V záplavě informací o ekonomické recesi, finanční krizi a žabomyších válkách na české politické scéně poněkud zapadla smutná zpráva. V sobotu médii prolétlo oznámení, že ve věku 90 let zemřel režisér, scénárista a animátor Václav Bedřich. Pro mnoho lidí je to možná jméno neznámé, ale věřte, že s tímto člověkem vyrůstalo několik dětských generací. Bob a Bobek, Maxipes Fík, Štaflík a Špagetka – to je jen chabý výčet děl, jež nesou podpis Václava Bedřicha.
„Byli jsme jednou s hudebním skladatelem Petrem Skoumalem u Jiránka a na zdi mu tam viseli tři králíci. Napadlo nás společně, že bychom s nimi měli něco podniknout. Pánové Pacovský, Šebánek a Jiránek pak pracovali na námětech – je ovšem fakt, že já jsem si ty takzvané literární scénáře, které jsem dostával z televize, vždycky velice pracně upravoval…“ Těmito slovy vzpomíná Václav Bedřich na vnik myšlenky na seriál Králíci z klobouku. I takto obyčejně mohou vznikat geniální nápady, které ovlivnily a stále ovlivňují mnoho generací. I kdyby Václav Bedřich stál pouze za tímto seriálem, jeho nesmrtelnost by byla zajištěna.
Ovšem tento pán měl na svědomí mnohem více tvorby – hlavně – pro děti a jeho profesní kariéra byla dlouhou dobu pevně spjata s pořadem Večerníček. Režíroval samotnou znělku, k níž denně usedají statisíce dětí i dospělých. Tato znělka s veselým panáčkem je v České (Československé) televizi zdaleka nejstarší a zároveň patří k nejstarším v celé Evropě. Vznikla v roce 1965 a výtvarníkem byl Radek Pilař (např. Rumcajs), pod Bedřichovým režijním vedením animoval Antonín Bureš, hudbu složil Ladislav Simon a věčný hlas Večerníčkovi propůjčil tehdy pětiletý Michal Citavý.
Znělka Večerníčku
Václav Bedřich se narodil 28. srpna 1918 v Příbramy a do svého životopisu si tedy mohl psát jako místo narození Rakousko-Uhersko. Ostruhy v oboru animace získal během 2. světové války ve filmovém studiu AFIT, z něhož přešel na stejnou pozici do studia Bratři v triku, kterému tehdy vládl Jiří Trnka.
Zde brzy začal režírovat. Václav Bedřich nebyl výtvarník, díky tomu se však stal jedním z nejoriginálnějších tvůrců historie animovaného filmu, protože pro své snímky využíval různé výtvarníky a nejednoho z nich dokonce do filmového studia přímo uvedl (Vladimír Jiránek, Petr Poš). Podle vlastních vzpomínek bylo výtvarníků, s nimiž Václav Bedřich spolupracoval „něco kolem osmadvaceti“. Prvním režijním počinem byla krátkometrážní pohádka Hrnečku vař! (výtvarník: Cyril Bouda) z roku 1953. V padesátých letech sklízela československá animace úspěchy po celém světě a také Václav Bedřich záhy dosáhl mezinárodního uznání. Stalo se tak v roce 1958 s groteskou Čtyřicet dědečků, na níž spolupracoval s výtvarníkem Miroslavem Štěpánkem. S ním natočil Bedřich i tři skvělé adaptace povídek podle australského spisovatele Dala Stivense: Kamenáč Bill a drzí zajíci (1964), Kamenáč Bill a ohromní moskyti (1971) a Kamenáč Bill a jeho přepevné laso (1972).
Pan Večerníček
V roce 1965 se zrodil Večerníček a Václav Bedřich se stal nejplodnějším dodavatelem seriálů pro tento pořad. V roce 1966 děti mohly poprvé sledovat Pohádky ovčí babičky s hlasem Jiřiny Bohdalové. Výtvarníkem byl Bohumil Šiška, který nakreslil také vílu Amálku nebo hajného Robátka. V roce 1971 režíroval Václav Bedřich hned dva večerníčkovské seriály – legendární psí duo Štaflík a Špagetka (výtvarník Zdeněk Smetana) a Pohádky z papíru.
