Dalším z mýtů je, že celoplošná licence nemohla být udělena přímo zahraničnímu investorovi proto, že by to bylo v rozporu se zákonem. Z tehdy platného zákona o vysílání 468/91 Sb. ovšem nic takového nevyplývá. V § 10 odst. 6 zde nalezneme pouze toto: Při posuzování žádostí společností se zahraniční majetkovou účastí přihlížejí orgány udělující licence k přínosu žadatele pro rozvoj původní domácí tvorby, jakož i majetkové účasti československých osob a jejich zastoupení v orgánech společnosti. Koneckonců kupříkladu celoplošné rádio Frekvence 1, které v únoru 1993 získalo licenci k vysílání podle stejného zákona, vlastní francouzská společnost EDI.
Důvody, proč se v roce 1993 hledaly způsoby, jak celoplošnou privátní televizi jakoby ponechat v českých rukou, ležely jinde. Ty důvody byly politické, možná přesněji společenské. Všichni ti generálové po bitvě, kteří se pohoršují nad postupem tehdejších orgánů a deset let poté přesně vědí, co a jak se mělo udělat, zapomínají na společenskou atmosféru začátku devadesátých let. A ta vůbec nebyla nakloněna – jak se tehdy říkalo – „výprodeji rodinného stříbra“ do zahraničí. Jiné země nepostupovaly jinak. Přísné paragrafy omezující přístup zahraničních vlastníků do sféry, která byla či je pokládána za strategickou, lze najít v řadě zemí. A nic na tom nemění, že postupující globalizace tato omezení do jisté míry odstraňuje. Na počátku devadesátých let a zvláště pak v zemi nacházející se na počátku posttotalitní fáze vývoje šlo o etapu logickou a pochopitelnou.
Tolik pro pochopení společenské atmosféry, ve které se licence udílela. Ani toto nezaujaté ohlédnutí však nic nemění na faktu, že hned na samotném počátku existence nové televize se podařilo zadělat na budoucí malér. Ve světě totiž bývá zvykem, že kdo platí, ten také rozhoduje a samozřejmě také vykonává vlastnická práva. Rozdvojená struktura Novy, ale především to, že k onomu rozdvojení nedošlo kvůli kolizi se zákonem, nýbrž spíše na společenskou objednávku, to vše zadělalo na možný budoucí malér.
V žádném případě bych to ale nenazval časovanou bombou, přestože se takové přirovnání nabízí. I za těchto okolností totiž k žádnému výbuchu v podobě arbitráže a deseti miliard odškodnění vůbec nemuselo dojít. Samotný „výbuch“ navíc později způsobily jiné okolnosti. Koneckonců londýnská arbitráž Ronaldu Lauderovi žádné odškodnění nepřiznala. Ale i ta konstatuje, že:
Odpůrce (Česká republika) se dopustil porušení svých povinností vyvarovat se svévolných a diskriminačních opatření, když v zimě roku 1993 změnil své původní stanovisko, se kterým seznámil Navrhovatele (Ronald Lauder) a veřejnost, kdy povolil kapitálové investice Navrhovatele do společnosti CET 21, držitele licence k vysílání, a poté trval na tom, že podíl Navrhovatele /do této společnosti/ nelze vložit v podobě kapitálové investice, nýbrž pouze prostřednictvím společného podniku /joint venture/.
Ale to opět předbíháme. Vraťme se proto do roku 1993 a podívejme se, komu to Korteho Rada televizní licenci vlastně přidělila.
Ani obutá, ani bosá
Ačkoli ztělesněním televize Nova se později stal Vladimír Železný, mezi zakladateli a prvními společníky CET 21 nefiguroval. Společnost CET 21 založilo pět českých, slovenských a maďarských intelektuálů: režiséři Peter Kršák a Vlastimil Venclík, sociologové Fedor Gál a Jozef Alán a psychiatr Peter Hunčík. Založením CET 21 jistě udělali největší trefu svého života. Na druhou stranu jistě netušili, jaké pozdější komplikace – včetně nejrůznějších vyšetřování a trestních stíhání – sami sobě připravují. Vladimír Železný byl přizván, aby projekt obhajoval při slyšeních před Radou. Podílníkem CET 21 se stal až později. Vlastně za odměnu.
