Ve čtvrtek 5. srpna 1999 spustila vysílání televize, jejíž vznik zřejmě nemá v dějinách televizního vysílání obdoby. Vladimír Železný spolu se zaměstnanci, kteří mu zůstali věrni, vybudoval během několika dní v provizorních prostorách barrandovského podzemí novou, či spíše staronovou televizi. Novu číslo dvě. Zpráva o tom mě zastihla na dovolené v česko – saském Švýcarsku, jeli jsme zrovna s rodinou do Drážďan do Zwingeru. A do toho mi zazvonil telefon. Na druhém konci byl vyděšený Jirka Balvín, můj dlouholetý známý a kamarád, po svém prvním odchodu z České televize toho času zrovna ředitel programové výroby v ČNTS, a zděšeně se ptal, co se to děje, že Železný spustil vysílání odjinud než z Měšťanské besedy. Moc jsem mu toho povědět nemohl, protože sám jsem se to dozvěděl právě od něho. Sice jsem tušil, že Železný něco chystá, ale to bylo všechno.
Ač to již několik týdnů viselo ve vzduchu, myslím, že Železného američtí protivníci do poslední chvíle nevěřili, že by se něco takového skutečně mohlo stát. Ono by se to totiž v amerických podmínkách opravdu asi nemohlo stát. A teď vůbec nemám na mysli právní stránku věci. Ono by se to nemohlo stát proto, že by to nejspíš nepovolily odbory. Na všechno tam mají přesné pracovní předpisy, takže redaktor nemůže vzít do ruky kladivo nebo zapojit nějaký kabel. Rovněž existují přesná pravidla, kdy se musí udělat pracovní přestávka.
Nova č. 2 totiž doslova vznikla na koleně. Německé sloveso „basteln“ znamená kutit. A tohle opravdu byla, alespoň v první fázi, zbastlená televize. V jeden okamžik se zde protnula tradiční šikovnost českých rukou, které dovedou nedostižně improvizovat, s typickým českým furiantstvím. A také nevídané pracovní nasazení, elán a vůle.
Na Barrandov se Železným přešla většina zaměstnanců Novy. Ani je nemusel nějak přetahovat. Věděli, kdo i tu původní Novu vybudoval. Rozhodujícím okamžikem zřejmě bylo, když se na Železného stranu postavila celá redakce publicistiky v čele s Radkem Johnem, který Vávru opravdu, ale opravdu nikdy nemusel, a všichni sportovní redaktoři. Naopak dvě původní moderátorské dvojice svoje rozhodování prokaučovaly. Eva Jurinová a Zbyněk Merunka pak párkrát ještě moderovali (truc)Televizní noviny ČNTS z velkoplošné obrazovky na Václavském náměstí a potom ze své nouze udělali ctnost. Jitka Obzinová se uchytila alespoň v Sedmičce, Martin Severa to chvíli zkoušel v zábavních pořadech a po čase zmizel. Ze třetí moderátorské dvojice (Mirky Čejkové a Pavla Zuny), kterou si ještě ve staré Nově proti vůli Vávry prosadil Železný, se staly největší hvězdy barrandovské Novy. Zuna navíc zaujal místo nového šéfredaktora zpravodajství. Zastavil ve zprávách potoky krve i vávrovské zpravodajské hry. Přesto se sledovanost Televizních novin ještě zvýšila.
Záminkou k přerušení spolupráce s ČNTS bylo nedodání denního vysílacího plánu (DVP). To je detailní scénář úplně všeho, co se ten den objeví na televizní obrazovce. Nejen samotných pořadů, ale i všech upoutávek a reklam. Kontrola denního vysílacího plánu znamená kontrolu nad televizí. Dokud byl Železný dvojjedinou hlavou Novy, tedy šéfem CET 21 i ČNTS, byl DVP víceméně formální záležitostí. Šéf servisní firmy Železný hlásil šéfovi držitele licence Železnému, co se bude vysílat. A ten druhý Železný k tomu prvnímu Železnému vydával souhlas. V okamžiku, kdy byl Železný z postu ředitele ČNTS odvolán a obě firmy se navíc ocitly víceméně ve válečném stavu, význam DVP nabyl úplně jiného rozměru. Znám tuhle epizodu přímo z první ruky, vyprávěla mi ji dlouholetá právnička Novy JUDr. Markéta Havlová, která na onen papír ve vestibulu Měšťanské besedy několik hodin čekala. Nedočkala se. Vávra se pokoušel rozšířit svoje území. Tehdy padlo definitivní rozhodnutí. Začaly svištět telefony. Do rána se stalo nemožné. Začala vysílat nová televize.
Podstatnou roli v tomto přechodném období sehráli dva lidé. Na Železného stranu se překvapivě postavil jeho dosavadní největší kritik z řad původních zakladatelů CET 21 a druhý největší podílník, režisér Peter Kršák. Brzy poté natočí pro Novu svůj první a zároveň i poslední celovečerní dokument o sametové revoluci a jeho kroky se se Železným zase rozejdou. Nejdůležitější osobou při rozjezdu Novy č. 2 se však stal Mgr. Jiří Šmejc, v televizním byznysu úplně nová tvář. Milan Šmíd o něm 23. ledna 2002 v Hospodářských novinách napsal:
Média se začala o jednatřicetiletého Jiřího Šmejce zajímat v roce 1999. Tehdy si ho Vladimír Železný po svém rozchodu s americkým investorem vybral jako nového partnera pro televizi Nova. V rozhovoru pro deník Právo Šmejc tehdy uvedl, že podnikat začal v roce 1992, když s přáteli vytvořil softwarovou firmu, která pracovala pro mediální agentury. V roce 1994 se svými spolužáky z univerzity založil společnost Middle Europe Finance, která se zabývala obchodováním s cennými papíry. Její zkratka MEF se dnes objevuje u názvů řady dalších obchodních společností … V roce 1999 Šmejc nabídl Vladimíru Železnému, že získá peníze pro nový rozjezd Novy. Od IPB získal miliardový úvěr, který umožnil CET 21 opustit „americkou“ společnost ČNTS a začít vysílat z nového sídla na Barrandově. S novou servisní firmou Česká produkční 2000 – dcerou MEF Holding.
