Londýnská a stockholmská arbitráž řešily stejnou kauzu, vystupovali zde stejní svědci, k dispozici byly stejné důkazy. Přesto se stala věc, která by se asi v soudní ani arbitrážní praxi stávat neměla. Dva arbitrážní tribunály rozhodly stejnou věc naprosto obráceně.
Náměstek ministra financí Ing. Ladislav Zelinka, Ph. D., který měl později spor na starosti, napíše 4. dubna 2003, shodou okolností ve stejný den, kdy bude RRTV předsedou vlády odvolána, dopis tehdejšímu předsedovi Rady Ing. Martinu Muchkovi. Mimo jiné se v něm uvádí:
To, že mezitímní rozhodčí nález stockholmského arbitrážního tribunálu obsahuje zcela odlišné skutkové nálezy od nálezů londýnského arbitrážního tribunálu, není důsledkem rozdílného způsobu, jakým byl důkazní materiál předkládán těmto dvěma arbitrážním tribunálům ze strany České republiky, protože žádný rozdíl v tomto směru neexistuje, a není ani důsledkem rozdílného způsobu, jakým právní zástupci České republiky ve věci argumentovali, protože v tomto ohledu žádný rozdíl neexistuje také. Tato skutečnost je pouze důsledkem toho, že dva ze tří arbitrů stockholmského arbitrážního tribunálu byli pevně odhodláni dospět k takovému skutkovému nálezu, na jehož základě by bylo možno Českou republiku shledat odpovědnou za náhradu škody způsobené porušením příslušné úmluvy o ochraně investic – a to bez ohledu na předložené důkazy.
Arbitr JUDr. Jaroslav Hándl k témuž ve svém Záporném stanovisku uvádí:
Omyly a chyby v soudním rozhodnutí byly způsobeny hlavně tím, že dva arbitři (dr. Wolfgang Kühn a Stephen M. Shwebel) se, jak se zdá, nejprve dohodli na konečném výroku, jak je vyjádřen v nálezu, a teprve potom hledali argumenty ve prospěch stěžovatele. Základem jejich rozhodnutí bylo, jakož i jejich jediným cílem, odsoudit Českou republiku a tito dva arbitři přizpůsobili veškeré své závěry tomuto cíli …
… V nálezu oba arbitři znovu jednostranně přijímají veškerá stanoviska stěžovatele (CME) a zamítají jakýkoliv argument odpůrce (Česká republika). Dá se velmi těžko uvěřit, že by veškeré argumenty odpůrce byly tak slabé, že by je bylo možno odmítnout bez uvedení přesvědčivých důvodů pro odmítnutí. Stejné stanovisko obou arbitrů lze vidět při jejich hodnocení svědeckých výpovědí. V nálezu se nenajde jediný negativní údaj při hodnocení svědků stěžovatele, ale není tomu tak u svědků odpůrce …
Milan Šmíd k tomu 1. října 2001 na své internetové Louči v článku nazvaném Jak se soudce Kühn díval brýlemi CME napsal:
Při čtení rozsudku, zvláště kapitoly „Rozbor provedený Tribunálem“, jsem si opět vzpomněl na fotbalového rozhodčího Collinu, když jsem podobně jako naši fotbalisté na Mistrovství Evropy zakoušel pocity křivdy a nespravedlnosti. To, co mě na rozsudku stockholmské arbitráže rozčilovalo, snad ani nebylo to konečné rozhodnutí nebo uváděná fakta, z nichž některá svědčí v náš neprospěch. To, co mně nejvíce vadilo, byla interpretace těchto fakt a tím i celého sporu. Při čtení textu jsem měl často pocit, že čtu záznam z tiskové konference pana Klinkhammera ze CME, který si z toku událostí vybírá jenom to, co je příznivé pro CME, a tiše přechází vše, co by mohlo mluvit ve prospěch české strany.
Veškeré správní akty naší Rady pro rozhlasové a televizní vysílání tribunál interpretuje jako nezákonný nátlak (odst. 515), záměrné ničení investic CME (odst. 480, 481), aniž by se vzalo v úvahu, že Rada v letech 1996 – 97 jednala tak, jak jednala, a měla k tomu dobrý důvod – zákon o vysílání, jehož jeden paragraf stanovuje, že licence je nepřevoditelná.
Vrcholem této podujaté interpretace je odstavec 588, který tvrdí, že „zásadní vliv“ na změnu, která tak oslabila Lauderovu investici, byla novela zákona 301/95 Sb., protože „umožnila požadovat upuštění od podmínek licence“. Skutečnost, že to nebyl nový zákon, ale žádost CET 21/CME o zrušení všech pro ČNTS nepohodlných podmínek licence, která oslabila Lauderovu investici, to se v textu přechází mlčením.
Zcela se ignoruje fakt, že mezi těmi podmínkami, o jejichž zrušení tehdy Železný – Fertig – Lauder tvrdě usilovali, byla i podmínka 17, která udržovala jakous takous kontrolu Rady nad vztahy mezi držitelem licence CET 21 a investory CME a České spořitelny. Naopak, text odstavce 588 říká, že poskytovatel služeb (ČNTS) „unikl dohledu a kontrole Rady v důsledku nového mediálního zákona“. Stejné zdůvodnění se uvádí i v odstavci 519. To je na mne trochu příliš.
Jenomže proti rozhodnutí soudce Colliny (arbitráže které předsedal pan doktor Wolfgang Kühn z Düsseldorfu) se nedá nic dělat. Pan Kühn zkrátka ty věci viděl trochu z jiného úhlu pohledu a pravidla arbitráže stojí na jeho straně.