Projekt CET 21 ve své prvotní podobě vznikl pro jiné účely. Mělo jít o satelitní televizi, která by vysílala pro celý středoevropský region polsky, česky, slovensky, maďarsky a také německy. Projekt však skončil dříve, než vůbec začal. Druhý pokus o získání licence, opět neúspěšný, souvisel s uvažovanou privatizací třetího slovenského kanálu. Už tehdy však americký miliardář maďarského původu George Soros Peteru Hunčíkovi zprostředkoval seznámení s bývalým americkým velvyslancem v Maďarsku Markem Palmerem. A ten jako investora doporučil Ronalda Laudera a jeho firmu CEDC. V téhle konstelaci se nakonec společnost CET 21 přihlásila do licenčního řízení v České republice. Fedor Gál měl za sebou politickou zkušenost šéfa Veřejnosti proti násilí, slovenské obdoby českého Občanského fóra, Peter Hunčík krátkou kariéru poradce prezidenta Václava Havla, přizvaný Vladimír Železný býval mluvčím Pithartovy české vlády. K překvapení prakticky všech nakonec projekt CET 21 zvítězil.
Zatímco intelektuálové z CET 21 si opravdu poněkud naivně mysleli, že je možné komerčně provozovat jejich vysněnou „nekomerční“ televizi, američtí investoři v téhle iluzi nežili ani vteřinu. A do oka jim padl ten, který si s nimi v tomto smyslu nejvíce rozuměl, totiž Vladimír Železný. Takže to nakonec byl právě Železný, kdo byl jmenován ředitelem nové televize.
Společníkem CET 21 se Železný stal 5. dubna 1993, kdy to ostatní podílníci odhlasovali na valné hromadě. Proti byl pouze Peter Kršák. Vstup Železného do CET 21 má jednu vadu na kráse, protože Korteho Rada s tímto krokem sice 8. dubna 1993 v souladu se zákonem vyslovila souhlas, nicméně příslušný dopis Rady z 9. dubna 1993 nemá náležitosti správního rozhodnutí. Chybný postup Rady však z právního hlediska neznamená, že by Železného vstup do CET 21 byl neplatný.
Jako nejproblematičtější z hlediska budoucího vývoje se ukázalo tehdejší rozhodnutí ustavit novou televizi systémem „chytrá horákyně“. Zahraniční, ale přesto naše. Americká, ale v českém kabátě. V rozdvojené organizační struktuře vedle sebe existoval český držitel licence, společnost CET 21, a jeho servisní organizace, Česká nezávislá televizní společnost (ČNTS), většinově vlastněná německým, fakticky bermudským, respektive americkým investorem.
CET 21 měl po přistoupení Vladimíra Železného šest vlastníků – fyzických osob, přičemž každý z nich původně držel podíl mírně převyšující 16 procent. Záhy k nim přibyli také dva minoritní spoluvlastníci, každý s podílem 1,25 procenta, zastupující investory nové televize. Prvním z nich byla německá firma CEDC, patřící americkému podnikateli Ronaldu Lauderovi, druhým Česká spořitelna.
Původní vlastnická struktura servisní ČNTS byla následující: 66 % připadlo Lauderově německé firmě CEDC, 22 % České spořitelně a 12 % zbylo na CET 21. Lauderova společnost CME, která později od českého státu vyinkasuje více než 10 miliard, v té době ještě vůbec neexistovala.
Existují tři verze vysvětlující, proč a jak k rozdvojení struktury Novy došlo. Všichni tři „staří“ členové RRTV, Hanuš, Josefík a Tomek, vždy shodně tvrdili, že s tímto nápadem přišli sami zástupci nové televize. Prostě vycítili, že společensko politická atmosféra České republiky roku 1993 není nakloněna, aby televize měla zahraničního majitele. Systém se servisní firmou umožnil, že (domácí) vlk se nažral a (zahraniční) koza přitom zůstala celá.
Podle druhé verze, kterou později usilovně šířili Lauderovi lidé, to naopak byla Korteho Rada, kdo si tuto strukturu vymyslel.
