejně hospodaří ve veřejném zájmu.
V uvedené cause jde (velmi zjednodušeně a schematicky řečeno) v podstatě o to, zda občan – pojištěnec VZP (a tedy plátce zdravotního pojištění v segmentu veřejné služby v dané oblasti) má právo na informace o finančních tocích z jeho peněz a v souvislosti s jeho pojištěním. Jinými slovy zda má pojištěnec právo na informace o platbách, které VZP poukázala příslušným zdravotnickým zařízením (resp. jejich lékařům) za úkony zdravotní péče v rámci jeho pojištění. NSS pak v této právní věci shledal, že občan – pojištěnec v daném případě takové právo má. A tento svůj verdikt NSS v odůvodnění rozsudku závazně vyložil mimo jiné např. také v tom smyslu, že v moderním demokratickém právním státě představuje právo na informace jednu ze záruk zákonnosti. Přičemž bez informací nelze účinně vykonávat kontrolu.
A dále v této souvislosti NSS shledal také to, že ani v takovém případě, když by VZP byla jedinou zdravotní pojišťovnou tohoto druhu v tomto státě, pak by i tak měla povinnost příslušné informace o předmětných platbách oprávněnému subjektu sdělit. A to také z toho důvodu, že tu nejde o jediný zdroj příjmů uvedených zdravotnických zařízení, resp. v nich zaměstnaných lékařů a nemají tudíž relevantní vypovídací hodnotu např. o jejich majetkových poměrech. (Jinými slovy nemohly by se tedy dotknout např. ani ochrany osobních údajů zaměstnanců třeba v oblasti agend práce a mezd, či dalších hospodářských informací o jiných provozních nákladech dotčených zdravotnických zařízení v dané oblasti, kde k finančním tokům z veřejného sektoru nebo v jeho rámci dochází, apod. Čili obligátní námitky typu ochrany obchodního, hospodářského, či jiného tajemství v tomto směru evidentně neobstojí, neboť instituce jako VZP zde hospodaří s veřejnými prostředky, což tedy i dle NSS má podléhat i veřejné kontrole.)
NSS v této věci pak dále konstatoval např. i to, že každý účastník systému veřejného zdravotního pojištění by měl mít možnost zjistit a kontrolovat, jakým způsobem je nakládáno s finančními prostředky, které se v systému zdravotního pojištění nacházejí.
V souvislosti s jinými rozhodnutími v jiných causách z jiných oblastí veřejného sektoru se samozřejmě logicky nabízí i možnost tendence zvýšené pozornosti ze strany občanů – plátců rozhlasových a televizních poplatků vůči správné funkčnosti kontrolních mechanismů např. v oblasti médií veřejné služby. V rámci jejich interních systémů (kromě standardních organizačních agend) jistě mají svou roli v zastupování zájmů tzv. „koncesionářů“ také příslušné mediální rady (v uvedených případech tedy Rada ČT, Rada ČRo a Rada ČTK) a příslušné jejich poradní orgány, zřízené jimi pro tyto kontrolní oblasti. V uvedené souvislosti tu lze (jako příklad z praxe) připomenout např. také to, že před několika měsíci proběhla volba několika nových členů také do kontrolní komise Rady ČRo, přičemž tuto volbu lze (vzhledem k ekonomické a právní erudici většiny nově zvolených “komisařů“) jistě považovat za posílení dané oblasti.
Úkoly kontrolních systémů ve veřejném mediálním sektoru budou zanedlouho ještě exponovanějším objektem zájmu občanské veřejnosti. A to např. nejen v souvislosti s tím, že poplatky za rozhlasové a televizní vysílání z přísl. novely zákona se postupně zvyšují. Ale dále např. i vzhledem k tomu, že v dohledné době pravděpodobně dojde k dočasnému návratu části reklamy na obrazovky ČT, což obnáší i nezanedbatelné zvýšení jejích příjmů. A tudy se zase (zhruba z jedné třetiny těchto reklamních příjmů ČT) zvýší příjmy jiné instituce veřejné kulturní oblasti, a to Státního fondu na podporu a rozvoj české kinematografie. A tyto příjmy uvedeného filmového fondu se v příštích letech (z daného zdroje ČT) zvýší zhruba o jeden řád. Selský rozum občanů – diváků – poplatníků by tedy mohl a měl logicky očekávat, že se přiměřeně (a tedy také asi o jeden řád) zvýší i činnost a hlavně pak účinnost příslušných kontrolních mechanismů.
