Válku o Novu provázela řada soudních sporů mezi ČNTS a CET 21. Pozoruhodné je, že v souvislosti s válkou o Novu byla předmětem kritiky českých médií vždy pouze Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Tedy instituce, která k řešení tohoto obchodního sporu neměla žádné kompetence.
Válku o Novu provázela řada soudních sporů mezi ČNTS a CET 21. Ve Výroční zprávě za rok 1999 (str. 48) k tomu Rada napsala:
Jde o řadu žalob vztahujících se k porušování smluvních vztahů mezi ČNTS a CET 21. Tyto typické obchodní spory řeší příslušné obchodní soudy (ochranné známky, autorská práva atd.). Rozhodnutí soudu se v některých případech mohou dotýkat zákona o vysílání, ale Rada ve věci může rozhodnout až po pravomocném rozhodnutí soudu, což se dosud nestalo. Přehlednost konfliktu komplikuje také řada předběžných opatření příslušných soudů, převážně vzápětí zrušených. I v tomto případě by však Rada mohla reagovat až na rozhodnutí soudu ve věci – takové rozhodnutí však doposud nebylo vyneseno. Jediný subjekt figurující v celém komplexu sporů, se kterým dnes má Rada podle zákona o vysílání co do činění, je CET 21 jako provozovatel celoplošného televizního vysílání s licencí.
Pozoruhodné je, že v souvislosti s válkou o Novu byla předmětem kritiky českých médií vždy pouze Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Tedy instituce, která k řešení tohoto obchodního sporu neměla žádné kompetence. O jediný nástroj, totiž licenční podmínku č. 17, ji připravila již několikrát zmiňovaná novela zákona o vysílání 301/95 Sb. (Marvanová a spol.). Naopak o soudech, v jejichž kompetenci kauza byla a které ji nikdy uspokojivě nevyřešily, nenapsal nikdo nic. Není to trochu zvláštní? Za chvíli bude řeč o Michalu Donathovi a jeho PR agentuře. Že by byl až tak šikovný?
Ačkoli soudních sporů byla celá řada, ten skutečně důležitý byl pouze jeden. Šlo o spor, kterým ČNTS napadla odstoupení CET 21 od smlouvy o spolupráci, k němuž došlo 5. srpna 1999. Jinými slovy – soud měl rozhodnout, zda k odstoupení od smlouvy došlo podle práva či nikoli. Spor měl několik zásadních zvratů, od 14. prosince 2000 do 14. listopadu 2001, tedy téměř rok, dokonce platil pravomocný rozsudek, který rozhodl ve prospěch Železného strany. Peripetie této soudní války popsal v materiálu nazvaném Chronologie sporu mezi ČNTS a CET 21 na své internetové Louči Milan Šmíd:
Spor se vede „o určení neplatnosti odstoupení, o určení existence právního vztahu a o povinnosti plnění vyplývající z právního vztahu.“
– 9. 8. 1999 – ČNTS podává žalobu u Krajského obchodního soudu, podle něhož vypovězení smlouvy Železným (CET 21) je neplatné, a CET 21 by se měla k ČNTS vrátit.
– 4. 5. 2000 – Krajský obchodní soud vydává rozhodnutí příznivé pro ČNTS.
– 14. 12. 2000 – Vrchní soud rozsudek Krajského obchodního soudu jako konečná instance ruší (na Barrandově se slaví ohňostrojem v přímém přenosu televize Nova).
– 14. 11. 2001 – dovolání ČNTS k Nejvyššímu soudu slaví úspěch. Jeho rozsudek ruší předchozí rozhodnutí a vrací případ k novému projednání, tentokráte soudu městskému, neboť obchodní soudy mezitím zanikly.
– 4. 7. 2002 – Městský soud znovu projednal žalobu ČNTS a odmítl ji z toho důvodu, že požadavky ČNTS nebyly dostatečně a reálně specifikovány.
– duben 2003 – Vrchní soud ruší rozhodnutí Městského soudu a vrací ho k novému projednání.
– 28. 7. 2003 – stání u Městského soudu, jednání odročeno na 6. října 2003.
– 4. 8. 2003 – CME/ČNTS podává u Městského soudu další novou žalobu, ve které se už nemluví o exkluzivitě, ale přímo se žádá náhrada škody.
– 6. 10. 2003 – stání u Městského soudu v Praze po dohodě právních zástupců obou stran odročeno na prosinec.
– 8. 10. 2003 – CME a PPF souběžně oznamují, že uzavřely transakci, podle níž PPF kupuje ČNTS, čímž se žalovaný i žalobce ocitají u jediného majitele.
Následovalo pochopitelně zastavení soudního řízení. Vyplývá z toho, že konečný verdikt, jestli postup Vladimíra Železného a CET 21 z 5. srpna 1999, kdy přerušili spolupráci s ČNTS, odstoupili od smlouvy a odstěhovali Novu na Barrandov, proběhl či neproběhl podle práva, se už nikdy nedozvíme.
Tady by mohl celý příběh války o Novu končit. Kdyby ovšem Lauderovi právníci – paralelně s probíhajícím soudem – nevymysleli geniální úkrok stranou. Říkám tomu substituce protivníka. Výsledek soudu mezi ČNTS a CET 21 byl od začátku nejistý. I Lauderovým lidem muselo být jasné, že procento možného úspěchu v soudní při není příliš vysoké. Ale co to zkusit jinak? Což takhle vyměnit protivníka? Co kdyby Vladimíra Železného, který je kluzký jako úhoř, umí se bránit všemi možnými i nemožnými prostředky, má šikovné právníky a řada paragrafů navíc hraje v jeho prospěch, nahradili někým jiným, kdo je neohrabaný, nemá motivaci a jeho úředníci jsou častokrát líní a neschopní a možná, že i úplatní? Asi tohle se početnému týmu Lauderových právníků honilo hlavou. A tak se jednoho dne stalo, že spor Lauder – Železný se z ničeho nic změnil na spor Lauder – Česká republika. Co na tom, že Česká republika nikdy nebyla garantem smluv mezi ČNTS a CET 21. Co na tom, že Železného si „vymyslel“ a do dvojjediné role neomezeného šéfa Novy instaloval sám Lauder. Co na tom, že mizerné smlouvy, na kterých stála problematická rozdvojená konstrukce Novy, sepsali právě Lauderovi právníci. Co na tom, že meritem sporu bylo ono odstoupení od smlouvy. Objevilo se kouzelné slovo – arbitráž.
