Ať už přijdete do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání s nějakou mediální praxí či bez ní, po čase tak jako tak zjistíte, že skoro všechno je stejně jinak. A taky vám bude nějaký čas trvat, než se vůbec zorientujete, kdo je kdo, kdo je s kým a proti komu, než vám dojde, že věci uvnitř jsou obvykle uspořádány jinak, než vypadají na povrchu, a že mediální obraz spousty dějů toho obvykle nemá s jejich skutečným průběhem mnoho společného. Někomu tohle prozření trvá déle, někdo se zorientuje rychleji. Ale zažil jsem také pár jedinců, kteří ze své blahé nevědomosti nevystoupili za celé funkční období. Odhaduji, že mně tohle zorientování trvalo asi tak rok a půl.
Přibližně v té době také začaly mé spory s generálním ředitelem Novy Vladimírem Železným. Nebyla za tím ještě nějaká hluboká znalost dané problematiky. Že je spousta věcí jinak, jsem cítil spíše intuitivně. Když se ohlížím zpátky, teprve dnes si naplno uvědomuji, jak strašně jsem musel Železného a spol. štvát. Pár rýpalů se našlo i předtím, ale nikdo nebyl tak důsledný a hlasitý. V osobní rovině jsem přitom proti Železnému nic neměl, spíše naopak. Co se týká politických názorů určitě nejsme daleko od sebe, také jeho podnikatelský drajv a intelektuálský rozměr jeho duše jsou mi vlastně sympatické. Dokonce ani naše první osobní setkání nenaznačovala, že se brzy ocitneme v konfliktu.
Z celého sporu spousta lidí zaznamenala pouze to, že jsme se se Železným párkrát navzájem počastovali nepříliš lichotivými výrazy. Jeho podstata však dodnes uniká i mnohým novinářům, kteří o tom „zasvěceně“ píší. O co tedy vlastně šlo? V zásadě o dvě věci. Jednak o zneužívání existence tzv. servisních firem, což v důsledku vedlo k nejasným finančním tokům a nejasné právní odpovědnosti za vysílání. Jednak o praktiky amerického, přesněji spíše bermudského, investora, který se tu choval jako v nějaké banánové republice. Očesat a odvézt.
On je totiž dost podstatný rozdíl, když do země přijdete jako skutečný investor a přinesete s sebou balík peněz – takhle třeba přišel Volkswagen do Mladé Boleslavi –, nebo když si na svoje podnikání v České republice vypůjčíte v české bance. Ekonomové by řekli, že takový „investor“ nezvyšuje množství disponibilního kapitálu v zemi, naopak umenšuje ho. Přesně takhle přišel Ronald Lauder. Jediné faktické peníze, které jeho lidé přinesli, byly v hotovosti a v igelitové tašce. Vskutku, důvěryhodný kapitál!
Vladimír Železný – tehdy ještě plně ve službách Američanů – to ve Volejte řediteli obhajoval, že Lauderovo dobrodiní prý spočívá v tom, že u nás jsou mnohem vyšší úrokové sazby, okolo dvanácti procent, zatímco v západní Evropě byly tehdy okolo pěti šesti procent. A pan Lauder je tak velkorysý, že si půjčuje u nás. Pouze zapomněl dodat, že abychom se dostali ke správným číslům, je třeba od úrokové sazby odečíst procenta inflace. A ta se u nás tehdy pohybovala okolo deseti procent. Takže ve skutečnosti nešlo o žádné Lauderovo dobrodiní, nýbrž o chladný podnikatelský kalkul. Naše banky půjčovaly levněji.
Ale nešť, nic proti tomu. Kdyby z toho naše země, když už tedy někomu zdarma svěří své národní bohatství ve formě kmitočtové sítě, alespoň něco měla. Kdyby pan Lauder alespoň část svého zisku u nás reinvestoval, což by nebylo nic mimořádného, neboť v jiných zemích na to legislativa pamatuje. Ale ani to se nedělo. Naopak – snadno a neuvěřitelně rychle na Nově vydělané peníze Lauderovy firmy utápěly v televizních projektech v okolních zemích. Dodejme, že ve vesměs prodělečných projektech. Je to takřka neuvěřitelné, ale Nova byla profitní už ve druhém roce své existence, což je naprostý unikát a světový rekord, protože za normálních okolností je televizní podnikání během na dlouhou trať.
O servisní firmě ČNTS a rozdvojené organizační struktuře Novy toho už bylo a ještě bude v téhle knížce napsáno hodně, protože s tím souvisí sama podstata války o Novu. V téhle chvíli a v souvislosti se spory s Vladimírem Železným chci ještě zmínit pouze to, že v inkriminovaném období Lauderova společnost CME bez souhlasu RRTV – to znamená, že v rozporu se zákonem, neboť licenční podmínka č. 17 stále ještě platila – nahradila v servisní České nezávislé televizní společnosti původního investora CEDC. Ke svým původním 66 procentům navíc přikoupila 22 procent od České spořitelny a přes Vladimíra Železného ovládla i podíl CET 21. Prakticky tak disponovala 99 procenty. Právě tehdy jsem se na tiskové konferenci Rady pro vysílání dopustil výroku, že pokud se ukáže, že v nějaké jiné zemi existuje terestricky vysílající televize, kterou zahraniční vlastník ovládá z 99 procent, sním fix, kterým jsem nováckou strukturu zrovna maloval na tabuli.
