V článku nazvaném Kdo to zavinil? aneb Rada jako fackovací panák (Louč, 19. února 2001) mediální expert Milan Šmíd píše:
Po bitvě bývá obvykle každý generálem a náhle se vyrojí spousta rozumbradů, kteří vědí, jak to mělo být, kdyby … Po prohraných bitvách se také obvykle hledají viníci. Ve věci mezinárodních soudních sporů o TV NOVA, které vede Ronald Lauder a jeho společnost CME, mají naši komentátoři jasno: může za to Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) …
Přestože nemám jediný důvod RRTV – zvláště v současném složení – obhajovat, chci se této Rady zastat. Neboť tím, kdo nese největší vinu za současný stav, jsou poslanci Sněmovny, kteří zde sloužili v letech 1992 – 96. Právě oni přes odpor a odbornou oponenturu RRTV přijali zákon č. 301/95 Sb., kterým deregulovali zdejší mediální scénu a zbavili Radu jejích pravomocí natolik, že až do další novely 135/97 Sb. si tady každý mohl dělat, co chtěl – přinejmenším ve věci majetkových a vlastnických rošád. Nejde jen o to, že RRTV od ledna 1996 byla zbavena pravomoci schvalovat či odmítat změny v licencích, které udělila, ale navíc byla parlamentem donucena, aby rušila licenční podmínky, které se vysílatelům nehodily do krámu …
Dnes už se také zapomíná, že RRTV se snažila zabránit tomu, aby došlo k nekontrolovanému přelévání kapitálu a vlivu u provozovatelů vysílání (viz správní řízení s ČNTS, Premiérou a.s. a Rádiem Alfa). Nicméně nic nezmohla proti Stálé komisi pro hromadné sdělovací prostředky PSP, která po památném zasedání v Harrachově na podzim 1996 přímo přikázala Radě, aby všem požadavkům Vladimíra Železného vyšla vstříc. Také o tom existují písemné dokumenty (Výroční zpráva RRTV za rok 1996).
O co tenkrát šlo? Koncem roku 1995 končilo dočasné přidělení kanálu ČT 2 České televizi a bylo proto třeba novelizovat zákon o vysílání. Jenže se také blížily volby 1996 a trojice poslanců Hana Marvanová, Martin Přibáň a Ondřej Zemina (všichni ODS) vycítila příležitost blýsknout se před provozovateli vysílání a v předvolebním období se vyhřívat v jejich přízni. A tak kdo jen chtěl, dostal něco naděleno. Kabeláři a satelity dostali místo nenárokových licencí nárokové registrace, prakticky všichni ostatní pak možnost požádat si o zrušení všech neprogramových licenčních podmínek, přičemž Rada byla povinna vyhovět.
Těmhle třem poslancům jsme na Radě říkali „svatá trojice“. Mnoho dobrého jsme si o nich nemysleli a s jejich novelou jsme do poslední chvíle vedli nesmiřitelný boj. Já jsem se o zhoubnosti jejich amatérských návrhů dokonce vypravil přesvědčovat poslanecký klub ODS, ale proti těmhle třem jsem neměl šanci. Ukřičeli mě.
V souvislosti s Hanou Marvanovou, která se později – už v dresu Unie svobody – stavěla do role bojovnice za odpolitizování mediálních rad, musím zmínit ještě jednu osobní zkušenost. Za celých devět let, co jsem v Radě zasedal, se mi pouze jedinkrát stalo, že by mě někdo z ODS nutil ke „stranické“ poslušnosti. A byla to právě ona, kdo mě spolu s Martinem Přibáněm a Ondřejem Zeminou dost nevybíravým způsobem přesvědčoval, že jsem povinen držet stranickou linii. A že stranická linie je to, co říkají oni. Odehrálo se to v kanceláři a za přítomnosti místopředsedy Sněmovny a ODS Jiřího Vlacha. Hana Marvanová je pro mě ztělesněním toho nejodpudivějšího pokrytectví, se kterým se lze v politice setkat.
Na skrytá nebezpečí novely upozorňovalo Stanovisko Rady (příloha č. 3 Výroční zprávy za rok 1995), zde cituji pouze některé body: Zcela neobvyklá míra liberalizace v oblasti vysílání, která nemá obdobu nejen v Evropě, ale ani v USA a Kanadě … Vytvoření nerovných podmínek hospodářské soutěže na mediálním trhu … Nefunkční omezení kompetencí Rady … Riziko rozkolísání relativně stabilizovaného mediálního prostředí v České republice a možný vznik právní nejistoty investorů v oblasti vysílání. „Svatá trojice“, doplněná předsedou Stálé komise pro sdělovací prostředky Janem Kasalem z KDU-ČSL, který novelu spolupodepsal, si však prosadila svou.
Následující Výroční zpráva RRTV za rok 1996 pak už jen sečítala první škody:
„Liberalizace, k níž došlo novelou zákona, de facto rozbourala konstrukci zákona o rozhlasovém a televizním vysílání a jeho vnitřní jednotu a logiku, takže zákon sám je dnes značně nehomogenní a nekonzistentní. Zůstaly pouhé zbytky regulačních prvků bez dostatečné možnosti je v praxi účinně uplatnit … Po Radě je dnes občas požadováno nemožné: aby ovlivnila určité jevy, na něž už nemá kompetence. Dotyčného či dotyčné pak můžeme maximálně tak politovat, což je pro něj pochopitelně trochu málo.“ Uvědomíme-li si, že tato Výroční zpráva vznikala koncem roku 1996, byla to vskutku prorocká slova.
Už jsem o tom psal: obecně napsaný zákon o vysílání tvořil logický celek pouze s konkrétními licenčními podmínkami. Když licenční podmínky zmizely, zůstal jen děravý zákon. Milan Šmíd v souvislosti s Marvanovou a spol. jako první použil výrazu hrobaři mediální legislativy. Já si pro změnu neodpustím jedovatou poznámku, že všichni tři za pár měsíců posílili řady nově vzniklé Unie svobody. Jiří Vlach rovněž. Unii svobody jsem je opravdu z plného srdce přál.
Zajímavé je, že mezi lobbisty, kteří se tehdy motali okolo problematické novely, vůbec nebyl Vladimír Železný. Ten ke všemu přišel – jak trefně poznamenává Šmíd – jako slepý k houslím. Zorientoval se však velmi rychle. Novela zákona vstoupila pod číslem 301/95 Sb. v platnost 1. ledna 1996. Už o den později si Nova požádala o zrušení všech neprogramových licenčních podmínek.