Při svém rozhodování se zaštítil řadou precedentů, jako je ten z Venezuely v odstavci číslo 418, podle něhož i akvizice dluhopisů je zahraniční investicí, i když zahraniční investor do země nepřinese v hotovosti ani dolar. Takže investice 75 milionů Kč, což bylo asi 2,5 milionu dolarů, které CME – vlastně ještě CEDC – účetně do Česka vložila (podle odstavců 393 a 394 byl zbytek investic úvěrován u České spořitelny), se v Klinkhammerově podání (odstavec 459) rozrůstá na 140 milionů, aby tribunál bez jakéhokoli zpochybnění poté konstatoval v textu (odstavec 477) „zničení investice v hodnotě 500 milionů US dolarů“, aniž by před slovo „hodnota“ přidal slůvko „údajná“.
Ten, kdo zná příslušné dokumenty, se musí zasmát, když si přečte (odstavec 435), že dokument nazvaný „Základní struktura nového českého komerčního televizního subjektu“ z 5. února 1993 byl „pečlivě zpracovaným plánem“. Jedná se totiž o jednu hustě psanou stranu tezovitých prohlášení, ve které CEDC dokonce chybně vystupuje jako Company a nikoli jako Corporation.
To, co mě v textu arbitráže přímo uráží, je však interpretace významu amerického investora pro komerční úspěch televize Nova. Mám na mysli odstavce 428 a 429, kde se praví, že „byla to CEDC, kdo musel dodat know-how pro rozvoj nové televizní stanice“ nebo že „bylo zapotřebí podstatné účasti zahraničního kapitálu a know-how z oboru televizního vysílání“.
I když si o Vladimíru Železném, jeho slovech a činech i jeho současné integritě myslím své, faktem zůstává, že to byl on, který si dokázal vybrat takové spolupracovníky (Kateřina Fričová, Ivo Ferkl, Pavel Koukol a další), se kterými tu televizi postavil na nohy, přičemž to americké know-how se omezilo v podstatě na peníze a na účetnictví.
Mohu dodat svědectví amerického profesora Franka Kaplana, který tenkrát Prahu jako stipendista IREX navštívil a který ve své přednášce z roku 1993 … popisuje jednoho takového televizního experta z USA, co se ptal, kde chce TV Nova vysílat baseball.
Já vím, že tohle všechno není z hlediska práva dostatečně relevantní, ale vyvolává to ve mně otázky. Co dělal český zástupce v tribunálu JUDr. Jaroslav Hándl? Jak to, že svědci hájící Českou republiku byli postaveni pod tlak zpochybňující jejich výpovědi, zatímco výpovědi Franka Klinkhammera a jeho svědků nenarazily na kvalifikovanou oponenturu (soudím dle textu). Jak pracovala advokátní kancelář Clifford Chance?
Tolik Milan Šmíd. A co o tom soudím já? Vůbec si nemyslím, že Česká republika má dokonalé zákony a už vůbec si nemyslím, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je neomylný orgán. Když mám ale porovnat arbitrážní nálezy z Londýna a Stockholmu, vidím naprosto zásadní rozdíl. Zatímco londýnští rozhodci se v daleko kratším a přitom jasně strukturovaném textu dívají na celou kauzu z vyšší perspektivy a přitom v souvislostech, dva stockholmští arbitři se v upovídaném nálezu upnuli k jediné myšlence, která se jako červená nit táhne celým textem: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání se spolčila s Vladimírem Železným, aby zničila investici společnosti CME. A to si žádá exemplární potrestání. A tak se pánové Kühn a Schwebel zkrátka rozhodli, že těm barbarům z divokého Východu, kteří ještě žijí na stromech, udělí lekci.
Možná, že je v tom i kus pravdy, protože náš právní řád ani společenská atmosféra po čtyřiceti letech totality samozřejmě nemohou být na stejné úrovni, jako v zemích s dlouhodobou tradicí demokracie. Jenže právě naše posttotalitní „džungle“ byla největším lákadlem pro nejrůznější zahraniční zlatokopy. Umožňovala totiž nadstandardně rychlé zhodnocení investic, ale zároveň ukrývala i zvýšená rizika. To jsou dvě strany jedné mince. Jenže podle pánů Kühna a Schwebela je zřejmě žádoucí brát si z toho jenom to příjemné. Mohl by snad Ronald Lauder investovat do televizního podnikání v USA či Německu, abych jmenoval země původu obou arbitrů, a již druhý rok být profitní a veškerý další provoz televize i nákupy dalších podílů již realizovat ze zisků? Strpěli by mu tam kriminální praktiky, které uplatňoval v naší zemi? Právě takovíhle zlatokopové nejvíce využívali nedostatků a děr v našich zákonech. Ba dokonce podobu našich zákonů svým nemalým vlivem a lobbingem dál ohýbali k horšímu. Přesně toto je i případ Ronalda Laudera a jeho lidí.
Dopustit se ve svém televizním podnikání tak fatálních chyb, jako se to stalo Ronaldu Lauderovi, a pak ze sebe udělat okradeného chudáka, je natolik diskvalifikující, že by pan Lauder měl být pro příště vyloučen ze společenství slušných podnikatelů. A jestliže toto všechno svým skandálním a zmanipulovaným rozhodnutím pánové Kühn a Schwebel posvětili, platí o nich v právním světě to samé.