Žádný fix jsem pochopitelně sníst nemusel, protože to byla pravda, ale odskákal jsem si to jinak. Na veřejného nepřítele Novy číslo jedna, kterým jsem se stal, byli nasazeni nováčtí redaktoři, aby „něco“ našli. Hrabali se v mé minulosti, v rodinných majetkových poměrech i v mých politických aktivitách. A když nic nenašli, tak si alespoň vymysleli. Byl jsem v té době členem královéhradeckého zastupitelstva, a tak ze mě v Televizních novinách vyrobili hlavního strůjce koaliční smlouvy mezi ODS a KSČM na hradecké radnici. Byl to sice nesmysl, ve skutečnosti nikdy taková koalice neexistovala, natož abych já byl jejím hlavním strůjcem, ale co na tom. Pár hajzlíků, kteří byli do nastaveného mikrofonu ochotni říct prakticky cokoli, se našlo. Později jsem se od Martina Kindernaye dozvěděl, že redaktoři z jeho hradecké firmy, dodávající Nově zpravodajské šoty, odmítli podobná svinstva točit, takže do Hradce začali zajíždět sekerníci z pražské redakce.
O vrchol téhle nechutné kampaně se postaral sám Vladimír Železný, když 25. ledna 1997 ve Volejte řediteli prohlásil:
„Vysíláme dál, jenom je špatné, že kdejaký tajtrlík se může otírat tímto veřejným způsobem – a ještě se zaštiťovat některými funkcemi – o práci lidí, kteří pracovali neobyčejně usilovně.“
Novinář Petr Fleischmann, mimochodem bratr Michala Fleischmanna, prezidenta Frekvence 1 a Evropy 2, v téhle souvislosti 28. ledna 1997 napsal do Lidových novin:
Moc médií je děsivá. Petr Štěpánek, místopředseda Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání, o tom něco ví, a snad i proto se dovolává pravidel. V pořadu ’Volejte řediteli‘ byl za své výroky ředitelem TV Nova dobrých 10 minut vyvalován v bahně. Jeho jméno bylo vyřčeno sedmnáctkrát, aby lid správně identifikoval nepřítele. A na závěr byl nazván ‚tajtrlíkem‘.
Na závěr téhle kapitoly si opět dovolím poskočit o necelé tři roky dopředu a připomenu, co Železný řekl ve Volejte řediteli krátce poté, co problematická organizační struktura vyústila ve válku o Novu a on sám byl odvolán z funkce generálního ředitele ČNTS. Možná z toho bude patrné, kdo své názory změnil a kdo ne.
Vladimír Železný, Volejte řediteli, 1. května 1999:
„Víte, já jsem tehdy hájil jinou společnost, než kterou reprezentuji dnes na televizní obrazovce. Dnes už reprezentuji jenom TV Novu, jenom CET 21. Tehdy jsem byl také jednatelem ČNTS a musel jsem se zuřivě bít za zájmy té společnosti ČNTS, a tak když pan Štěpánek ne úplně šťastně, podle mého názoru, formuloval některé postoje vůči americkým investorům a odtoku peněz z České republiky, tak jsem bránil tu společnost, ale upřímně řečeno, nejen panu Štěpánkovi, ale i některým dalším, kteří nás varovali, jsem musel dát za pravdu a toto tady veřejně stvrzuji. Ano, někteří měli ve svých výrocích pravdu, já ji neměl.“ Předtím se mi Železný omluvil ještě osobně mezi čtyřma očima i před Radou.
Se Železným jsem si to tedy vyříkal. Tajtrlík však nezmizel z výbavy všech možných pisálků a pitomoučkých politiků, kteří svoji neznalost dané problematiky nahrazují „veselou“ urážkou. Kdykoli jim chybí věcné argumenty, použijí tajtrlíka. Pomalu na něj začínám být pyšný. Nikdy bych nevěřil, že nedá spát nejen tolika novinářům, ale také poslancům a ministrům, ba dokonce i bývalý prezident že si přisadí. Nebo že kvůli tajtrlíkovi budou koaliční zákonodárci svolávat mimořádnou schůzi Poslanecké sněmovny a znásilňovat zákony a Ústavu, aby mohli zlikvidovat nepohodlnou mediální Radu. A to všechno jenom proto, že se potřebují zbavit hlavně jednoho radního s jediným hlasem. Není to nějaké divné, takové manévry kvůli jednomu tajtrlíkovi? Myslím, že by si v tom dotyční pánové a dámy měli udělat pořádek. Jeden den jsem pro ně tajtrlík a druhý den odésácký mafióso, co měl řadu let pod palcem nejvyšší mediální regulační orgán v zemi – obvykle v téhle souvislosti říkají Štěpánkova Rada. Asi by si měli vybrat, protože obojím lze být naráz jen těžko. Ale to bych po těch nešťastnících chtěl asi moc. Oni prostě jen cítí potřebu ublížit, udeřit pod pás, trochu si ulevit. Už jsem si zvyknul. Tajtrlík je jejich vizitka, nikoli moje.