A konečně podle třetí verze byla tím, kdo s oním nápadem přišel, Marína Landová, o které už byla a ještě bude řeč a která se mezitím stala významnou úřednicí Úřadu RRTV.
Ať to bylo tak či tak, faktem zůstává, že podle českých zákonů byla účastníkem licenčního řízení pouze firma, která se ho přímo účastní, v našem případě tedy CET 21, a nikoli i její obchodní partner. A nic na tom nemění ani fakt, že předseda Rady Daniel Korte v den udělení licence promptně napsal CET 21 dopis, ve kterém sděluje, že „Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání na svém 8. zasedání dne 30. 1. 1993 rozhodla o udělení licence k celoplošnému televiznímu vysílání společnosti CET 21, spol. s r. o. … s tím, že přímým účastníkem žádosti je mezinárodní korporace CEDC – Central European Development Corporation.“ CEDC přímým účastníkem žádosti o licenci prostě nemohla být, protože české zákony něco podobného nepřipouštěly. A jakkoli se to později mohlo zdát nelogické, protože provoz Novy zajišťovala servisní ČNTS, televizí podle našich zákonů byl držitel licence, tedy opět společnost CET 21, třebaže svého času zaměstnávala pouze jednu sekretářku.
A ještě jedna důležitá poznámka. Ať už si tuhle strukturu vymyslel kdokoli, Ronald Lauder, respektive CEDC, na ni přistoupili dobrovolně. Zpočátku jim to asi pod nos příliš nešlo, ale brzy zjistili, že takováto organizační struktura skýtá obrovské množství dosud nepoznaných výhod.
Nyní opět trochu předběhněme a odcitujme z nálezu londýnské arbitráže mezi Ronaldem Lauderem a Českou republikou:
odstavec 230
Arbitrážní soud došel k závěru, že rozhodnutí Mediální Rady přejít od přímé účasti německé společnosti CEDC, kontrolované americkým občanem panem Lauderem, ke smluvnímu vztahu pomocí vytvoření třetí společnosti představuje svévolné a diskriminační opatření.
231
Opatření bylo diskriminační, protože poskytlo zahraniční investici méně příznivý režim než domácí investici. Z výše uvedených okolností vyplývá, že Mediální Rada změnila názor z obav, že silná a sílící politická opozice proti udělení licence subjektu se silnou účastí zahraničního kapitálu by mohla vést k útoku na celý proces výběru. Je pravděpodobné, že kdyby CEDC byl český investor, nebylo by došlo k tak silné politické reakci, a původní plán v podobě akcionáře společnosti CET 21 by mohl být realizován.
Až potud to tedy vypadá, že i londýnská arbitráž dala Ronaldu Lauderovi za pravdu. Jenže to není pravda. Už v odstavci 233 arbitrážního nálezu se totiž můžeme dočíst:
Neexistuje však jediný konkrétní důkaz o tom, že CEDC se stavěla nebo protestovala proti tomuto opatření a tím méně, že proti němu aktivně bojovala. Naopak, z okolností vyplývá, že CEDC okamžitě navrhla novou strukturu, v níž by se stala spíše smluvním partnerem než akcionářem společnosti CET 21. Ve skutečnosti CEDC a její nástupce společnost CME bez výhrad toto opatření přijaly na příštích šest let, dokud byla jejich společnost schopna provozovat společný podnik se ziskem …
Je zajímavé, že své údajné poškození do období udělení licence a následujících týdnů, kdy se rodila organizační struktura Novy, nikdy nekladl ani sám Ronald Lauder. Koneckonců nejrůznější zákonná omezení pro zahraniční vlastníky médií měla či stále má řada zemí. Kupříkladu ve Spojených státech amerických může média vlastnit pouze americký občan. Mediální magnát australského původu Rupert Murdoch kvůli tomu dokonce změnil občanství. V sousedním Polsku zase mohl zahraniční vlastník ovládat pouze 33 procent mediální firmy. I to byl jeden z důvodů, kvůli kterým Ronald Lauder opustil největší východoevropský či spíše středoevropský, rozuměj polský, trh. V rámci projetu TVN Lauder v Polsku „zbytečně“ proinvestoval více než 20 miliónů dolarů.
