Díky českým novinářům a některým politikům se jako téměř „oficiální“ vylíčení sporu o Novu ujala verze, že zlý český podnikatel okradl hodného amerického strýčka, když s ním zpřetrhal vazby a odcizil mu televizi. Jenže takhle jednoduché to není a nikdy nebylo. Příběh války o Novu nezačal 5. srpna 1999, kdy Železný zahájil vysílání Novy č. 2 z barrandovského podzemí, ba dokonce nezačal ani 19. dubna 1999, kdy byl Železný odvolán z funkce generálního ředitele ČNTS. Ve skryté podobě konflikt klíčil dlouho předtím. Na jaře roku 1999 jen nabral viditelnou podobu.
V úterý 2. března 1999 se na RRTV uskutečnila během zasedání Rady návštěva Vladimíra Železného. Za několik měsíců ji CME označí za počátek spolčení Rady se Železným. Podrobně se k ní vrátím později. Dne 30. března 1999 proběhla na Radě jiná návštěva. Shodou okolností se tehdy také konalo normální zasedání, leč odpoledne v 15,00 Rada přijala – opět v režimu tzv. návštěvního dne – zástupce společnosti SBS (Scandinavian Broadcasting System). Dostavili se čtyři pánové na čele s Martinem Lindskogem a spolu s nimi dáma ze CME, mající na starost rozvoj.
Společnost SBS nebyla pro Radu neznámým partnerem. Dlouhodobě usilovala o vstup do České republiky. Měla kontakty s Martinem Kindernayem a TV Galaxie, usilovala rovněž o vstup do TV Prima (Premiéra). Jenže Lindskog Radě oznámil něco úplně jiného: včera podepsali smlouvu se CME o fúzi a kupují tedy Novu. A jal se líčit historii a úspěchy SBS v různých zemích.
Radní z toho byli poněkud per plex, protože se dozvídali o prodeji největšího provozovatele vysílání v zemi, ale nepřišel jim to říct ani držitel licence CET 21, ani jeho zahraniční partner CME. Vcelku logicky padla otázka, vyslovil ji člen Rady prof. Uhlíř, zda už o tom vůbec hovořili se Železným, protože pro Radu je podle zákona jediným oficiálním partnerem CET 21. Odpovědí bylo tvrzení, že pan Železný o tom ví od začátku a že jen, co skončí u nás, jdou mu to sdělit (?!?!).
Jenže jak se později ukázalo, Železný s tím vůbec nebyl srozuměn. Ne, že by o námluvách CME a SBS nevěděl, ale jako většinový majitel licencované společnosti CET 21 a partner CME, kterého se to bytostně dotýkalo, s podobným obchodem nesouhlasil. A bránil se mu. Jako dnes ho slyším, jak skoro úpí: „Ale já nechci podnikat se Slonem!“, což byl jeden ze šéfů SBS. A kdykoli na to přišla řeč, argumentoval, že s Lauderem ho spojovala spousta věcí, židovství či vztah k výtvarnému umění, ale arogantního Harryho Slonea, že přímo nesnáší a nechce s ním mít nic společného.
Jenže CME byla, když ne pokraji krachu, tak nesporně v obrovských finančních potížích. Pád jejích akcií na burze byl strmý. Musela něco podniknout. Milan Šmíd o tom píše v článku nazvaném Jak velký bude účet? (Ekonom, 17. září 2002):
Když se CME stala v roce 1994 akciovou společností, získala investiční kapitál třemi emisemi akcií v hodnotě přibližně 300 miliónů US dolarů. V roce 1997, kdy připravované projekty v Maďarsku a Polsku potřebovaly další peníze, přišla CME na peněžní trh s dluhopisy, které jí vynesly asi 170 miliónů US dolarů, a byly rozdělené z poloviny na dolary a německé marky.
Ovšem tyto peníze, které měly přinášet zisk, nakonec generovaly ztrátu, protože investice v Polsku a Maďarsku skončily neúspěchem a dluhopisy úročené sazbami 9,375 a 8,125 procent se staly zátěží každoročního účetnictví CME.
V roce 1998 stála CME před otázkou, jak dál. V březnu 1998 odchází ředitel CME Leonard Fertig a nahrazuje ho Michel Delloye se zkušenostmi z mediálního koncernu CLT.
V srpnu 1998 přišla krize ruského a východních trhů a akcie CME se zřítily na čtvrtinovou hodnotu. V listopadu 1998 poskytl Ronald Lauder CME finanční injekci 22 milionů US dolarů ze svého majetku v telekomunikační společnosti RSL Capital LLC.
Delloy se snažil CME konsolidovat. V londýnské centrále provedl rasantní úsporná opatření, nicméně na pobočky ve východní Evropě nedosáhl. Tam náklady stále stoupaly a jedinou televizí, která produkovala nejen obrat v účetních knihách, ale také dividendy a hotové peníze, byla televize Nova.
V březnu 1999 to Delloy v CME vzdává, nastupuje Fred Klinkhammer a ve stejném měsíci CME uzavírá dohodu o spojení s SBS Broadcasting SA, která znamená prakticky pohlcení a zánik CME. Právě tato fúze odstartovala známý spor o televizi Nova, který vyústil až do mezinárodních arbitráží.
CME tedy měla problém a musela ho řešit. Jenže v cestě stál Železný. Bylo proto třeba zpacifikovat ho. Po dobrém, nebo po zlém. Sám Železný o tom 14. listopadu 2003 před Křečkovou vyšetřovací komisí vypověděl (mluví o sobě, jak u něho občas bývá zvykem, ve 3. osobě):
Ani v dějinách televize nebývalý nástup a následný finanční úspěch televize Nova nemohl zabránit kolapsu Lauderova televizního podnikání ve východní a střední Evropě. Jedině Nova reálně vydělávala, a to opravdu hodně. Proto se Ronald Lauder v roce 1998 pustil do riskantního prodeje CME a jak se až 7. 9. 1999 prozradilo na tiskové konferenci kupujícího, tedy SBS, v Curychu, neváhal pro dosažení vysoké ceny 640 miliónů dolarů vše vsadit na jednu kartu a do obchodu zahrnout i licenci na vysílání televize Nova, kterou nevlastnil. Slíbil ji jako součást prodávaného majetku a pak ji nebyl schopen včas dodat. Proto prezident kupující společnosti SBS Lindskog na oné tiskové konferenci v Curychu celou tuto záležitost prozradil a oznámil, že vzhledem k nesplnění příslibu ze strany CME dodat v rámci prodávaného majetku i licenci Novy, SBS odstupuje od koupě.
R. Lauder ovšem původně věřil, že má do podpisu konečné kupní smlouvy s SBS dost času na to, aby majoritu v licencované společnosti od Železného koupil. Poslední písemná nabídka z dubna roku 1999 dr. Železnému zněla: za 60 procent CET 135 miliónů dolarů, což v tehdejším kursu byly 3,5 miliardy korun. Železný bláznivě odmítl a hrubě podcenil, co americký miliardář, kterému nevyhovíte, dokáže na území České republiky. Cokoli se mu zlíbí! Dostane vás do vězení, připraví vás o majetek, spustí na našem území se svými nájemnými žurnalisty zatím nejdelší a nejnákladnější propagandistickou kampaň v dějinách země. Dnes už vím, že zde může téměř cokoli.
Po dobrém to tedy nešlo, a tak byl 19. dubna 1999 Vladimír Železný odvolán z funkce generálního ředitele ČNTS. Spory doposud spíše doutnající v zákulisí se v plné síle rozhořely na veřejnosti. Začala otevřená válka o Novu.
