V tomto roce pro vás chystáme několik novinek. Jednou z nich se stanou články na téma mediální výchovy. Jedná se o aktuální látku, která svou ožehavostí nutí přemýšlet i v této rovině. Články o mediální výchově bude pro RadioTV.cz připravovat Petr Pláteník, který se tuto tematikou již nějaký čas zabývá a v minulosti se podílel na jednom z projektů věnovaných filmové a mediální výchově.
Klasický obrázek v české rodině, v níž vyrůstá minimálně jedno (dospívající) dítě: mladý člověk prosedí dlouhé hodiny u televize, díky dálkovému ovladači často přechází z jednoho kanálu na druhý (nemluvě o šíři možností, které poskytují kabelové či satelitní přijímače), pak se přesune k internetu, kde si může prohlédnout či stáhnout zvukové, audiovizuální i jiná multimedia v takřka neomezeném množství. Pro mnohé z nich je pohyb v mediálním prostoru mnohem jednodušší než pro většinu z jejich rodičů. Přesto i na ně číhá v multimediální sféře mnoho úskalí, nebo přímo nebezpečí.
Považujeme-li za jednu ze základních jednotek mediálního prostoru informaci, zjistíme, že její určující vlastností je věrohodnost. A ve světě, jenž je charakterizován přemírou informačních zdrojů, chrlících zprávy ve zběsilém tempu, již takřka nemůžeme spoléhat na pravdivost skoro žádné informace, především při jejím prvním přijetí. Je třeba rozvíjet kritický aparát, vedoucí nejen k volbě těch nejvěrohodnějších zdrojů (především ale k prověřování z více pramenů; v podstatě ve smyslu investigativní žurnalistiky), ale i k schopnosti kriticky uvažovat, zhodnocovat získané informace. Většinou se takové dovednosti označují souhrnným názvem mediální gramotnost.
Mediální gramotnost českých dětí
Podíváme se na to, jak rozvíjí mediální gramotnost česká škola (samozřejmě se zde dopustíme nezbytného zjednodušení, určitě existují jednotlivci učitelé, kteří se následující charakteristice vymykají; my zde ale mluvíme spíše o systému školství). Z historického hlediska se u nás několikrát objevily pokusy zapojit především prvky filmového sdělení do školního systému – míníme tím snahy Jaroslava Novotného ve Zlíně, iniciativy Československého filmového ústavu především v druhé polovině 60. let. S normalizací nastoupila i nivelizace aktivit v tomto směru. Změna politických poměrů po roce 1989 nepřinesla výraznější pokrok. Výuka má často podobu přímého výkladu, mnohdy diktovaných informací určených přímo k záznamu. Většinou je hlavním nositelem poznání učitel či informace zprostředkovaná učebnicí (i když zde už nastává jistý posun, s nástupem rámcových vzdělávacích programů je při utváření učebnic kladen stále větší důraz na kritický úsudek žáků a studentů). Audiovizuální a jiná média jsou zapojována do výuky pouze jako jistý odlehčující prvek (typickým případem jsou tradiční oddechové návštěvy filmových představení).
Škola prochází proměnou. A my s ní
S nástupem nových kurikulárních materiálů, tzv. rámcových vzdělávacích programů, začíná české školství procházet takřka revoluční změnou. Ne každým je vítána, ne u každého najde pochopení (i z důvodu stále nedostatečné propracovanosti dokumentů, připravenosti učitelů či vybavenosti škol), ale přesto tento přechod musíme akceptovat a z hlediska zapojení prvků mediálního vzdělávání do školy i uvítat.
V sérii článků na serveru radiotv.cz se budeme věnovat jednak teoretickým problémům prosazení mediálních prvků do české školy (objeví se rozhovory s odborníky na danou problematiku, rozbory klíčových dokumentů, analýzy proběhlých či probíhajících projektů, které se věnují této problematice atd.), jednak analýze rozličných mediálních formátů, objevujících se v rozhlase, televizi nebo na internetu. Tyto budou určeny především učitelům či rodičům, kteří chtějí, aby jejich děti nejen pasivně trávili čas u televize či na internetu, ale aby se i při tom vzdělávali.
Kam se podělo Televizní vysílání pro školy?