O rok později se zrodila slavná dvojice motýl Emanuel a maková panenka. Pohádky O makové panence a motýlu Emanuelovi propůjčil hlas Vlastimil Brodský a o výtvarnou podobu se postarala Gabriela Dubská. Už zmiňované Říkání o víle Amálce se zrodilo v roce 1975. O rok později vznikly pohádky O Sazinkovi.
Maxipes Fík
O Vánocích 1977 vstoupil na televizní obrazovky svým nezapomenutelným způsobem Maxipes Fík a okamžitě se stal televizní hvězdou jak pro děti, tak pro dospělé. Maxipes Fík vznikl podle námětu Rudolfa Čechury, vyprávěn byl Josefem Dvořákem a vizuální podobu tomuto seriálu vtiskl výtvarník Jiří Šalamoun. Ten také vysvětluje příznivé přijetí Fíka, které dodnes míří napříč všemi věkovými kategoriemi: „Asi je to tím, že celý ten film se pořád sebeironizuje, že se shazuje a nebere se moc vážně, a to jak v hudbě, tak i v animaci, i tím, že tu vždycky naroste nějaká jakoby sentimentální situace, která se vzápětí zvrhne, shodí, a to buď další situací, anebo kresbou. Tím tady zůstala jistá citová poloha, ale současně i vědomí, že jde o pohádku. A v téhle ustavičné oscilaci mezi realitou a fantazií je nejspíš největší klad Maxipsa Fíka.“
Na veleúspěšný kreslený seriál navázaly v roce 1983 Divoké sny Maxipsa Fíka, které se sice od původní Čechurova námětu už hodně vzdálily, přesto byly přijaty s obdobným nadšením jako první řada.
Maxipes Fík sportuje
Bob a Bobek
V roce 1979 vyvrcholila Bedřichova spolupráce s výtvarníkem a kreslířem Vladimírem Jiránkem. Z klobouku kouzelníka Pokustona poprvé vystrčili své hlavy králíci Bob a Bobek. Na seriál Bob a Bobek – králíci z klobouku navázal o rok později stejně úspěšný seriál Bob a Bobek grandšou. Králíci z klobouku dodnes patří k nejoblíbenějším večerníčkovským seriálům a to i díky hlasu Josefa Dvořáka. Scénáristy byli Jaroslav Pacovský a Jiří Šebánek.
V roce 2005 natočil na zlínských ateliérech režisér Ivo Hejcman dvaapadesátidílný seriál Bob a bobek na cestách. Toto pokračování však již ztratilo jiskru, přesto drží primát – je Večerníčkem s nejvíce díly v historii.
Bob a Bobek – Na lodi
Ze spolupráce s kreslířem Vladimírem Renčínem vznikl seriál O zvířátkách pana Krbce, který nedávno reprizovala Česká televize. Netradičním vypravěčem tohoto pohádkového příběhu byl Josef Abrhám.
Nebyly jen Večerníčky
Václav Bedřich však nerežíroval „jenom“ Večerníčky. V roce 1967 natočil společně s Adolfem Bornem severskou baladu podle literární předlohy švédské spisovatelky Selmy Lagerlofové Podklad pana Arna. Koncem šedesátých let potom Bedřich natáčí sérii sedmi velmi zdařilých „hororů“, (jmenujme alespoň Smrtící vůně, Pokažená svatba, Poklad v pyramidě nebo Uloupený obraz) nejprve s výtvarníkem Vladimírem Kladivou, a po jeho emigraci pak s Jaroslavem Vožniakem a Františkem Braunem. Ústřední postavou těchto parodicky koncipovaných dobrodružství je proradný dr. Goad, jenž přechází z jednoho příběhu do druhého.
Svůj nejdelší film zrealizoval Václav Bedřich v československo-západoněmecké koprodukci v roce 1986. Velká sýrová loupež je skvělou parodií na „velkolupičské“ filmy všeho druhu. Podle knihy Jean van Leeuwen Gavrila Velké sýrové spiknutí napsal Bedřich scénář a hlavní výtvarnou podobu filmu vtiskl Gene Deitch.
Bajka o neduživém klukovi, který nechtěl jíst rybí tuk Jonáš a velryba z roku 1995 je Bedřichovým posledním režijním počinem. Za svůj dlouhý život zrežíroval Václav Bedřich neuvěřitelných 358 animovaných filmů, za které dostal řadu významných cen na mezinárodních festivalech. Patří mezi tři nejplodnější tvůrce animovaných filmů u nás. Zemřel v sobotu 7. března ve věku 90 let v Praze.