K evergreenům vysílacího schématu České (dříve Československé) televize patřil cyklus Televizní vysílání pro školy. Edukativně koncipovaný blok svým časovým zařazením do doby školní výuky (případně těsně navazující) i orientací na vzdělávací témata a obsahy od svých počátků vycházel vstříc výchovné a vzdělávací funkci veřejnoprávního média. Schematický (a ne v negativním slova smyslu) koncept směřující k přímým výukovým cílům, prezentovaným dost často animovanou formou výkladu, s postupujícím rozvojem a proměnou společnosti je převáděn na úroveň tzv. rozšiřujícího učiva. Nahlíženo z tohoto hlediska je vše v pořádku. Je jen nanejvýš potřebné, aby vzdělávací obsahy byly dětem prezentovány formou mediálního sdělení, které využívá k prezentaci látky poněkud odlišných způsobů přenesení. Přičemž není nezbytné, aby náplní těchto programů bylo centrální spektrum učiva.
Nejen zábava
Pokud budeme ovšem domýšlet do důsledků, mělo by dokonce zapojení takovýchto prvků do výuky být ještě intenzivnější, a to především pokud bude zřetelné, že iniciativa vychází ze strany samotného veřejnoprávního média. Jako pozitivní signál (i když zatím jen vnější) můžeme vnímat přejmenování označení cyklu z poněkud již archaického Televizního vysílání pro školy na tzv. Zábavnou školu. Právě prvek zábavnosti, tedy funkce neodmyslitelně spjaté s televizním médiem, je třeba akcentovat ve formě výuky doprovázející školní vyučování. Je to zejména zábavní funkce, jejímž prostřednictvím primárně televize upoutává dětskou pozornost, na druhou stranu ale je to i její vysoké míra, a z toho plynoucí zneužívání, která způsobuje negativní jevy spojené s dětským diváctvím (dlouhé vysedávání u televizního přístroje, ubíjení času sledováním do značné míry podobných formátů, pasivita pouhého příjemce mediálního sdělení atd.). Pokud ovšem bude využito fenoménu zábavnosti k obeznamování dětí s jevy, které jsou nejen součástí školní výuky, ale navíc pevnou součástí už i jejich (osobního, společenského) života, musíme takovou aktivitu jen uvítat. Zatím nezodpovězenou otázkou zůstává, jakou podobu by vysílané pořady měly mít, podle jakého klíče by měla být volena jejich kompozice i šíře obsaženého učebního materiálu a především jak by tyto projevy televizní kultury měly navazovat na samotnou aktuální školní výuku.
Zábavná škola?
Při současné konstelaci Zábavné školy se setkávám se dvěma pořady, a to odlišného zaměření i míry využitelnosti ve školní výuce. Záhady starého Egypta jsou anoncovány jako pořad pro žáky druhého stupně. Jedná se v podstatě o tradičně natáčený televizní dokument, který má formou poutavé prezentace faktů z historie starověké egyptské říše rozšiřovat vzdělání žáků. Mluvíme tedy o dosti partikulární části učiva, využitelné především v hodinách dějepisu a zeměpisu (nejen), a to v patřičných ročnících, kdy je tato látka probírána. Samozřejmě s přihlédnutím k procesu celoživotního a průběžného vzdělávání mohou učitelé pracovat s poznatky předávanými tímto televizním pořadem v jakémkoli ročníku druhého stupně. Nespornou výhodou je do jisté míry fragmentární podoba Záhad starého Egypta, nutící žáky přiřazovat si poznatky s rozdílných vzdělávacích oblastí a pod výkladovým vedením se vypořádávat s tematizovaným fenoménem. Negativně musíme hodnotit směřování k pasivnímu prožívání žáků, kteří především přijímají nadstandardní kvantum informací a s tím se musejí vyrovnávat. Pokud evaluační část výuky neproběhne co nejdřív po zhlédnutí pořadu, tak v souladu s funkcí lidské paměti reaktivnost žáků na získané podněty klesá.
Do jisté míry moderním typem pořadu (s přihlédnutím k vysoké míře prosazování multikulturality v rámcových vzdělávacích programech) jsou Děti v Čechách. Formát založený na výpovědích dětí, přicházejících do České republiky spolu se svými rodiči z odlišných (a často přímo konfliktních či ohrožených) částí světa, formou interakce dětské zkušenosti vtahují dětského diváka do procesu uvažování o fenoménu odlišnosti. Právě tím, že je do centra pozornosti diváka stavěn aktér s obdobným mentálním i zkušenostním vybavením, je dosahováno vysoké míry identifikace, která může být pozitivně využita v procesu následné výuky, a to v návaznosti na různorodý obsah výuky.
Zařazení cyklu Zábavná škola je pociťováno jako potřebné. Otázkou zůstává jak budou dramaturgové s jeho potenciálem nakládat do budoucna. Naše přímluva směřuje jak ke kvantitativnímu rozšíření jeho náplně, tak k tvorbě více pořadů s vysokým potenciálem zapojitelnosti, jaký mají Děti v Čechách.
